Scéna.cz 

Hudební rozhledy v prosinci

Jiří Kout, který se zejména svými janáčkovskými a straussovskými kreacemi proslavil na nejprestižnějších operních scénách světa, patří k osobnostem, o nichž se – alespoň ve světě vážné hudby – prostě ví. Díky svým mimořádným uměleckým kreacím se zařadil k nejvýznamnějším dirigentským veličinám posledních let a mezi umělci – ať už jsou to pěvci či instrumentalisté – se těší autoritě jako málokdo. Přitom se chová velice skromně a na publicitu si příliš nepotrpí. Když mu nedávno oznámili, že ho Václav Klaus vybral mezi čty¬řiadvacet výjimečných osobností, jimž předá 28. 10. ve Vladislavském sále Pražského hradu ta nejvyšší státní vyznamenání, chtěl se dokonce této pocty vzdát.
Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří zcela vyprodaných koncertů v sále Berlínských filharmoniků stalo ve dnech 18.–20. 10. svědky v zahraničí zřídkakdy uváděného kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. Ve vzorně vypravené programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfganga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografií „stověžaté“ Prahy či faksimilií žofínského plakátu prvního souborného uvedení díla, v ní samozřejmě nechyběl ani podrobný profil hostujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Rovněž se tu dovídáme, že Berlínští filharmonikové celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem.

Slavná opera Modesta Petroviče Musorgského, Boris Go¬dunov, psaná na autorovo vlastní libreto, neměla vůbec lehký osud. Její první verze, kterou skladatel nabídl carskému divadlu v St. Petěrburgu v prosinci 1869, byla údajně kvůli absenci ženské hlavní role odmítnuta stejně jako druhá, tzv. definitivní – rozšířená a zčásti pozměněná verze s doplněným ženským partem. Skladatel tak v létě roku 1872 přepracoval ještě instrumentaci polonézy a dal vzniknout třetí, tzv. revidované podobě opery. Teprve ta byla konečně přijata a navíc při své premiéře slavila mimořádný úspěch. Nicméně po Musorgského smrti se kolotoč změn a úprav roztočil znovu.
Skladatele – a také klavíristu a spisovatele – Ilju Hurníka kdysi někdo označil za renesanční osobnost. Blíží se však spíše typu anglického gentlemana, a to nejen kvůli nerozlučné dýmce, kterou má společnou se svým oblíbeným Sherlockem Holmesem, ale i pro svůj bohorovný klid, či úsečně břitké soudy o umění a o životě. Ke své pětaosmdesátce (25. 11.), před jejíž oslavou byl 28. října oceněn na Pražském hradě i státním vyznamenáním, mohl nabídnout hned několik premiér. A to včetně skladby Verba sancta, tedy Svatá slova, která měla v provedení sólistky Iny Kanchevy a Pražské komorní filharmonie řízené Kasparem Zehnderem premiéru na závěrečném koncertě letošního Janáčkova máje.