Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pantomima je magická, krásná a sexy...

autor: Z webu

V loňském roce oslavovala česká pantomima půl století existence půlročním festivalem Mimraj. Jak se ukazuje, tento žánr rozhodně není mrtvý, naopak – zdá se, že slavní čeští mimové jako Ladislav Fialka, Ctibor Turba, Bolek Polívka, Boris Hybner a mnozí další, mají své následovníky. Mezi nejmladší generaci mimů patří také Miřenka Čechová a Radim Vizváry. V průběhu minulého roku je mohli vidět diváci v pražském Rubínu a divadle Komedie, letos se stěhují do Divadla prádle, kde se poprvé představí už 16. února 2007. Kromě toho vystupují i na různých mimopražských festivalech.

Jak jste se vlastně k pantomimě dostali?
Miřenka Čechová: K pantomimě jsem se dostala přes tanec a přes divadlo. Nejprve jsem vystudovala klasický balet na osmileté Taneční konzervatoři, ale zjistila jsem, že to pro mě tak úplně není. Já potřebuju dělat něco tvůrčího, kde se můžu vyřádit a uplatnit svůj komediální talent. Táhlo mě to k divadlu. A tak jsem zkusila přijímačky jak na DAMU, tak na HAMU. Vyšlo obojí. Od prvního ročníku jsem tedy začala paralelně studovat obor alternativní a loutkové divadlo na DAMU a nonverbální divadlo na HAMU. Prý jsem první, kdo to takhle dělal, a musím říct, že je to hodně náročné. Člověk musí počítat s tím, že je ve škole minimálně 10 hodin denně. Zázračně to ale nějak vycházelo, jak byly ty jednotlivé hodiny na obou oborech rozhozené do celého dne, a tak jsem neustále pendlovala sem a tam přes Karlův most, přebíhala z jedné fakulty na druhou. V některých ročnících to sice bylo o zdraví, ale mě pohánělo obrovské nadšení, že konečně dělám to divadlo, které jsem chtěla.Teď jsem v 5.ročníku na obou školách a čekají mě tedy mimo jiné také dvě diplomky.
Radim Vizváry: Já jsem přišel k pantomimě víceméně náhodou, přes loutkové divadlo. Byl jsem v angažmá v Minoru, a kolegyně mi jednou řekla, že mám pohybové nadání a že mám jít na tuhle školu. Všechno mi zjistila, dokonce mi přinesla i formulář na přijímačky, vyplnila to za mě a poslala. Pak mi přišla pozvánka na přijímačky, já jsme tam šel absolutně nepřipravený, ale navzdory tomu jsem se tam dostal. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, byl jsem z toho strašně vystrašený, ale během zimního semestru v prváku jsem se seznámil s tím, o čem to je. A dá se říci, že jsem se do pantomimy víc než zamiloval. Myslím, že to bylo fatální setkání...

Jak vás znám – máte jedno společné, a to, že se kromě pantomimy zabýváte různými dalšími uměleckými aktivitami. Můžete prozradit, kterými?
MČ: Většina těch věcí vychází z toho, co jsme studovala – jako například balet a tanec, takže dělám choreografie nebo tzv. pohybovou spolupráci při různých projektech. Předtím jsem studovala klavír, takže na něj občas v divadle hraju.Když už je mi nejhůř, vždycky mě zachrání literatura. V té nejsem studovaná, přináší mi úplně čisté potěšení z toho, že jsem si k ní našla cestu sama. Ale jinak mě samozřejmě baví autorské projekty, všechno, kde můžu být tvůrčí, kde si můžu vymýšlet. V tom je úžasný žánr právě pantomima, tam se to všechno pojí dohromady -pohyb, herectví, autorství i literatura.
RV: Já jsem jako malý dělal sportovní gymnastiku, vydrželo mi to jak na základní, tak na střední škole. Od malička jsem taky maloval a přes výtvarné umění jsme se pak dostal k loutkovému divadlu. Maloval jsem jednak obrazy (měl jsem i několik výstav) a také jsem dělal různé propagační materiály pro festivaly, například pro festival Bohuslava Martinů nebo Jazz fest. Pak mě jednou oslovili, jestli bych si nechtěl zahrát Kašpárka v loutkovém divadle. To mi bylo 16 let. Ze začátku mě museli nutit, pak mě to ale začalo bavit. Výtvarné umění je vyloženě intimní záležitost, herectví je exhibicionismus - a právě pantomima to podle mého spojuje. Protože v pantomimě člověk vlastně maluje tělem na jevišti.

