Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lenka Šaldová: Věřím, že představení souborům v Praze vyjdou.

I. Kusnjer, J. Herman a L. Šaldová (Opera 2005 galakoncert)

autor: Scena.cz

Jaro bude v Praze patřit opeře. Ve třinácti inscenacích představí Festival hudebního divadla Opera 2007 to nejlepší z českých a moravskoslezských hudebních scén. Vedle operních souborů z Olomouce, Plzně, Ústí nad Labem, Liberce, Opavy, Ostravy, Českých Budějovic a Brna vystoupí také Komorní opera Orfeo, Ensemble Damian a Ensemble Opera Diversa.
Publikum uvidí nejen díla známá jako Verdiho Rigoletta a Macbetha či Janáčkovu Její pastorkyni, ale také méně hrané tituly (Hry o Marii a Řecké pašije od Bohuslava Martinů) i opery v Česku téměř neznámé: Verdiho Attilu, Weinbergerova Švandu dudáka a Zemlinského Křídový kruh. Národní divadlo přispěje operou Samson a Dalila a Státní opera Bernsteinovým Candidem. O zákulisí osmého ročníku jsme si povídali s ředitelkou Lenkou Šaldovou.

Na který titul se vy osobně nejvíce těšíte?
Vzhledem k tomu, že téměř všechny festivalové inscenace znám, jsem spíše zvědavá, jak souborům (pro něž tady festival je) představení v Praze vyjdou a jak se budou líbit pražskému publiku. Je pravda, že ale není v lidských silách vidět v průběhu roku všechny alternace, a tak např. poprvé uvidím Anatolije Orla v roli Macbetha, Luciana Mastra jako Manolia či Dagmar Žaludkovou jako Jenůfu – a to vše zrovna může být velký zážitek. A samozřejmě jsou díla, ke kterým mám osobnější vztah a která tedy znovu uvidím zvláště ráda – třeba Martinů Řecké pašije nebo Zemlinského Křídový kruh. A pak se moc těším na závěrečný galakoncert – na radost těch, kteří dostanou ocenění, i na Kateřinu Jalovcovou, Kateřinu Kněžíkovou, Gabrielu Podneckou či Davida Szendiucha, kteří dostanou šanci prokázat, že přes své mládí už patří k významným osobnostem českého operního divadla.

Není tajemstvím, že osobně jezdíte po operních premiérách a podílíte se na spoluvytváření dramaturgické linie festivalu. Jak byste charakterizovala dramaturgii letošního osmého ročníku?
Dramaturgii festivalu vytvářejí ve skutečnosti divadla sama – nejde o to, najít nějakou dramaturgickou linku či být za každou cenu dramaturgicky originální, ale dopřát divadlům, aby se pochlubila tím, co se jim podle jejich mínění v poslední době opravdu podařilo. A je zcela na nich, jestli chtějí přivézt neznámý titul, pozoruhodný výklad díla nebo inscenaci, v níž zvláště září některá z hvězd souboru. Festival tu je především proto, aby udržoval povědomí o celku domácího operního divadla.

Můžete prozradit s jakými pocity přijímáte premiérová uvedení operních děl. Kdy se vlastně u vás dostaví ten konečný úsudek o daném tvaru, provedení, režijní koncepci… ?
Každá inscenace je sdělení – racionální i emocionální. A stejně jako každý jiný divák se snažím od začátku do konce pochopit, co se mi tu říká. Jen možná s větší zkušeností, s větším teoretickým vybavením a hlavně s větším možností srovnávat. A na rozdíl od laického diváka si kritik musí uvědomit, co způsobuje dojem z představení, ať už příznivý, či nepříznivý. Některé věci vnímá a chápe rovnou, některé mu docházejí až po představení nebo dokonce až nad papírem.

Kromě ostřílených operních souborů, tedy souborů s tradicí, se na festivalu představí i soubory „štěňata“ - Komorní opera Orfeo, Ensemble Damian a Ensemble Opera Diversa. V čem jsou pro festival zajímavé?
Základ festivalu sice tvoří představení deseti stálých profesionálních operních souborů, nicméně naší ambicí je ukázat domácí operní divadlo v co největší šíři. A k tomu patří i další projekty, které vznikají mimo „kamenná“ divadla – často jde o velmi svébytný pohled na operní divadlo. A ukazuje se, že takovéto nezávislé projekty mohou být nejen důležitou alternativou k „oficiálnímu“ opernímu divadlu, ale i průpravou pro vstup do oněch velkých divadel – připomínám, že letos Ensemble Damian předvede na festivalu dvě díla Tomáše Hanzlíka, kterému Národní divadlo nedávno uvedlo ve světové premiéře Slzy Alexandra Velikého. A že před několika lety na festivalu velmi uspěla inscenace, tehdy ještě studentská, Jiřího Heřmana, dnes šéfa opery Národního divadla.

Opera jako divadelní tvar má dlouholetou tradici, může ještě v dnešní době mít nějakou vypovídající hodnotu, může vůbec zaujmout?
Operní divadlo může člověka zasáhnout velkou silou – dokáže totiž díky hudbě velmi emotivně vyprávět intimní lidské příběhy, stejně jako ukazovat zásadní společenské události. Bohužel si to u nás ještě mnoho inscenátorů neuvědomuje…

Přeji festivalu hodně spokojených diváků. Všem účinkujícím hlasy bez indispozic a hudebníkům dobré dirigentské vedení. Zlomte „hlas“.

12.2.2007 00:02:51 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!