Scéna.cz 

Skromné výročí – 460 let od příchodu jezuitů do Prahy

Na rozdíl od karlovské „sedmistovky“ nebo shakespearovské „čtyřstovky“ se může zdát 460 leté výročí něčím nepodstatným ba dokonce vykonstruovaným. To co se událo před oněmi lety, ale působilo na život a českou barokní kulturu po víc než dvě století způsobem ne nesrovnatelným s vlivem Otce vlasti v období gotiky. Také v našem případě šlo o otce ale nikoliv jednoho nýbrž celou skupinu.

21. dubna (někdy se uvádí 18. dubna) v roce 1556 dorazilo z Říma do Prahy dvanáct otců jezuitů vedených Belgičanem Ursmarem Goissonem. Jejich příchod byl výsledkem předchozích jednání mezi arcibiskupem pražským, Ferdinandem I., sv. Ignácem z Loyoly a organizátorem celé akce sv. Petrem Canisiem. Jezuité, kteří se už osvědčili ve Vídni, měli i v Praze Ferdinandovi I. napomoci uskutečnit podstatnou část jeho vládního programu a sice navrátit kacířské Čechy do lůna katolické církve. Provinciál hornoněmecký sv. Petr Canisius se vydal do Prahy o rok dříve, v roce 1555, obhlédnout situaci a vybrat příští jezuitské sídlo. Z několika důvodů se mu zalíbil chátrající klášter dominikánů u sv. Klimenta naproti Karlovu mostu. Objekt poničený husitskými válkami se nacházel na ústřední komunikaci v městském centru a obývalo jej jen pár mnichů, kteří se nechali přesvědčit, aby se odstěhovali jinam.

Zde tedy první jezuitská mise našla svůj nový domov. Otcové se okamžitě pustili do provizorních úprav a již 7. července zahájili výuku ve škole, která neměla od počátku nouzi o žáky. Sv. Ignác se mohl tedy ještě před svou smrtí 31. července 1556 radovat z nového úspěšného díla.

Jezuité měli kromě pedagogiky celou řadu povinnosti. Museli kázat v obou hlavních jazycích, a proto do pražské mise byli zařazeni otcové mluvící německy a schopni rychle se naučit česky. Vykonávali běžnou duchovní správu, sloužili mše, zpovídali, křtili, zaopatřovali, pohřbívali, provozovali charitu - ve své lékárně např. zdarma ošetřovali chudé, docházeli do nemocnic ošetřovat nemocné, podporovali ve studiu chudé chlapce. Organizovali společenský život – pořádali náboženská procesí, slavnosti a hráli divadlo. Nezanedbatelnou částí jejich aktivit bylo vědecké bádání, s ním a se školou související s hromažďování knih a jejich produkce v tiskárně. Uvedená zaměstnání, kvalita školy a morální profil získával otcům české příznivce a studenty i z nekatolických rodin. Toto vše se neustále rozšiřovalo a zmnožovalo s tím, jak se rozvíjela síť jezuitských institucí nejen v Praze ale i po celé zemi, ale to by už byla jiná kapitola.

Otcové v Klementinu se soustředili na školu a sami žili zpočátku ve velice skromných podmínkách, ze zpráv z té doby se dočítáme, že jim do cel pršelo a sněžilo, V roce 1576 až 1577 nechali postavit nové školní křídlo - nalezené při posledních archeologických výzkumech. O rok později se pustili do opravy nebo spíše novostavby původního dominikánského klášterního kostela sv. Klimenta podle modelu římského kostela Il Jesu a udělili mu jméno Nejsvětějšího Salvátora. V areálu využívali ještě kostel sv. Bartoloměje a kapli sv. Eligia, později přibyla Vlašská kaple a nový kostel sv. Klimenta. Postupně vykupov ali okolní domy a pozemky, aby zde v polovině 17. století vybudovali nový barokní kolejní komplex, jehož východní část se Zrcadlovou síní, barokní knihovnou, astronomickou věží a školními třídami byla dokončena až ve dvacátých letech 18. století. Na území o rozloze kolem 2 hektarů tak vznikl druhý největší architektonický celek v Praze po Pražském hradě.

Jezuity v Klementinu už nenajdeme, po zrušení řádu v roce 1773 jej museli opustit a po jeho obnovení v roce 1814 se sem již nevrátili. I tak si ale Klementinum uchovalo své původní školské určení (do vzniku republiky v roce 1918 zde sídlila Filozofická fakulta UK) a funkci knihovny dodnes. Do kostela Nejsvětějšího Salvátora proudí stále studenti příslušející nyní k římskokatolické Akademické farnosti a také všichni ti, kteří si chtějí užít zde vzkvétajícího kazatelského umění jistě poznamenaného předchozí tradicí. Barokní kostel sv. Klimenta navštěvují většinou v Praze žij&i acute;cí Ukrajinci, protože se stal katedrálou řeckokatolické církve. Vlašská a Zrcadlová kaple se proměnily v koncertní síně a astronomická věž v atrakci pro návštěvníky.

A tak snad až na všude se vtírající turismus se přes všechny zvraty dějin mnohé z klementinského vkladu jezuitů po formální stránce za dlouhá staletí tolik nezměnilo.