Jak jste se dali dohromady – myslím ve společném projektu Mime must go on?
MČ: Myslím, že to asi bylo intuitivní, seděli jsme si jako osobnosti. A vždycky je dobré pracovat s někým, kdo má stejnou ideu a chce to divadlo dělat podobným způsobem.
RV: Všechno vlastně vzniká na základě určitých náhod, a tenhle projekt taky vznikl náhodou. Dělal jsem produkčního v Rubínu a vystřelil mi tam nějaký termín, takže jsem rychle musel obsadit večer. Jedinou možností bylo, abych sám zahrál. To jsem si netroufl, tak jsem zavolal Miřence a Nině, s tím, že bychom mohli dát dohromady nějaký komponovaný večer.
Kupodivu jsme zjistili, že to bylo velmi jednotné, kompaktní, že ta naše spolupráce funguje. I když jsme do toho původně šli jako do jednorázové věci, jen jsme si to zkusili a nepředpokládali, že to bude mít nějaké pokračování. Ale protože se to osvědčilo, tak jsme se rozhodli jít dál.
MČ: Každý z nás si přinesl to svoje, co chce předvést na jevišti, to, co on pokládá za svou vlastní cestu. Až pak se ukázalo, že ty naše cesty jsou si hodně podobné.

V tom vašem projektu se objevují různé názvy Pantomime must go on, Mime must go on, Teatro pantomissimo. Můžete upřesnit, co ty jednotlivé pojmy znamenají?
RV: Tak původně vznikl projekt, nebo pořad Pantomime must go on, který uvádí sólové pantomimy, naši intenzivní současnou tvorbu, to znamená, že se stále proměňuje, podle toho, na čem zrovna pracujeme. Je to moderní líčená pantomima. Pracujeme s bílou maskou, a proto ten termín líčená pantomima.
Nedávno jsme původní název změnili na Mime must go on, protože nám slovenský mim Juraj Benčík vysvětlil, že Panto – mime je vnímáno jako večerní dětské pohybové divadlo. A my divadlo pro děti rozhodně nejsme.
Samotné Teatro pantomissimo vzniklo na základě výše popsané náhodné spolupráce na projektu Pantomime must go on v únoru 2006. A musím s hrdostí říct, že tenhle soubor je momentálně jediný, který se zabývá klasickou bílou pantomimou. V podstatě by se to dalo shrnout tak, že cílem Teatra pantomissima je jakási obroda řemesla tohoto žánru a její navrácení na právoplatné místo.
MČ: Možná, že bychom místo líčená pantomima mohli použít Bílá pantomima. Vychází sice z klasického vzoru, ale je to moderní pantomima, pracující s moderními tématy, ale i s moderním rejstříkem výrazových prostředků. Snažíme se to oproti klasické pantomimě posouvat dál. Vyjádření některých věcí si vyžaduje jiné pohybové zpracování také i tím, že možnosti konkrétního těla jsou jiné.

