Scéna.cz 

Sklenář Petr Coufal: Vždy mě to táhlo k umění…

Žižkovský Kostel svaté Anny se dočkal zrestaurování vitráže – Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Nedalo nám to, a vydali jsme se do uměleckého sklenářství Jiřička-Coufal, které se na její obnově podílelo. Teď už vycházíme z „Kozího plácku“ směrem k Nemocnici Na Františku a otvíráme dveře do zmíněného sklenářství.
Usedáme s Petrem Coufalem a dozvídáme se o jeho vazbách k Žižkovu. Mimo jiné byl v Kostele svaté Anny pokřtěný. Postupně nám objasnil, co všechno restaurování vitráží obnáší, došlo také na jeho cestu k profesi sklenáře…

Přiznal, že si prošel vším možným. Původně se vyučil automechanikem. Po dvouleté základní vojenské službě poznal svět malíře Váchala.
„Vždy mě to táhlo k umění. V té době jsem začal dělat grafiky. Díky tiskaři panu Vodičkovi jsem po večerech tiskl knížky. Stále to byl jen koníček,“ přiblížil.
V roce 1991 objevil inzerát, kdy firma Jiřička sháněla nevyučeného sklenáře. „Majitel Martin Jiřička mě na základě pohovoru přijal. V té době jsem o skle nevěděl nic. Začal jsem s jeho řezáním a postupně mě zasvěcovali do tajů řemesla. V této dílně to byla pro mě skutečná škola.“
Firma Jiřička vznikla v roce 1935, kdy ji založil Josef Jiřička starší, toho ve vedení vystřídal v roce 1964 Josef Jiřička mladší. A další následník byl jeho syn Martin Jiřička. Ten byl třetí generací mistrů Jiřičků. Po jeho náhlé smrti v roce 2002 vyvstala otázka, co se zavedenou dílnou. Otec Martina, Josef, se na opětovné vedení necítil. Pro Petra Coufala nastalo další martýrium získání vzdělání v oboru sklenářství. Jak nám prozradil, abyste dosáhli na licenci v oboru restaurování, je nutné mít maturitu. Nakonec Petr Coufal licenci obdržel. Všechno se stihlo do smrti Josefa Jiřičky.

„Dnes jsem za to všechno rád. Chápu, že studium pro tuto profesi je namístě, ale podle mého nejvíce dá praxe, praxe a praxe,“ řekl s patřičným leskem v očích, který nezapřel stavovskou hrdost. Tu nakonec potvrdilo jeho další vyprávění o práci restaurátora vitráží. Někdy došlo i na papír, to začal kreslit příslušné profily oken a jejich upevnění ve zdivu. Odbornou hantýrku tu a tam okořenil veselou historkou. Pojďme spolu s panem Coufalem opět na Žižkov.

„Na začátku všeho je posouzení, nakolik vitráž potřebuje zrestaurovat. Průměrná její životnost se pohybuje kolem osmdesáti let. Záleží na vlivu prostředí. Okna mimo Prahu vydrží obyčejně delší dobu. Pokud je naše dílna oslovená, musím jít do terénu. Na místě zjišťuji skutečný stav, zejména posuzuji technickou stránku. Pak se musí vypracovat restaurátorský záměr. Následuje cenová nabídka. Dále přicházejí ke slovu památkáři a jejich závazné stanovisko k přesnému postupu. Výsledkem tohoto procesu je povolení,“ tolik k administrativě.

Také jsme se dozvěděli, jak stárne olovo. „V podstatě degraduje, křehne a tvrdne. Tím ztrácí schopnost odolávat povětrnostním vlivům. Olovo stářím začíná praskat a začne se trhat.“
Cílem restaurátora je podle něj zachovat co nejvíce původního skleněného materiálu. Velkou devizou dílny Coufal-Jiřička jsou bohaté zásoby tabulového skla z 30. let, např. opalínu nebo secesního skla a dalších.
To už se dostáváme k čištění skleněných segmentů. Jednak se musí udělat zkouška, čím a jak čistit, ale hlavně je rozdíl, jestli se jedná o sklo se sklomalbou, či bez sklomalby. Pokud byla správně dodržená technologie při vzniku sklomalby, tedy barva je dobře namíchaná a dobře zapálená, pak se ze skla nesundá. V opačném případě se může začít olupovat a odlamovat. Tady už je na místě opatrnost. Vezmou se tampóny na čištění uší a postupuje se obezřetně kousek po kousku. Ten proces je hodně zdlouhavý.
Po očištění se přesunujeme do dílny, kde dochází ke vkládání skel do nových profilů tvaru písmene „H“. Tady nám pan Coufal vyvrací rozšířený mýtus, kdy si hodně lidí myslí, že se sklo zalévá do olova. Není tomu tak, skutečně se vsazuje, a to prý nejméně dva tisíce let.
Nedá mi to a ptám se, co když sklo chybí a není ve skladu? Tady je několik možností. Lepší je, pokud se dá vyrobit přibližně stejné sklo. Tím se zabývá jedna sklárna v Německu více jak sto let. Nebo se přizná nový prvek, tedy dodá se nové sklo. To se samozřejmě od původního v okolí liší zejména odstínem. Toto se musí zapsat do zápisu o průběhu restaurování a předem konzultovat při kontrolním dnu.
„Narušuje se sice výtvarné vyznění vitráže, ale na druhou stranu nešidíte obdivovatele. Bude vědět, že není původní. Také se může stát, že doplníte novým sklem, a nikdo nic nepozná, protože není s čím srovnávat,“ vysvětluje pan Coufal.
A na závěr? Pak už se z lešení instaluje restaurovaná vitráž. Zvenčí chráněná tzv. „wasserlaisnou“, všechno dobře zafixované, zatmelené a štukované. Pak už jen čekat na správné světlo. V případě Kostela svaté Anny se můžete na vitráž Nejsvětější Srdce Ježíšovo přijít podívat v neděli nebo v úterý, nebo kdykoli z Tovačské ulice.

