Scéna.cz 

Kamila Ženatá – Ženský dvůr

Centrum současného umění DOX ve spolupráci s Památníkem Terezín otevírá první část dvojvýstavy „advokátky snů a emocí“ Kamily Ženaté. Výstava instalovaná v terezínské věznici gestapa, v Malé pevnosti, je návratem do nedopovězeného příběhu, jehož tématem je žena, ženství, osud a kolektivní nevědomí. Autorka při práci se surově znějícími pojmy jako transgenerační přenos traumatu či vytěsňování bolesti vychází ze svých dlouholetých zkušeností skupinové psychoanalytičky.
1.5. – 26. 8. 2013 Památník Terezín (Malá Pevnost); 7. 6. – 26. 8. 2013 Centrum současného umění DOX.

Kamila Ženatá se na české umělecké scéně prosadila svou komplexní prací s výstavním prostorem a důrazem na nepřenositelný osobní zážitek. Instalaci v Památníku Terezín staví na paradoxu prostředí a nabízeného obsahu, kontrastu tmy a světla, něžnosti a krutosti. Zhmotňuje konkrétní obrazy naší existence: na dvoře Malé pevnosti proměňuje Prádlo jako mnohovrstevnatý symbol živého dění v symbol ztuhlosti života, tedy na metaforu úzkosti, která brání radostnému prožívání. V dalších částech instalace umístěných v jednotlivých celách někdejší věznice gestapa autorka pracuje i s dalšími, pro ni typickými prostředky; se vše prostupujícím audiovizuálním podkresem a s prorůstáním prostoru formou textových zápisů na zdi.
Závěrečná část instalace, kterou vytvořila z několika tisíc křišťálových slz, jako by uvolňovala transgenerační záznamy, zážitky rodinných traumat, nevědomých strachů a rodových předurčení a rozpouštěla je do transcendentálního rozměru. Skrze toto velké Oplakávání nabízí možnost „spolutruchlení“, hojení emocionálních zranění a proměnu smutku k radosti z bytí.
Kamila Ženatá vytváří výstavní projekty, které navazují plynule jeden na druhý. Uchovává tak nepřetržitou kontinuitu sdělování a procesuální proměny. Aktuálně zpracovávaný projekt inspiruje budoucí, nebo je mu přímo východiskem, v každém novém projektu je obsažena reminiscence toho předešlého. Autorka pojímá témata v širokém celku jako koncept souvislostí, které nabízejí kontext k pochopení daného problému v jeho celistvosti. Zkoumá paměť coby proud nevědomých a zvědomovaných individuálních a kolektivních obsahů, systematicky se zabývá sny. V projektu Ženský dvůr rozpracovává téma ženy a ženství a jejich neúprosné svázání se společenskými, sociálními a rodinnými podmínkami a klade otázky týkající se našich schopností vystoupit ze vztahové sítě rodové minulosti.
„Moje babička nosila nějaké boty, které se sešoupaly během její životní poutě do nějakého tvaru, a zcela určitě boty, v kterých chodila moje máma, jim byly hodně podobné. A moje boty taky nemůžou být z nějakého úplně jiného krámu než z toho, v němž nakupovaly ženy, které mě vychovaly.“
Kamila Ženatá sice čerpá z rodové zkušenosti, ale v projektu Ženský dvůr téma zobecňuje a sleduje linii nejen jednoho konkrétního příběhu, ale i mnohých jiných. Ostatně trauma, zpřetrhané vazby a represe, které rozkládají naše vztahy, patří k životu obecně. A generační syndromy se dál a dál přenáší z rodičů na děti doprovázeny vznikem vztahových obranných mechanismů, které autorka přeneseně nazývá „kamennými srdci“.
Sama výstavu komentuje takto: „Úvaha o tom, jestli je vůbec možné sejít z cesty, po které je předurčeno, že půjdeš, i když toto určení není zjevné a jasné, přesto je nějak neodvratné, protože tví předkové ti předali nevědomé způsoby, své životy a své osudy jako nitě, kterými jsi spoután, možná, že se tomu říká transgenerační přenos. Vězni ve svých hlavách, platí to stále? Uvězněni v celách svého osudu?“

Kamila Ženatá (1953) vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze (1973-79) v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Je známa jako umělkyně, která kombinuje své poznání a intuici s cíleným, dlouhodobým zájmem o individuální a sociální paměť, podložené praxí skupinové psychoanalytičky. Zajímají ji sny, paměť, příběhy a emoce, ale především jejich principy a způsoby, jakými ovlivňují naše životní cesty.