Je to v pravém slova smyslu autorské divadlo. Jak postupujete při přípravě jednotlivých etud?
MČ: U mě je první idea - co chci hrát, co tím chci říct a proč to hraju. A potom přemýšlím, jak to zahraju, jaké použiju prostředky. Vyberu si formu, jestli chci, aby to bylo více činoherní (tj.abych hrála víc mimicky), nebo jestli tam bude víc exprese,expresivního pohybu. Postavím si kostru, pak hledám hudbu, která mě inspiruje k tomu,abych tu formu dotáhla. Hudba a pohyb se vzájemně ovlivňuje, ale není nutné, aby všechno bylo do detailu nachoreografováno. Vždycky vím, co chci v zásadě říci, co chci zahrát, ale ponechávám si prostor, abych to pokaždé mohla říci trochu jinak. Nedělá mi problém použít slova, ale cítím v tom určité omezení. Tělo je mnohem svobodnější a dokáže mnohdy říci více než to slovo. Velmi zajímavá je pro mě kombinace pohybu a slova, nebo spíše hlasu, který vychází z těla. To je teď směr, se kterým teď experimentuju.
RV: Samozřejmě, i u mě je na počátku idea. Hodně si všímám každodenního dění ve světě, ve společnosti, hledám nějaké nosné téma. Něco, k čemu se chci vyjádřit, co chci lidem říci, na co je chci upozornit, abych je přiměl k nějakému zamyšlení. Mám své oblíbené přirovnání, že „ten krajíc chleba divákovi nakrojím, ale dokrojit si ho musí sám podle své fantazie...“ Moje pantomimy jsou vesměs hodně metaforické, hodně poetické. V mnohých případech je to spíše pantomimická báseň než nějaká groteskní komická pantomima. Ale myslím,že divák si tam najde svoje. Když projdu tímhle prvním stadiem, mám nějakou ideu, jdu před zrcadlo a zkouším si ten příběh pantomimicky zahrát, hledám gesta. Pak mi začne znít nějaká muzika, kterou vyberu, takže tu pak sestříhám – a kromě toho vybírám také potřebné ruchy, které gesto umocní. Ve výsledku je ta pantomima hotová až tak po šesté repríze. Mým režisérem je divák. Od premiéry se jednotlivé etudy hodně proměňují, někdy jsou to docela skoky. Hodně věcí přibude, jiné zase odpadnou. Někdy zjistím, že určitá věc není pro diváka čitelná, a je třeba hledat jednoduchou řeč, co nejvíce zjednodušit, protože pro diváka je náročné vizuálně. I když to, co se snažíme beze slov říci, ta duše příběhu, je stejně důležitá i atmosféra. Snažíme se vždycky, aby to nebylo čistě vizuální představení, ale aby vzbudilo v divákovi emoce. Chci divákovi jakoby zaťukat na duši, abysi tak trochu povídal sám se sebou...
MČ: U mně je vždycky důležitý příběh, který to nese. A kdybychom to charakterizovali – tak zatímco Radim má básně, já mám spíše povídky. Já jsem spíše ten prozaický typ.
RV: Ale dobře se to doplňuje. Humor je samozřejmě lépe stravitelný, ale dramaturgicky to máme vystavěné tak, že se lidé nad povídkami zasmějou a nad básněmi rozpláčou. Je dobře, když se dokážou i rozplakat, nestydí se za to, prožijou si to. Ten kontrast vytváří v divákovi takovou bohatou emoční sinusoidu.
MČ: Zkrátka, dá se říci, že z našeho představení chodí lidi emočně vybuzení. Prožijou si to, co potřebujou.

Nedávno jste vedle sólových pantomim zařadili i první pantomimu ve dvojici...
RV: Zase tady zahrála roli náhoda. Dostali jsme za úkol připravit pantomimu na téma žárlivost pro jednu inscenaci v DISKU. Nakonec v té inscenaci nevystupujeme, ale rozhodli jsme se ten výstup vyzkoušet v rámci našeho představení. Odhodlávali jsme se k tomu dlouho, protože jsme přece jen měli strach, že jsme každý trochu jinak zaměřený a že to nebude fungovat. Báli jsme se toho, že jeden z nás bude muset slevit, postrčit sám sebe k tomu druhému, a měli jsem obavu, jak ty dva styly zapadnou do sebe.
MČ: Ale tím, že jsou to věci autorské, začali jsme společně pracovat od začátku. Tak jsme zvolili jazyk, který je blízký nám oběma, který je kompromisem mezi mým osobním divadelním jazykem a Radimovým, takže vznikla úplně nová forma, která – jak se ukázalo – je diváka baví a je mu nejbližší.Diváci to berou vážně a zároveň se smějou od začátku do konce. Je to zvláštní pocit, každý z nás přináší svou energii a těmi energiemi to mezi námi jiskří.
RV: Měl jsem pocit, že když jsme každý sám, jako by nás byla jen půlka, a když jsme spolu, tak jsme jeden.

Máte nějaké vzory?
MČ: U mě to určitě v první fázi byl Boris Hybner, který mi otevřel a ukázal svět pantomimy, její možnosti a nádhernou poetiku.
RV: U mě je to stejné. Je to zároveň náš pedagog, ale i kamarád a kolega.
MČ: Ten, který při nás stojí a drží nám palce.
RV: Ukázal nám krásu řemesla. Jak on říká, pantomima je magická. A my k tomu ještě dodáváme, že je magická, krásná a sexy.

