Scéna.cz 

Nejkrásnější z krásných Madon

Není jasné, jak by asi dopadla volba profesionálního arbitra krásy Parida, kdyby se měl rozhodnout mezi třemi Madonami, které se sešly na krátkou chvíli v jednom z výstavních sálů Kláštera sv. Anežky.

Hostitelku, Madonu krumlovskou - bohužel pouze její dobovou repliku z umělého kamene původem z rakouského Hallstattu - paradoxně originál z Českého Krumlova se nachází ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, přišly navštívit Madona toruňská - pouze ve virtuální podobě, protože od konce druhé světové války je nezvěstná a Madona šternberská, která na sebe rázem strhla pozornost.

Postava této krásky je opředena mnoha záhadami. Dařilo se jí skrývat totožnost po dlouhé věky pod nánosy barev, které utajovaly její nádherné formy. Teprve v roce 1957 byla přistižena a identifikována badateli v kostele v Babicích, předměstí moravského města Šternberk. Po vysvlečení z osmi vrstev nepatřičných oděvů se restaurátorům odhalila v celé kráse a po nejrůznějším porovnávání a poměřování měla evropská kunsthistorie další senzaci. Jde o jedno z nejlepších děl tzv. krásného slohu, vyznačujícího se formální dokonalostí, který se utvářel ke konci 14. století na našem území a vyzařoval odtud a ovlivňoval (nejen) středoevropské výtvarné umění.
Sochy převážně Madon jsou doloženy v chrámech, na poutních místech, mohou ale také být výrazem devotio moderna, směru, v němž šlo o prohloubení osobní zbožnosti a který je u nás spojen s řeholí augustiniánských kanovníků. Právě v jejich nově založeném klášteře ve Šternberku je hledán původ naší Madony. Avšak věc je poněkud složitější. Socha, která byla zpočátku určena do volného prostoru - na oltář? - má na zádech osekané záhyby pláště a na hlavě odstraněnou korunku. Byla patrně přenesena někam jinak, kde bylo potřeba upravit její rozměry. Oním místem, kam nyní zapadá zcela přesně, se zdá být konzole na šternberském hradě, který patřil vysokému církevnímu hodnostáři, Albertu ze Šternberka, oblíbenci Karla IV. a mimo jiné arcibiskupu magdeburskému. Kdy a jak pak doputovala Madona do kostela v Babicích se neví.
Panna Maria ze Šternberka postává na podstavci v typické esovité pozici ale od svých společnic se liší tím, že drží Ježíška nad uvolněnou nohou. Také ho nevztahuje, "nenabízí" vzývajícím, ale jakoby se o něj obávala, odtahuje jej pryč, až se prsty boří do dětského tělíčka. Za tímhle nezvyklým gestem stojí možná tehdy aktuální vidění svaté Brigity líčící utrpení Panny Marie, která je tímto pohybem již předjímá nebo traktáty a nářky s podobným námětem. Tak nabývá smyslu i červená barva pláště jako symbolu budoucí Mariiny bolesti a Kristova umučení.
Na soše vedle vyvážených proporcí nebo splývavých záhybů pláště udivují pečlivě vypracované detaily, nehty na rukou, záhyby roušky s krajkovým lemem, zvlněné vlasy, jemné rysy obličeje. Tuto kvalitu umožňuje materiál - opuka, která je po vytěžení několik týdnů velmi měkká a lze do ní "řezat" téměř podobně jako do dřeva. Tím nejdůležitějším je ale přirozeně mistrovství tvůrců a zde jsme u další ze záhad. Šternberská Madona je jako jediná signována. Na zádech, kam oko pozorovatel nedohlédne, je zkratka hen. Protože se vědci vcelku již shodují na názoru, že krásné Madony vznikaly v dílně rozvětveného rodu Parléřů, stavitelů, kameníků a sochařů, půjde snad o jméno některého z členů dílny, který si sochu označil, aby nebyla zaměněna. Jedno z posledních čtení navrhuje zkratku familiérního jména henycus - tedy Jan, který byl jedním ze synů stavitele pražské katedrály Petra Parléře.
Ať to byl on nebo kdokoliv jiný, při tesání mu musela vést ruku sama vyobrazená. Mimořádné dostaveníčko se třemi krasavicemi - aby se muži necítili odstrčeni, je přítomen i svatý Petr ze Slivice stejné provenience - mohou návštěvníci Národní galerie absolvovat v Klášteře svaté Anežky do 7. září 2014.