Scéna.cz 

Pražské premiéry 2007

Přes otevřenost našeho nynějšího života a dostupnost snad veškerých informací se ukazuje, jak málo skutečně víme o tom, co nového se v různých oborech děje. Platí to i o nově vznikající hudbě. Jen malá skupinka zasvěcenců zná pár jmen nebo viděla či slyšela jejich tvorbu, obecně se o ní u nás mnoho neví. Je v tom samozřejmě i kus evidentní nechuti poznávat aktuální skladatelské počiny, možná i obava z neznámého a přesvědčení o tom, že nová hudba musí být zákonitě nehezká, nepříjemná, prostě ošklivá. Jsou to hrůzostrašná klišé, jinde nevídaná. Přitom titíž lidé by se možná urazili, kdybyste je označili za ignoranty, vždyť většina z nich sleduje nové filmy, čte nové knihy, chodí na výstavy nového výtvarného umění. Jen v percepci hudby potkáte neuvěřitelnou zarputilost a konzervativnost. A to ještě daleko více než u běžného návštěvníka koncertů přímo u těch, jimž by radost z odkrývání nového měla být samozřejmostí, u hudebníků. Nelze ovšem generalizovat. Je i publikum specializované, vázané třeba jen na určitou výseč poslechu a přijímání současné hudby, vázané i na jeden zvláštní prostor, kde je představována.

Úvahy, jež předcházely někdejšímu rozhodnutí oživit v Praze na vrcholu sezony koncentrované provozování soudobé hudby, braly v potaz výše zmíněný stav u nás. Po dvou letech ukázek aktuální tvorby českých skladatelů byl připraven tříletý koncept mezinárodního srovnání. Na Pražských premiérách 2006 zazněla díla Němců, Rakušanů, Holanďanů, vlámských Belgičanů a Lucemburčanů, v letošním roce to budou skladatelé severní Evropy a v příštím roce skladatelé románští, vždy v kombinaci s díly autorů českých. Z výčtu samého je patrné, že jsou Pražské premiéry zatím jednoznačně orientovány na Evropu, k tomu ještě jen na několik zemí. Pro sebe jsem si stanovil toto omezení, tyto tři sondy, protože zajímavého můžete v každé zemi najít mnoho a jen nějaká rozumná míra soustředění přinese větší vhled do toho, čím tamní skladatelé žijí. Další vytýčená pravidla pomohla omezit prostor pro výběr konkrétních děl ještě více: zvolené dílo nesmí zaznít v Praze a nesmí být starší pěti let před svým koncertním uvedením na Pražských premiérách. Tím se samozřejmě nedostane na mnohá osvědčená a vpravdě zásadní díla, jež vzbudila ohlas, výhodou je ovšem naproti tomu čerstvost předváděných kusů.
Jejich výběr si nestanovuje předem žádné limity stylové, estetické, žánrové. Proto také pořád mluvím o přehlídce a ne o festivalu. Přehlídka by měla klást vedle sebe různorodé počiny, možná i s trošku provokujícími srovnáváními, návštěvníkovi koncertu je dána volba vlastních soudů o slyšeném. Záměrnost dramaturgie je též mírně potlačována praktickými zřeteli provedení, jakými jsou například možná obsazení konkrétních pozvaných orchestrů a souborů, skutečné časové dispozice pro zkoušky, snaha vyhovět i přání interpretů předvést „něco“, co je samé zajímá a tak dále. Oč ale doopravdy usiluji, to je snaha ukázat vedle klíčových postav vybraných zemí také jiné trendy a názory, to vše napříč generacemi, od žijících klasiků po nedávné studenty.
Vylíčená omezení se ukázala při přípravě Pražských premiér 2007 jako velice přísná. To zejména proto, že jsem s těžkým srdcem odkládal řadu krásných partitur, jež bych v Praze rád ukázal. S nadějí, že snad brzy dojde k jejich provedení při jiných příležitostech, třeba v normální sezoně některého z orchestrů nebo na jednom z festivalů. Určitě by si to zasloužila dlouhá řada z nich. Tak se například neobjeví nic z finského znamenitého skladatele Rautavaary, protože Česká filharmonie bude hrát jeho Cantus arcticus jen několik týdnů před přehlídkou, nebo žádná skladba jiného Fina, známého dirigenta Salonena, jenž se v našem programu objeví v sezoně příští. Nebo se někteří vynikající tvůrci představí jen skladbou komorní, ačkoliv mají nádherné symfonické či vokálně symfonické skladby. Mluvím například o Norovi Lasse Thoresenovi, o Finovi Magnusu Lindbergovi, o Dánech Bentu Soerensenovi a Peru Nörgaardovi, o Švédovi Andersi Eliassonovi. Vůbec je zapotřebí zdůraznit, že kvalita „na Severu“ je vynikající. Též díky tomu, že je nová tvorba důmyslně podporována a následně adekvátně prováděna, s plným společenským uznáním autorovi. To se netýká jenom zasloužilých matadorů kultury, zmíněné podpory se dostává i těm nejmladším tvůrcům. Řadě z nich, třicátníků, je v letošní přehlídce věnováno značně času a prostoru (Švédové J. Nordin, M. Pelo a B. Byström, Finové S. Fagerlund a J. Tallgren, Norové Ö. Matre, E. Buene a M. S. Ratkje). Vedle nich dostávají prostor se závažnými orchestrálními skladbami skutečné hvězdy dnešní severské scény, jakými jsou Finové K. Saariaho, J. Tiensuu a K. Hakola, Švédové R. Martinsson, K. Rehnqvist, S.-D. Sandström a A. Hillborg, Norové R. Wallin a A. Nordheim, Dánové P. Ruders a H. Abrahamsen. Islanďan A. H. Sveinsson patří mezi ně, jeho 4. symfonie bude mít v Praze světovou premiéru.
Z našich autorů připomínám alespoň Z. Lukáše, J. Felda, J. Krčka, J. Málka, I. Kurze, J. Filase, M. Košuta, z mladší generace O. Adámka, J. Vöröšovou a K. Mařatku (rozsáhlý melodram podle D. Charmse) a vedle nich pětici studentů HAMU, jimž je věnován jeden orchestrální koncert, M. Hyblera, R. Bednaříka, L. Sommera, L. Mrkvičku a M. Štědroně mladšího.
K provedení jmenovaných děl a všech dalších nezmiňovaných byli opět přizváni naši přední interpreti, dirigenti, sólisté, komorní soubory, pěvecké sbory, orchestry, účast potvrdilo i několik hostů ze zahraničí. Pražské Rudolfinum bude plné zajímavé a kvalitní hudby po celý týden od soboty 24. března do neděle 1. dubna 2007, koncerty ve Dvořákově síni provázejí podvečery v jiných částech budovy.