Navzdory tomu, že oba hrajete s bílou maskou, věnujete se různým žánrům.
MČ: Škola je koncipovaná tak, že v prvním ročníku nás seznamují s bílou pantomimou, v druhém ročníku s klaunérií a ve třetím s groteskou. A ve 4. a 5 se každý věnuje už tomu vybranému žánru, který ho pohltil. Já jsem v prváku hopsla rovnou do grotesky, a to období klasické bílé pantomimy jsem přeskočila...
RV: A já jsme zůstal u té bílé pantomimy, takže jsem vlastně pořád v prváku...

Unikátní je, že v současné době se stále více začínají v pantomimě prosazovat ženy. Dosud to byla spíše doména mužů...
MČ: Žena byla komička, která vytvářela humor, dělala si legraci sama ze sebe byla vždycky tak trochu problém. Protože ženy byly prezentovány jen jako krásná, křehká stvoření. Ale postupem doby jsou ženy čím dál tím víc odvážnější, emancipovanější a nebojí se zastávat i chlapská povolání, více do všeho mluvit, angažovat se, takže se to mění i v divadle. Jde prostě jen o odvahu ironicky na sebe nahlížet a dělat si ze sebe legraci. A pokud žena předvede, že dokáže být komická,směšná a bavit tím diváky, ukáže se, že vlastně neztrácí nic na své ženskosti. Má to svoje kouzlo a působí to na jevišti nově.

Není to generační věc?
MČ: V určitém smyslu ano. Vlastně všechny ženy, které se dnes objevují v této profesi, jsou původně studentkami Borise Hybnera, který je k tomu popostrčil, ukázal jim cestu, takže je to vlastně jeho zásluha.

Kromě Teatra pantomissima ovšem oba děláte i další projekty...
MČ: Já jsem v tom smyslu trošku režisérský typ,nebráním se tomu, líbí se mi to. Myslím, že je mi vlastní dávat lidi dohromady, a vlastně je trošku vést při tom představení. Mám za sebou dvě autorské inscenace: Mimi a Lord, což je totální groteska, akční filmová groteska na jevišti, ve druhé, Sbohem, Tournière jsem spojila žánry pantomimy, tance i činohry, mísí se tam komedie i vážné téma. Další věc, kterou připravuju v NOD Roxy, je na téma holocaustu a skrývání. Připravuju to s Radimem, ale také s některými činoherními herci – chci na jednom jevišti spojit různé lidi s různým základem, který si každý přinese. Bude se to jmenovat Hlas Anny Frankové, částečně to vychází z Deníku Anny Frankové s přesahem do doby poté, o které se můžeme jen domnívat, co následovalo. Tam si vyzkouším něco úplně jiného. Chci pracovat s hlasem tak, že to nebude běžný herecký projev, ale jako by to slovo vycházelo z těla, aby tělesný a hlasový projev byl v symbióze a mimové se nebáli hlas používat, stejně jako činoherci se naučí přirozeněji využívat více pohybu.
RV: Já bych byl rád, aby pantomima znovu zakotvila v činoherních představeních, což bývalo kdysi běžné, ale dnešní generace už na to úplně zapomněla. Že je to možné propojit, o tom svědčí inscenace Mesdames & Messieurs, Deburau, kterou jsme připravili pro festival Mimraj. Pokusili jsme se tam propojit činohru a pantomimu, komunikaci činoherce s mimem. A myslím, že právě tady se nám podařilo dokázat, že slovo je kolikrát zbytečné... Ukázalo se, že některým režisérům mladé generace, kteří to viděli, to pomohlo vyřešit dilema, jak určité obrazy ztvárnit na jevišti. Teď mě oslovil Martin Vokoun do inscenace Yerma, kterou připravuje se studenty činoherního herectví DAMU. Hlavní hrdinka má sny a on nemohl přijít na to, jak je ztvárnit, a nakonec se ukázalo, že by to mohlo jít pantomimicky.

Vy si tedy nemyslíte, že pantomima je na okraji, že je sdělná jen výlučnému publiku?
MČ: Podle mého je pantomima otevřená širokému publiku tím, jak je postavené na fantazii a na humoru, osobním příběhu a osobním kontaktu s divákem. Díky tomu si tam každý může najít to své. A určitě dokáže oslovit diváky všech věkových kategorií.
RV: Já jsem přesvědčený, že může určitě oslovit každého diváka. Protože v řeči pantomimy využíváme hodně archetypů, snažíme se o srozumitelnost. Důležité podle mě je, aby divadlo diváky oslovovalo emocionálně, a to pantomima určitě dokáže.

19.2.2007 02:02:26 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!