Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavla Sýkorová: Na fiflenu si hrát nemohu a ani nechci.

autor: archiv

S demisólistkou baletu Národního divadla Praha Pavlou Sýkorovou jsme se sešli na závěr hektického období vánoc, kdy se v divadle nasazují především náročné romantické balety. Diváci si užívají Louskáčka, Labutí jezero a další tituly, ale pro tanečníky je to období velice náročné. A tak řeč přišla nejen na oblíbené role, ale také na únavu. A jistě vás bude zajímat i to, zda tanečnice může jezdit na snowboardu nebo na koni.

Zmírala jsi někdy únavou na jevišti?
Někdy mívám pocity, že únavou z jeviště neodejdu, ale kupodivu mě to nepotkává u fyzicky náročných klasických choreografií, spíš u temperamentních tanců, kdy ze sebe hodně vydávám v krátkém čase. Pokud ten den máme dvě představení, vysiluje mě to natolik, že padám do kulis a dlouho se s tím srovnávám. Fyzická únava je hodně spojená s psychikou. Když máš být ve dvou minutách temperamentní, musíš předvést živelnost, tak to je náročné. Stává se mi to například v Raymondě, která je skutečně fyzicky náročná, navíc mám poměrně těžký kostým a dlouhé vlasy. Cítím se hůř než po Labutím jezeře.

Už jsi někdy musela na jevišti zemřít?
Ne. Takovou roli jsem ještě neměla. A snad ani mít nebudu. Typově nejsem žádná Julie. Mohu se dopracovat možná k Chůvě. Kapuletka by pro mě byla také dobrá.

Tragické role tě nepotkávají?
Tančím spíš postavy z Orientu – například arabský tanec mě potkal již popáté. Dokonce na stejnou hudbu – Louskáček, ale vždy v jiné choreografii. Jakmile je v inscenaci postava Indky nebo Arabky, tak vždycky obsadí mě. (Smích.)

To se hodí, můžeš třeba tančit břišní tance po brigádách…
Občas bych byla ráda, kdyby mě potkaly i jiné postavy. Ráda bych se zbavila nálepky, kterou mně ostatní dávají. Jednu dobu jsem si to přála opravdu hodně. Někdy bych také chtěla být na jevišti smutná či tančit jiné národnosti než Španělku, Maďarku nebo cikánku.

Potřebuješ se před představením nějak rozehřát, rozcvičit?
Přiznám se, že občas jdu na plac rovnou. Před klasikou si to ale nemohu dovolit, už kvůli úrazům, pár jich mám za sebou. Raději tělo trochu zahřeji, ať jsem v pořádku. Někdy si připadám, když jsem v jednom kole a mám za sebou třeba patnáctého Louskáčka, že tělo je připravené kdykoli, třeba i o půlnoci.

Co to pro tebe znamená - patnáctý Louskáček?
Pokaždé jiné představení. Užívám si to. Určitě je dobré si takovýto tah vyzkoušet, ale asi bych to nesnesla celou taneční kariéru. Vánoční Louskáček se dá vydržet. Mám v něm pokaždé jinou roli – střídají se mi Arabky a sólový valčík.

Pokaždé je v hledišti jiný divák, který má z představení radost. Ale co vy na jevišti, když to šroubujete už tolikrát?
Právě o tom to je. Divák si to v žádném případě nezaslouží, aby viděl utahané tanečníky po páté repríze. Vždycky zvítězí zodpovědnost vůči divákovi. Kolikrát jsem vyřízená, mám pocit, že lehnu a nakonec vždycky něco sepne a jdu do toho naplno – ve výrazu i výkonu.

V tvé profesi hrají velkou roli zrcadla, při zkouškách a v šatně.
Do zrcadla se koukám, abych viděla jak tancuji. Někdy si kontroluji, zda jsem nezhubla nebo nepřibrala. Raději se koukám do „hodného“ zrcadla, které mi takovéto změny neukáže…, v tomto ohledu jsme asi všichni narcisové. Koukám se do výloh, když jdu po ulici. To je prostě tak. Když chci ale něco zahrát, dát najevo výraz a emoce, tak se při tom do zrcadla dívat nemohu. Například tančím prostitutku v Rodinném albu, chvíli tam hraji do diváků a při tom zpívám. To vyžaduje určitý výraz a emoce. U toho se při zkoušce nemohu do zrcadla dívat. Koukám raději nahoru. Asi bych se sama sobě smála, co to tam dělám. Určitě bych to přestala vnímat. Po pár představeních se mohu podívat na video, to ano, ale do zrcadel to mi při hledání výrazu nejde.

