Scéna.cz 

Matka a Syn

Vánoční téma zaznívá i na výstavě, která byla nedávno zahájena v Císařské konírně na Pražském hradě. Poprvé zde byl na jednom místě shromážděn světově unikátní soubor svatolukášských madon typu Aracoeli a pravých portrétů Krista (veraikonů), který ve 14. století vznikl pro katedrálu sv. Víta. Spolu s ním jsou vystaveny další obrazy a sochy Panny Marie a Krista, které se dochovaly v katedrále či mimo ni. Obrazy jsou doplněny relikviáři a dalšími souvisejícími předměty.

První oddíl výstavy je věnován madonám typu Aracoeli, tedy obrazům polopostavy Panny Marie zobrazené jako Přímluvkyně, s gestem zdvižené pravé ruky. Vzorem pro pražské Madony Aracoeli byla Madona Přímluvkyně z kostela Santa Maria in Aracoeli na římském Kapitolu, o níž se věřilo, že ji namaloval evangelista Lukáš. Pro svou ochrannou moc, která se projevila například při zázračném zastavení moru v roce 1348, se stala palladiem města Říma. Karel IV. kopii římského palladia získal pravděpodobně v roce 1368 a věnoval ji katedrále sv. Víta. Zanedlouho pro katedrálu vznikly další dvě verze stejného námětu.
Pražské obrazy Madony Aracoeli se od římského vzoru odlišují několika detaily. Tím nejpodstatnějším jsou kapky krve, které skrápějí obličej a plášť Panny Marie. Motiv krvavých krůpějí, v českém gotickém umění poměrně častý, souvisel se silným kultem Kristovy krve v druhé polovině 14. století a se zvyšujícím se důrazem na Mariinu spoluúčast při Kristově pašiji. Madona Aracoeli byla koncem 14. století vnímána nejen jako Přímluvkyně, ale také jako Mater dolorosa, Panna Marie Bolestná, oplakávající pod křížem svého Syna. Část roušky Panny Marie potřísněné krví tryskající z ran ukřižovaného Krista se dostala do pokladu katedrály sv. Víta a stala se tu jednou z nejdůležitějších relikvií, každoročně vystavovanou veřejnému uctívání.
Druhá část výstavy představuje veraikony z katedrály sv. Víta. Také ony následovaly římský vzor, a to slavný veraikon chovaný do roku 1527 v kostele sv. Petra v Římě. Tento veraikon byl ukazován milionům poutníků jako nejvzácnější křesťanská relikvie. Nevznikl rukou malíře, ale zázračným způsobem – otiskem Kristovy tváře do látky. Nadpřirozenému původu obrazu odpovídalo neosobní malířské podání tváře bez krku, s pohledem upřeným k divákovi, který pohlédnutím na obraz mohl najít odpověď na otázku, jaká vlastně byla pozemská podoba Ježíše. Římský veraikon byl nesčetněkr&a acute;t kopírován. Každá z kopií důsledně následovala vzor, neboť zázračná síla prvního obrazu se přenášela jen na věrnou kopii. Proto jsou si všechny veraikony tak podobné. Jednu z kopií římské veroniky získal Karel IV. buď v roce 1355, nebo 1368. Dovezená kopie pak inspirovala vznik dalších veraikonů v katedrále, nejen malovaných na papíře nebo na dřevěné desce, ale také vytesaných do kamene či vyskládáných z drobných skleněných kostek ve vrcholu mozaiky s Posledním soudem na Zlaté bráně. Veraikony se v sakrální architektuře objevovaly běžně, protože lidé věřili v jejich ochrannou moc.
Závěrečná část výstavy shromažďuje gotické obrazy a sochy Madony a Krista, jichž se v pražské katedrále dochovalo kupodivu jen několik. Dnes si většina lidí spojuje katedrálu především se jmény zemských patronů sv. Víta, Václava a Vojtěcha, ale katedrála byla, podobně jako většina gotických katedrál, zasvěcená také Panně Marii a mariánská úcta pro ni byla vždy klíčová. Horlivým mariánským ctitelem byl i kancléř Václava IV. a třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Snad právě on objednal do katedrály nejvýznamnější a nejkrásnější obraz – Svatovítskou madon u, symbol pouta mezi Matkou a Synem.

Výstava "Matka a Syn" je k vidění v Císařské konírně na Pražském hradě pouze do 15. března příštího roku.