zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Bohéma v Liberci aneb slyšet se, vidět, vcítit

Z inscenace liberecké Bohémy

autor: archiv divadla   

Zdá se to jednoduché a přesto tyto základní atributy herectví, činoherního jako operního či jiného, nejsou v poslední době na českých operních jevištích samozřejmé. Důvodů by bylo víc a v recenzi není místo je podrobně zkoumat, lze jen kvitovat, když se takové herectví podaří, či když se na něj alespoň dbá.
V poslední době má v této věci dobré výsledky režisér Michael Tarant, po olomoucké hodně prospěl také liberecké opeře režií Pucciniho Bohémy. Mívá ve zvyku drobnými akcemi inovovat pojetí vztahů postav a motivaci jejich jednání, tentokrát první setkání Mimi s Rudolfem – pro oba je zhasnutá svíce a hledání klíče jen způsobem zřejmě předem plánovaného a chtěného sblížení, což je jistě možný, byť ne nutný posun vztahu obou postav. Také domácího Benoita nechal režisér oblafnout jaksi názorně, za pomoci Schaunardovy milenky (připsaná němá role). Psychologicky jemně režisér vyřešil setkání Mimi s Marcelem a posléze Rudolfem ve třetím jednání, závěr opery už se tolik nepovedl. Hlavně Tarant každé z postav předurčil logické věcné jednání, a zejména spoluhru založenou na výměně pohledů, gest a mimiky. Ne všechno se úplně povedlo, ale cesta i její cíl jsou naprosto zřetelné.

Ve druhém jednání si ovšem Tarant nenechal ujít šanci na barvité zpodobení předvánočního pařížského reje, který rozšířil až do hlediště, konfety se rozhazovaly i z balkónu na diváky. Bohužel se v tom třeštění dirigentovi Petru Doubravskému opakovaně prakticky rozpadla souhra, což lze těžko tolerovat. Ostatně liberecký sbor věru neoslnil, lépe se uvedl dětský sbor ZUŠ Jabloňová. Operu však liberečtí hudebně nastudovali poctivě, orchestr se sice nevyvaroval několika chyb, ale zejména v prvním a třetím jednání hrál precizně i dynamicky v dobře volených tempech.
Hlas Michaela Reniera je barvou a energií pro Rudolfa předurčen, ale to by pěvec musel zvládnout daleko širší dynamický rejstřík nežli od forte do fortissima, jak je bohužel navyklý. Možná i díky neustálému hlasovému napětí se dopouští příliš mnoha intonačních nepřesností, na druhé straně jeho vitalita a nasazení postavě Rudolfa velmi svědčí. Přesně to chybí Ivetě Jiříkové v roli Mimi, zpívá až úzkostlivě precizně, kultivovanými krásnými tóny, ale bez skutečné vroucnosti, napětí, vášně. Přesto je zaslouženou hvězdou inscenace. Za druhou pak považuji Michiyo Keiko v roli Musetty, za níž musí pěvkyně hodně poděkovat právě Tarantovi – v kreaci zůstaly jen nepatrné stopy po jejím dřívějším měkkém a spíše jen vnějškově aranžovaném herectví, její Musseta je zprvu krásná koketa, nebezpečná všem mužům v okolí, sebejistá, přidrzlá, efektně krásná, ale v závěru i lidsky procítěná. Jen škoda, že ne všechny tóny ve druhém jednání byly dokonalé. Zbylá trojice bohémských kumštýřů dokumentuje především výše zmíněnou souhru, žádnému z nich přitom nechybí osobitost. Igor Gavrilov zpívá i hraje Schaunarda robustně, Anatolij Orel se v partu Marcela nevyvaroval několika nepřesností, podmanivým hlasem však dokáže odlišit jemné valéry rozpoložení postavy a tedy konfliktní vztah s Musettou. Pavel Vančura zraje s každou rolí, v jeho podání je loučení Collina s kabátem kabinetní drobnůstkou inscenace, která velmi pozvedla závěrečné pasáže inscenace.
Bohéma se libereckým povedla. Myslím, že se tu příliš brání současným inscenačním trendům, ale pokud chtějí rozvíjet víceméně tradiční přístup k operní inscenaci, musí bezpečně zvládnout zmíněné pěvecké a herecké kvality. Inscenací Bohémy se jim liberečtí značně přiblížili.
A mimochodem – v posledních řadách přízemí, kde zřejmě sedají hlavně lidé spříznění s divadlem, bývá při představení neúnosně rušno, posílají se SMS a hlasitě se hovoří. Už Josef Kajetán Tyl věděl, že takoví lidé od divadla do hlediště nepatří.

Divadlo F. X. Šaldy – Giacomo Puccini: Bohéma, opera o čtyřech dějstvích, nastudování v originálním jazykovém znění. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant, scéna Milan Čech, kostýmy Dana Hávová, sbormistr Martin Veselý.
Premiéra 28. ledna 2005.

27.2.2005 12:02:14 Josef Herman | rubrika - Recenze