Máš při tréninku u zrcadel někdy stud?
Určitě ano. Při zkouškách se u zrcadel neustále hledáš. Zkoušíš, které polohy nebo pózy ti lépe vyhovují, které ti víc sluší. Je dobré být u zrcadel zejména na začátku objevování nové postavy. Hledáš třeba, jak zvládnout nějakou technickou záležitost, postupně je dobré to omezit, zejména pár dní před vlastním představením, protože se tím můžeš zabývat až moc, a to tě může rozházet. Pak je také dobré vědět, že někdy se nemusíš vidět v dobrém světle. Domníváš se, že to děláš špatně a repetitor tě ubezpečuje, že naopak. Totéž s videem. Když mě někdo nahraje, tak se na ten záznam koukám až po všem a ne hodinu před představením. To je morbidní.

A jak jsi se vlastně dostala k tanci?
Do mateřské školky přišla paní, dala mi nohu za hlavu a už to bylo. Rodiče byli nadšení. Ze začátku jsem měla choutky dobýt svět, ale nakonec jsem se přestala drát. Vyhovuje mi, jak to mám teď. Kolem sebe mám rodinu a to je podstatné. Nejsem extrémista, co jede kariéru a nemá kolem sebe nic jiného. Národní mi prostě klaplo. Od deseti let a konzervatoře jsem vlastně ve stejné čtvrti Prahy. Když to půjde takto pozvolna, tak mi to vyhovuje.

Pojďme k tvým rolím.
V každém případě mi vyhovuje to, že je každá z jiného těsta. Sice mě často obsazují do temperamentních rolí, ale vyhovuje mi, že to je jednou klasika a podruhé moderna. Pak mi také vyhovuje, že jsem na jevišti pořád bez velké pauzy. Jakmile bych byla dlouho mimo soubor, tak bych z toho asi měla depku. Nemám sice žádnou velkou roli, ale vyhovuje mi, že tančím pořád.

Přerod ze sboru do sólové role je náročný?
Ani ne. Prostě je člověk rád, že ti někdo dá důvěru a postupně tě obsazuje do malých rolí. Za pár let z toho vznikne smlouva sólová, i když s povinností sboru. Dobré je, že příležitosti rostou. Všechno je podobné jako před tím. Postupně na sobě pracuješ, lépe hraješ, vytancuješ se, ale není to o tom, že by došlo k převratné změně. Techniku máš od osmnácti let stejnou. Je to spíš o tom, kdy si tě někdo všimne, kdy tě začnou vnímat jako osobnost, která může v něčem zabodovat. Ale není to o tom, že by po deseti letech člověk začal na sobě makat a po roce se stal sólistkou, tak to není. Trénink a tanec je pořád stejný. K tomu musíš mít taky trochu kliku.

Zajímalo by mě, zda jsou nějaké fígle na prostorovou paměť, jak si např. zapamatuješ zvednutí ruky do správné výšky?
To je tím, že trénuješ od rána do večera. Pravda je, že něco dokážeš doladit a natrénovat, ale jsou okamžiky, kdy máš s něčím neustále problémy. Prostě se nedaří. Buď za čas korepetitor ustoupí, nebo se to nadriluješ a nebo nakonec pochopíš, jak na to. Občas máš pocit, že tančíš něco jinak než je předepsáno. Na druhou stranu jsi tak zkoordinovaný oproti ostatním, kteří se nezabývají tancem, že prostě víš, co děláš. Máš prostě koordinaci pohybu zažitou. Teď se například učím jezdit na koních, tak mi to možná jde trochu rychleji. Zkoušela jsem také snowboard a to už byl problém. Jak máme jiné proporce – prohnutá kolena, tak jsem se nemohla po patnácti minutách vůbec postavit.

Počkej snowboard a baletka, to přeci nejde vůbec dohromady?
V určité době je člověk opatrný. Říká si, že jako baletce se mi nesmí nic stát. Po čase ale člověku dojde, že nemá žádného koníčka. Nesportuje, protože na to není nálada ani čas. Pak si řekne, že je to škoda, protože se s okolím mimo divadlo se nemá ani o čem bavit. Ostatní se něčemu věnují a já nic. Tak jsem zkusila snowboard – ten je pro mě lepší než lyže. A kromě toho, v rodině chováme koně, takže jsem si řekla – proč to s nimi nezkusit.

Jízda na koni je asi dobrý odpočinek.
Skvělé. Cváláš a před tebou se rozutečou srny. Prostě nádhera. To nezažiješ v žádném autě.

Pohled ze hřbetu koně je jistě nádherný, ale vedle krás je kůň také povinnost, musíš ho vyčistit, podestlat mu. Děláš to?
To už k tomu patří. Nejsem z těch, co by se jen projeli. Naopak. To je výborná pohoda. Koně vyčistíš. Někdy se stane, že nejdu jezdit, ale pouze koně vyčistím a i to je pohoda. Takovýto kontakt s koněm je něco jiného. Třeba na chalupě musím někdy vzít rýč a pustit se do zahrádky, tak to mě baví. Na fiflenu si hrát nemohu a ani nechci. Nikdy nevíš, co přijde, tak je dobré být všestranný.

29.1.2007 01:01:00 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!