Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Martin Doubravský: Není problém zkrotit orchestr…

autor: Scena.cz

Svou profesí nepadl daleko „od divadla“, vztah k hudbě „kopíroval“ v rodině. Říká, že pro něj byl největší zážitek, když mohl tatínkovi při ansáblovce obracet noty… Dirigent a zároveň šéf opery Divadla F.X. Šaldy v Liberci Martin Doubravský prozradil, že se k dirigování propracoval od píky. Za nejdůležitější vlastnost šéfa opery považuje zodpovědnost. Členy sboru i orchestru i sólisty má rád, přeje jim, ale myslí si, že přátelení není na místě, protože jistý odstup je „logický a nutný“. Doufá, že se naplní jeden jeho velký sen – podaří se vrátit akustiku v libereckém divadle do původního stavu.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě?
V podstatě jsem vztah k hudbě „kopíroval“ v rodině. Můj otec působil v Divadle F.X. Šaldy jako šéf opery. Hudbu jsem začal vnímat poměrně dost brzo, nejdříve jsem začal hrát na housle, potom jsem studoval na konzervatoři. Vzpomínám na to, že právě tam jsem si prožil krásné období, kdy se hudba dělá s nefalšovaným nadšením. Dnes se muzice věnuji denně, a tak není divu, že to posvátné nadšení poněkud slábne, i když samozřejmě nevyprchá. Na konzervatoři jsme dělali pro radost v komorním orchestru opravdu komplikované skladby.

A tak jste se logicky se stal dirigentem...
Postupně přeskočila přirozená touha a potřeba stoupnout si před orchestr a vést ho. Nakonec jsem se stal v té době nejmladším šéfdirigentem, ale doufám, že ten věk není raritou. Stejně jsem začínal od píky. Už v dětství pro mě byl největší zážitek, když jsem mohl tatínkovi obracet při ansáblovce obracet noty a tím jsem do toho byl vtažen. V divadle mě hlavně fascinoval provoz. Od postu dirigenta, kdy jsem dostával samostatné úkoly, následovala nabídka na šéfdirigenta. Postupně jsem se seznamoval s hudbou, protože to je to prvotní. Nejdřív přes nástroj, pak jsou na řadě dirigentské ambice.

Nepopsatelné objevování hudby pod povrchem...
Jako dirigent nemohu prosazovat určitou sekci hudebních nástrojů. Prakticky mám blíž ke smyčcové sekci, ale dle oblíbenosti, to nedokážu definovat, ani to nelze. Podobně je to u mě s oblíbeností hudebních skladatelů. Zpravidla, když studuji nějaké velké dílo, tak právě tím jak se do toho nořím a lezu pod povrchem. Tak se často stává, že se zamiluji do té aktuální skladby nebo do stylu daného autora.

Jak je to s tím odhalování tajemství pod povrchem?
U opery je naprosto odlišné než u samostatné hudby. Musím na to přes studium dramatu – obsahu. Prostudovat libreto, což znamená skutečně slovo od slova přeložit. Umělecké překlady jsou úplně něco jiného. Jako dirigent musím pochopit skutečně všechny detaily. Vcelku je ale toto objevování nepopsatelné, protože vnímáte ducha toho díla. Dobré je, když přijdete na to, zda je vám dílo vlastní nebo ne. Nemám ten pocit, že by tento proces byl spojený s nějakým duchovním cítěním. Spíš se snažím odhalovat přes racionálno. Kladu si spíš otázky skladebního stylu apod.

Jak vnímáte operu od dirigentského pultu?
Vnímání při produkci je naprosto odlišné. Nemohu vnímat, jestli někdo na jevišti zakopne. Opera představuje na koordinaci složitý proces. Před sebou mám své úkoly, kterými jsem doslova zahlcen. Snažím se zejména soustředit, například na správnou hladinu zvuku. Mrzí mě, když kritici případné nedostatky svádí jednostranně jen na dirigenta. Musí se hledat hladina zvuku, která vychází z jedné veličiny - z objemu hlasu a velikosti. To je podstatná věc. Není problém zkrotit orchestr do nejnižších poloh, byť to muzikantům není bytostně vlastní, představuje to přeci jen trápení. Pak vzniká dojem, že jsou slyšet zpěváci, ale celý ten dojem působí matně.
Kritici se obecně nezabývají tím, na čí straně je vina. Pokud není slyšet, co se zpívá, pak to není v pořádku. Otázkou je, do jaké míry je nutná stoprocentní srozumitelnost a do jaké míry propojovat intenzitu orchestru a s hlasem. Tady je širší pole a skutečně záleží na gustu každého. V tomto směru doslova medvědí službu dělají studiové nahrávky, kde se zvuk uměle vyvažuje na úkor zpěváků. V lidech pak vzniká reálně pokřivený obraz hladiny zvuku. Na nahrávce je utlumen orchestr a posílen hlas.

Jedním z úkolů šéfa je také rozhodovat o titulech...
To je jedna ze základních pravomocí a zodpovědností šéfa opery. Repertoár není v opeře široký. Hlavní hledisko koho budeme mít za představitele. Teď máme nastavený abonentní cyklus tak, že z hlediska počtu repríz si můžeme dovolit okrajový titul (připravujeme Mozartovu prvotinu Apolóna a Hyacinta) první provedení v Čechách. Dílo 11-letého Mozarta. Určitě to bude zajímavé. Pak Madame Butterfly a Macbetha. Ze čtyř titulů musí být ještě jedna opereta.

Je obtížné dostat sólisty do Liberce?
Trend je zcela zřetelný. Od plně obsazených souborů se přechází na částečné obsazení a doplňování hosty. Což občas přináší provozní problémy, někdy výrazné. Těch nejkvalitnějších sólistů je žádané všude. Ale tento systém je v dnešní době nutný.

Problém se sólisty určuje dramaturgii oper v celé ČR?
To není otázka sólistů. Jestli narážíte na to, že hrajeme všichni to samé, to bych řekl že je otázka ekonomické nutnosti, protože obhajujeme před svými zřizovateli své právo na existenci a to lze jedině s větším diváckým zájmem. A ten udržíme jen volbou osvědčených titulů a sem tam dramaturgickým zpestřením. To samozřejmě odborná veřejnost nevnímá dobře, spíš to bere jako naši slabost. Nicméně taková realita ale je.

Jak lze ovlivňovat divácký vkus? Divák si stereotypně žádá stále stejné tituly...
Neidealizujme si diváka. Pracujeme s 20 % skupinou obyvatelstva. Z nich si nedělám iluzi, že by větší část byla sofistikovaná, že by žádala náročné kusy. Diskuze nad tím je ale široká, počínaje pedagogikou až po naší kulturu.

Divák si spíš žádá příběh – potřebuje vraždu, smilstvo, bulvár….
Největší dojem na naší divácké obci zanechává vizuální stránka. Druhým silným momentem je vnímání hlasu. To je zajímavá věc – lidský hlas má pro lidi zvláštní fenomén, což vidíme v komerčním vnímání např. tenorů, kteří obsadí třeba stadiony. Příběhy, ty hrají až roli podružnou.

Slyšel jsem, že Vaší ambicí jsou i jisté technické úpravy v divadle?
Jeden velký sen a přání, je vrátit zdejší akustiku do původního stavu. Tady vypadala původně úplně jinak. Vzniklo to přestavbou v 60. letech. Tehdejší ředitel přál činohře. Změnilo se tehdy obložení a to se projevilo negativně. Už máme zpracované studie. Když se to podaří, jistě to zlepší vnímání diváků.

28.11.2005 00:11:15 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!