Scéna.cz 

Procesí v Jízdárně

Sochy Olbrama Zoubka (*1926) jsou jasně rozpoznatelné svým rukopisem a všeobecně známé z veřejných prostorů - např. Pomník obětem komunismu pod Petřínem z roku 2002, náhrobek Jana Palacha z roku 1970 zlikvidovaný režimem a obnovený v roce 1990, posmrtná maska Jana Palacha na budově FF na Palachově náměstí ale třeba i prolézačky na dětském hřišti ve Stromovce z roku 1961.

Nyní se sochy z různých míst setkaly v Jízdárně Pražského hradu na Zoubkově dosud největší retrospektivní výstavě.
Dav více než dvou stovek postav, reprezentujících to lepší z lidství, vychází z nejistých počátků mladického hledání. Abstraktní, "dětský" projev z počátku šedesátých let (Ruce na slunci 1960, Kuře - Radostná stavba 1961, Pocta Penalbě 1963) se zformoval do zjevné lidské postavy a ta už pak zůstává výhradním námětem umělcovým dodnes.

Štíhlé vysoké figury sklánějící se i vztyčující se, muži, ženy, děti, staří, mladí uhnětení z cementu či kovu se ubírají zvolna rozlehlým prostorem Jízdárny, kde jim není kladena žádná překážka. Někdy se pozastaví, aby prohodily pár slov či vzkřikly - jak naznačují jejich pootevřená ústa - a pak kráčí dál, několik mladých žen v modrých "letních" šatech si dokonce vyšlo na slunce na terasu.

A takto kráčí sochy z hlubin času již takřka po sedmdesát let...

Instalace není jen výstavou, kde lze procházet kolem exponátů ale zároveň živým obraz z dramatu, "walking score" postmoderního tance, jemuž mohou diváci přihlížet z "hlediště" - řady židlí přistavených u zdi. O světelný design se stará počasí - sluneční světlo, plynoucí mraky, statická šeď pošmourného dne. Takto zdramatizoval výstavu režisér nejpovolanější - sám autor soch.

Sochařina se spojuje s Olbramem Zoubkem už automaticky, o jeho jiných uměleckých sklonech se však příliš neví. Olbram Zoubek chtěl být hercem a studovat na konzervatoři. Přestože jej osud nasměroval k sochařství - vystudoval UMPRUM u profesora Josefa Wagnera - zájem o divadlo u něj přetrvával. V polovině osmdesátých let se podílel scénograficky na Kačerově inscenaci Ifigenie na Tauridě v divadle Na zábradlí. Drama jej inspirovalo k vytvoření celého okruhu postav, z nichž sám si nejvíce oblíbil Ifigénii. Tu také daroval svému příteli Václavu Havlovi a každý, kdo navštívil jeho kancelář na Pražském hradě, ji tam mohl uvidět po celou dobu jeho prezidentování. Jeden z odlitků sochy se zlatými vlasy se proto nachází v ústřední pozici na ose výstavy.

Neméně si cení sochař sochy Jana Palacha - postavy muže s hrubým rozdrásaným nedokonale pozlaceným povrchem a sochy Občana - oběti vandala zničené výbuchem (z Pomníku obětem komunizmu), které tvoří její protipól a zaujímají rovněž centrální postavení.

Nejen řecké drama bylo zdrojem námětů - také cesta do Řecka na konci padesátých let ještě v doprovodu první manželky Evy Kmentové, kdy Olbram Zoubek zcela propadl kouzlu řeckého archaického umění. Své sochy pak stylizoval podle obou základních typů - kuros a koré. Pod nimi se skrývají osobnosti řecké kultury - hned u vchodu potkávají návštěvníci např. Pythagora a Zalmoxise ale i křesťanství Marie, Josef, Eva (také Had), rodina - dcera Polana zapózovala před svou vlastní sochou - dívkou se zlatými šaty a vlasy, přátelé, osobnosti z české historie (Libuše, Komenský), anonymní muži a ženy.

Přestože mají některé sochy barevný háv, skrývá se pod všemi šedivý hrubý cementový základ. Ve starších dobách - v Řecku například byly sochy polychromované - když byla socha dokončena, přišel "štukatér", potáhl ji "štukem" a nabarvil. "Barva tedy patří na to, co je dokončeno", vysvětluje Olbram Zoubek, "ale já si nejsem nikdy ničím jistý. Živé, otevřené povrchy jsou vyjádřením mé nejistoty".

Zlatem - bronzem- naproti tomu znázorňuje kontrast mezi tím nejvzácnějším, symbolem věčnosti - které patří k archaické vznostnosti a gestům a tím nejobyčejnějším, pomíjivým materiálem, kterým je cement.

Výstava zahrnuje na tři sta prací, mimo soch v životní i nadživotní velikosti jsou zde drobnější plastiky (na ochozu) a reliéfy (v chodbě).
Nejstarší výtvor - malá sádrová plastika Harmonikáře z roku 1943 a nejnovější socha určená pro svatební síň na Žižkově - "Zaslíbená" z roku 2013- rámují pozoruhodnou expozici pozoruhodného umělce, který si dokázal zachovat neotřesitelný morální postoj za všech dob a udržet tvůrčí energii dodnes.

Zoubkovo procesí je k dostižení v Jízdárně Pražského hradu do 2. března příštího roku.