Scéna.cz 

Wozzeck ve vodě

Po premiéře Verdiho Macbetha (dirigent Nicola Luisotti, režie Martin Kušej) byla druhou ze sedmi premiér letošní sezony nová inscenace opery Albana Berga Wozzeck. Ten již dávno patří ke klasickému repertoáru oper 20. století, a přestože se jedná o dílo interpretačně velice náročné, najdeme je na repertoáru nejen velkých světových operních scén, ale i středních divadel zejména v Německu.

Georg Büchner psal svou hru podle skutečné události, hru ovšem nedokončil. Téměř po sto letech se konala 14. 12. 1925 premiéra jejího operního zpracování v berlínské Státní opeře Pod lipami (o čtyři měsíce později v Brémách měla premiéru opera na stejný námět německého skladatele Manfreda Gurlitta). Dnes má Bergova opera již své publikum – zejména v operních domech, které moderní opery pravidelně uvádějí. Pět listopadových představení nové mnichovské inscenace bylo vyprodáno.

Publikum recenzovaného představení více hodnotilo hudební nastudování šéfa Bavorské státní opery Kenta Nagana a pěvecké výkony, než režii Andrease Kriegenburga.
Jevišti dominuje obrovská krychle, která se posunuje nahoru a dolů, dopředu i dozadu. V ní se odehrává většina děje. Před a pod krychlí na jevišti je voda, kterou se protagonisté neustále brodí – i dirigent Nagano musel při závěrečné děkovačce přijít v holínkách, což pobavilo část aplaudujícího publika. Co tím chtěl režisér se svým výtvarníkem Haraldem B. Thorem znázornit, zůstalo recenzentovi utajeno. Snad že Wozzeck svou Marii zabije u rybníka za městečkem a její mrtvé tělo do rybníka hodí? Nebo chtěl přijít za každou cenu s něčím jiným?
Většina postav je karikována – oblíbené, ale již trochu okoukané bílé líčení obličejů, vycpaná (Velitel) či jinak znetvořená těla (Doktor). Sociální problémy doby představují statisté, kteří volají po práci (na desce přenesou Tambormajora přes jeviště, na desce také podpírají celý malý orchestr na jevišti ve scéně v hospodě) – a přijmou jakoukoliv práci. Ne vše ovšem při tomto expresívním způsobu hraní divadla vždy souhlasí s logikou. Tak např. chlapec, kterého má Wozzeck s Marií (z nemanželského vztahu), je už poměrně odrostlý hoch, byť mu mají být sotva tři roky. Vždyť Marie na Wozzeckovu otázku u rybníka, jak dlouho se vlastně znají, odpovídá, že o letnicích tomu budou tři roky. Chlapec, velice dobře zahraný Aureliem Braunem, prochází téměř celou operou. Je němým svědkem otcova ponížení Velitelem hned v úvodní scéně. Příliš potom nevychází závěrečná scéna, kdy ostatní děti mu říkají, že jeho matka je mrtvá. Házejí po něm kamení (?) a mladík se tak už v tomto věku ocitá na okraji společnosti stejně jako jeho otec, který, aby uživil svou ženu a dítě, slouží medicínským pokusům Doktora (v naturalistické režii mu z poklopce kalhot vede hadice do kýblu).

Jestliže režie nebyla přijata příliš nadšeně, pěvecké výkony a hudební nastudování snad uspokojily všechny v hledišti. Hrálo se v jednom tahu bez přestávky. V titulní roli zářil v Mnichově oblíbený a hojně obsazovaný Michael Volle, výbornou Marií byla Michaela Schuster, výraznou kreaci vytvořil Wolfgang Schmidt v roli Velitele, za všechny ostatní role musíme zmínit ještě Jürgena Müllera jako Tambormajora a Doktora v podání Clive Bayleyho. Jako vždy vynikající byl i Bavorský státní orchestr, který suverénně řídil Kent Nagano, známý propagátor moderní hudby.

München, Bayerische Staatsoper – Alban Berg: Wozzeck. Hudební nastudování Kent Nagano, režie Andreas Kriegenburg, scéna Harald B. Thor, kostýmy Andrea Schraad. Premiéra 10. 11. 2008, psáno z reprízy 16. 11. 2008.

Zdroj Hudební rozhledy 2/2009 - Zbyněk Brabec