Prohlídka dílny skončila. Viděli jsme také původní pece ze třicátých let spolu s moderní, kterou řídí počítač. Detailně jsme si prohlédli pečlivou práci ostatních kolegů na dílně. Na stěnách jsme zahlédli několik daguerrotypií zachycujících toto řemeslo v dávné minulosti. Důležité je, že se Petr Coufal našel v uměleckém oboru. Ze zaprášeného koutu vytáhl na závěr vitráž z pivních půllitrů… „To víte, to už je taková hospodská recese,“ uzavřel. Děkujeme za prohlídku a důkladné seznámení s vitrážemi.

Dílna Jiřička-Coufal
V současnosti dílna pod vedením Petra Coufal (žáka ak. mal. Josefa Jiřičky jun. a ak. mal. Martina Jiřičky) pokračuje v tradici rodiny Jiřičků. Je zde možno shlédnout průběh restaurátorských prací na vitrážích z památkových objektů z celé republiky, realizační práce dle kartonů současných výtvarníků i výrobu replik historických vitráží. Lze si zde objednat výrobu vitráže, skla s pískovaným či leptaným ornamentem, nebo zakoupit repliku historické vitráže. Zájemci o práci se sklem si tu mohou prohlédnout unikátní sklad historických skel z přelomu 19. a 20. stol., originální malby na sklo od Maxe Švabinského, či původní vzorkovník secesních vitráží.
Vitráž je především okenní výplň, která již v antickém světě počala v oknech nahrazovat vypnuté vydělané kůže, mastné pergameny, dřevěná bednění, slídové destičky či v nejlepším případě drobné skleněné tabulky osazené do masivních dřevěných konstrukcí, jenž sice chránily temné místnosti před vnějšími klimatickými vlivy, ovšem světlo nepropouštěly vůbec, nebo jen v minimálním množství – musíme si uvědomit, že dostatečně veliké tabule skla jsou vymožeností teprve posledních dvou století. The best orange juicer is very affordable for most people. Kdo a kdy přišel na nápad pospojovat ony nepříliš veliké skleněné tabulky pomocí tvárného a snadno tavitelného olova se docela jistě nedozvíme nikdy, jisté je, že to bylo velmi dávno a že trvalo dlouho, než se z masivní olověné hmoty obtékající drobné střepy či průsvitné nerosty vyvinul subtilní olověný H profil v té podobě, v jaké ho už zhruba tisíc let používáme dodnes. Díky tomuto nápadu stačilo, aby sklenář dokázal vyrobit dostatečné množství skleněných tabulek odpovídajících tvarů, jednu po druhé je zasunout do olověných H profilů, ty v místech, kde se navzájem dotýkají, pospojoval roztaveným cínem, a vitráž, okenní výplň, která těsní a součastně propouští do místnosti dostatečné množství světla, byla na světě. Spolu s tím, jak se rozvíjely a zdokonalovaly technologie výroby a zpracování skla a olova, začala klesat i jejich cena a vitráž se pozvolna stávala běžnou součástí architektury. A jako taková samozřejmě začala podléhat kulturním a estetickým vlivům, na jejichž základě se architektura a všechny její součásti, včetně těch nejmenších detailů, permanentně vyvíjely a vyvíjí, přestala být pouhou okenní výplní a stala se uměleckořemeslným prvkem, a to především z hlediska vnitřního prostoru, velmi významným.
V současnosti je vitráž celosvětově standardním prvkem sakrálních i profánních staveb a mnozí současní architekti s ní pracují jako s nedílnou součástí dnešních interiérů. Potěšující je fakt, že i v našich končinách realizací nových vitráží rok od roku pomalu, ale přesto přibývá, což znamená, že vitráž, výrazný dekorativní prvek, se pozvolna opět dostává do povědomí širší české veřejnosti, odkud byl v šedivých dobách reálného socialismu poměrně úspěšně vytlačen.