Scéna.cz 

Hudební rozhledy v lednu

Harfistka Kateřina Englichová je mimořádně atraktivní hudební osobnost. Málokdy se podaří najít hudebníka tak komplexně vzdělaného, interpretačně všestranného, inteligentního a zároveň tak nesmírně pohotového a flexibilního. Svou koncertní činností, celkovou image i dalšími aktivitami – ať už jako velmi vyhledávaná pedagožka nebo autorka četných publicistických příspěvků – pomáhá udržovat celý obor vážné hudby v současném rychle se měnícím, „globalizujícím“ se světě „up to date“ a vytváří jeho moderní obsah. Na každé vystoupení ať už v Carnegie Hall nebo na jakémkoliv jiném místě přichází vždy dokonale připravena, a tak pokaždé znovu můžeme obdivovat nezaměnitelný způsob, jakým dokáže strukturovat interpretovanou partituru.
Václav Věžník patří k nestorům české operní režie. Od doby, kdy jeho první operní inscenace, Donizettiho Don Pasquale, měla svoji premiéru, uplynulo již více jak půl století. Za tuto poměrně dlouhou dobu opera zažila již celou řadu inscenačních trendů, prošla údobími pro ni příznivými i krizovými. Operní provoz se začal výrazněji proměňovat zejména po devadesátém roce, kdy se v operních divadlech začaly odrážet nové ekonomické podmínky naší společnosti. Přestože umělecká činnost Václava Věžníka je spjata především s brněnskou operou, režíroval též na všech našich ostatních operních scénách a mnohokrát i v zahraničí. Ostatně dodnes je zván k pohostinským režiím. Možná právě proto se ve svém příspěvku zamýšlí i nad naší operní současností.

Hradecký tiskař a nototiskař Jan Jakub Komárek, minoritský varhaník a skladatel Bohuslav (Matěj) Černohorský a houslista i operní a oratorní skladatel Josef Mysliveček, o nichž vám v tomto roce přineseme řadu zajímavostí ve dvanáctidílném cyklu, vstoupili do hudebních dějin s přídomkem „Boemo“. Všichni tři totiž pocházeli z Čech (Hradec Králové, Nymburk a Praha), žili v Itálii dostatečně dlouho (30, 22 a 18 let) a vyrovnali se ve svých hudebních profesích domácím tak dobře, že je Italové nejenom brali na vědomí, ale oceňovali u nich profesní i určité jedinečné rysy, aniž bychom se odvažovali mluvit přímo o nějaké umělecké nacionalitě. Vždyť už samu adaptaci a identifikaci s italským uměleckým prostředím nutno považovat za velký kariérní úspěch.
Dvousté výročí založení předního hudebního učiliště v našich zemích, Pražské konzervatoře, se blíží téměř mílovými kroky, a tak pro vás, vážení čtenáři, připravujeme do následujících let obsažnou sérii článků, které vám přiblíží celou řadu zajímavostí týkajících se vzniku této instituce. A to nejen jejích počátků, rozvoje, či tzv. „zlatého věku“, ale i časů válečných, které se na jejím chodu podepsaly nepříznivě, nebo doby mistrovské školy Pražské konzervatoře, jež připravila pozdější vznik Akademie múzických umění… tedy stručně řečeno: pohled do dějin Pražské konzervatoře až po její „žhavou“ současnost. Tato instituce vychovala k umění od roku svého založení (1811) na tisíce absolventů, mezi nimiž byli i nejvýznamnější umělci své doby, kteří šířili její věhlas po celém světě.