Scéna.cz 

Adriena Šimotvá: A takové je ticho ...

White Gallery představuje současnou tvorbu Adrieny Šimotové, v níž autorka nově rozvíjí, profiluje a naplňuje svůj vztah ke kresbě. Z výrazových možností tohoto patrně nejbezprostřednějšího výtvarného média klade ve vystavovaných dílech důraz na reflexivní povahu kresby, na její procesualitu, tendenci k nedokončenosti, na mnohoznačný vztah převážně grafitové čáry či plochy k „prázdné“ ploše, která je jejím pozadím… Názvem výstavy autorka volně odkazuje na Holanův verš „A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!“ z básně Je ze sbírky Bolest. Předznamenává jím mnohé z formy, obsahu a smyslu komorních děl prezentovaných aktuální výstavou ve White Gallery.

Pro autorskou formaci Adrieny Šimotové byl zvláště důležitý závěr šedesátých let a pak následující desetiletí. Bylo to období plné osobních i společenských bolestí a zkoušek, v nichž se Adriena Šimotová profilovala k lidské i umělecké svébytnosti, zralosti a jedinečnosti. Stále častěji se v její tehdejší tvorbě setkáváme se soustředěnou tematizací lidské subjektivity v podmínkách a vztazích pro ni podstatných. V průběhu desetiletí její tvůrčí cesty se tato stále potvrzovaná a prohlubovaná tematická orientace vyznačovala příznačnou citlivostí vůči existenciálním a hermeneutickým aspektům personality a rozvíjela se ve svébytnou výtvarnou fenomenologii obecně lidské situace, jejíž základní součástí je i soustavná reflexe podstaty obrazu a obrazové komunikace. V rámci autorčiny tematiky se během let stávaly určujícími momenty výtvarné formy perforace, transparence, vrstvení a jeho souvztažnost, vyjevující se protínáním materiálu nebo prací s jemu vlastní prostupností. Adriena Šimotová své výrazové prostředky a postupy rozvíjela ve vrstvení samotných kreseb, v obracení a prolínání jejich rubových a lícových stran. Uskutečňovala je v situacích a prostřednictvím metod, v nichž výtvarné sdělení vycházelo z frotování blízkých osob, později také drobných předmětů z vlastního domova i z míst mimo domácí prostředí, ve kterých věci nacházela a ve kterých vznikaly následně také její instalace nebo svébytné výstavní akce. V promýšlení podmínek určujících formu a obsah obrazového sdělení pracovala se šablonami, fotografickým obrazem a proměnami jeho role ve vztahu k individuální či skupinové paměti, se seriálním momentem obraznosti a dalším...

To vše lze chápat jako kroky na dlouhé cestě, na níž můžeme s Adrienou Šimotovou a také díky ní nahlédnout, že konstitutem je nejen skutečnost obrazu, ale i skutečnost, která se v něm vyjevuje a která se v něm sděluje. Ona sama dnes ve své tvorbě přirozeně neopakuje mechanicky otázky, které si v minulosti kladla, a odpovědi, které na jejich základě formulovala. Ve světle bohatých a zhodnocených zkušeností se vrací k základním tématům svého díla v perspektivě své současné situace, v níž se znovu lidsky i profesně orientuje prostřednictvím své tvorby.

Kresebné meditace vystavované ve White Gallery souvisejí v námětové rovině s věcmi z autorčina ateliéru. V její tvorbě příznačně spojované s výslovnou obrazovou tematizací lidské personality se motiv věci a věcnosti věci objevuje ne pouze opakovaně, ale spíše v určité soustavnosti. Nejdříve tomu bylo myslím v podkrkonošském Hostinném v roce 1989, v bývalém františkánském klášteře, kam Adriena Šimotová od poloviny osmdesátých let jezdívala pravidelně na několikatýdenní pracovní pobyty. Vytvořila tam velkoformátové frotované kresby Mapování prostoru – Tělo kláštera, v nichž chtěla vyjádřit a uchovat svědectví vyvolávané její kresbou z paměti chátrajícího, v minulosti násilně uzavřeného řeholního domu. Později v roce 1990, kdy utrpěla v ateliéru úraz, po němž byla delší dobu upoutána na lůžko, se k práci postupně vracela, tak jak to umožňovala léčba a rehabilitace, kresbami malých předmětů, které ji obklopovaly doma, kresbami věcí, které nacházela v pokojích bytu, v němž žila od dětství s rodiči i prarodiči, s Jiřím Johnem, později se synem a jeho rodinou.
Pokračování v tomto námětovém okruhu ji přivedlo k monumentálním uhlovým kresbám na korejských ručních papírech z cyklu Magie věcí, poprvé vystavovaných spolu se souborem Mapování prostoru – Tělo kláštera v Západočeské galerii v Plzni pod souhrnným názvem Svěcení reality (1991). Někdy v té době se také setkala s tehdy ještě samizdatovým vydáním Heideggerovy přednášky Věc, jejíž četba u ní zájem o toto téma sice nevyvolala, ale jistě podpořila a obohatila interpretační perspektivu, v níž je promýšlela. Heidegger ve své přednášce analyzuje věc a bytostné určení věci ve světle jejího místa ve světě, vykládaném jím jako součtveří země a nebe, smrtelných a božských. V přednášce se věnuje zejména souvislostem, v nichž věc jednak od člověka k člověku zprostředkovává hostinný dar, dále pak souvislostem, v nichž věc zprostředkovává oběť, přičemž v textu přednášky do popředí vyvstávají vztahy mezi lidským a božským. Obě tato hlediska můžeme v díle Adrieny Šimotové nalézt v námětovém okruhu, který zde sledujeme. Mimoto, domnívám se, můžeme v její tvorbě vyzdvihnout ještě hledisko třetí, v němž věc vystupuje jako nositel sdělení, jako moment komunikace, jímž může být proto, že je výrazem a součástí výrazu, jemuž lze rozumět a jemuž lze odpovídat. Poukázat na to můžeme například u pastelových, pigmentových a uhlových kreseb z roku 2006, jež vznikaly v Adrienině původním letenském ateliéru. Obracela se v nich k věcem – nádobám, šatům, částem dveří a oken..., aby z jejich paměti, prostřednictvím dotyků a otisků, vyvolávala ozvěny příběhů, na nichž věci měly svůj podíl. Aby v nich evokovala jejich smysl. Činila tak tehdy s vědomím, že se blíží doba, kdy bude muset letenský ateliér na delší dobu opustit s tím, že se do něj možná už nebude moci vrátit. Pracovala v něm od počátku padesátých let spolu s manželem Jiřím Johnem, kdy jim ateliér přenechal jejich společný přítel Václav Boštík.

White Gallery představuje zatím poslední autorčin návrat k okruhu tvorby spojeném námětově s věcí a věcností věci. Poslední práce Adrieny Šimotové bychom raději než kresby věcí nazývali kresby s věcí či kresebné meditace s věcí. Konkrétní věc, která byla při díle, aniž by ztrácela v rovině zjevu ze své jedinečnosti, naopak tím, že do ní postupem kresby vyvstávala, stávala se ve zjevu svého druhu zrcadlem, zprostředkovávajícím to podstatné, co se při procesu kresby děje na straně autorky samé a čeho se stává kresba prostředkem, projevem a záznamem. Autorka kreslila na takřka transparentních papírech velmi nízké gramáže, převážně grafitem, který nanášela ponejvíce prsty či dlaněmi. Výjimečně grafit doplňovala práškovým pigmentem či pastelem. Někdy při práci použila jen jeden list, někdy několik kreseb vrstvila na sebe. Mezním případem je kresba, na níž pracovala s poklicí od mísy po rodičích, kdy souhrnně spojuje do jediného definitivního celku sedm kreseb. V námětové rovině jde v celém cyklu, čítajícím dvě desítky děl jen o několik předmětů – elipsovitý podnos, talíř, sklenice, dóza, konvice, láhev na olej po babičce. Námětová pestrost nám však ve vystavovaném cyklu nechybí. Můžeme si vzpomenout, že Cézanne vytvořil desítky obrazů jedné jediné hory. Podstatnou je právě reflexivní kvalita kreseb, sebeotevírání se každodennost přesahujícímu a k podstatnému směřujícímu dotazování věcí, jež vede nutně k sebeotevírání se v tázání po tom, kým jsme my sami, kteří se k nim takto vztahujeme, v tázání po tom, kde se v jiném scházíme se sebou, jaká je v našem scházení se se sebou naše nejvlastnější možnost. V nejpřesvědčivějších komorních dílech ve White Gallery vzchází svého druhu posvátný okrsek. Malé stopy kontemplativních událostí, s nimž se můžeme sladit, na které můžeme navázat.