Scéna.cz 

Violoncellistka z Královského baletu

Při únorovém přenosu z Královského baletu v Londýně měly milióny světových diváků možnost shlédnout v jednom večeru s titulem Violoncellistka dvě mimořádná taneční díla.
Jako první to byly Dances in Gathering (volně přeloženo Tance ve skupinách) v choreografii Jerome Robinsona na klavírní hudbu Fredericka Chopina z roku 1969. Velkolepý taneční akvarel malovala průběžně desítka tanečníků v proměnlivých uskupeních - ve skupinách, v duetech i sólech. Ve střídajícím se rytmu hudby - volné a dynamické pasáže navazovaly rychle na sebe bez prodlev, ještě odcházeli tanečníci jednoho obrazu a, již z druhé strany nastupovali další. Na motivy lidových tanců, třeba mazurky a čardáše i lyrických a dramatických melodií se odvíjejí různotvaré peripetie v rovině vztahů mezi muži a ženami, v hravé a půvabné estetické poloze.

V prvním plánu jde ale o vyjádření hudby tancem a čistou radost z pohybu. Lehkost a svoboda s níž interpreti zvládají své zdánlivě jednoduché ale ve skutečnosti náročné party, svědčí o jejich dokonalé technice a sehranosti. Originální krokové variace a figury inspirované folklorem, ale i „umělé“ neotřelé pohybové sekvence v sólech a duetech jsou naplněny jásavou životní energií i vážnou krásou milostného citu Pastelové vlání tanečníků v lehkých jednoduchých kostýmechí na scéně modelované jen světlem (kostýmy Joe Eula, světelný design Jennifer Tipton) je tak přímo osvěžujícím zážitkem pro duši a životadárným elixírem pro tuto dobu.
Zatímco v prvním případě hudba formovala tanec, v druhé části programu tanec "vytvářel" hudbu.
V jednoaktovém dějovém baletu Violoncellistka ztvárnila choreografka Cathy Marston ve spolupráci s dramaturgem Edwardwm Kempem jako svůj debut v ROH životní osudy geniální umělkyně Jacqueline Du Pré. Proslavila ji hudba a stala se i jejím dobrým a zlým osudem. Spoluhráčem a protihráčem hlavní protagonistky (Lauren Cuthbertson) je proto samotné violoncello jakýsi duch hudby. K němuž Jacqueline váže sublimovaná erotika, city možná ještě vášnivější než ke svému životnímu partnerovi. V úvodu se probouzí nástroj - cello fenomenálně ztvárněné Marcelinem Sambé oblečeném v barvě skutečného dřevěného instrumentu (kostýmy Bregje van Balen) a začíná vyprávění o geniální hráčce.

Vidíme ji nejdříve jako malou dívenku, která uslyšela zvuk cella a propadla mu. Rodiče jí nástroj věnují a ona se začíná učit hrát. Marcel Sambé zaujme pozici hudebního nástroje. Poklekne před dívkou, vztyčí ruku protáhne nohu a dívka jej obejme a začne hrát. Tato fascinující figura se ještě nesčetněkrát opakuje, kdykoliv Jaqueline k cellu usedne. Posléze už matka jako učitelka nestačí umu své dcery, objeví se proto nový učitel a nové prostředí. Už dospělá Jacqueline se setká s dirigentem Barenboimem
(Matthew Ball) a prožije s ním milostný a manželský vztah. V konfrontaci muže - nástroje a hráčky je žena vysoce emotivní, střídá nálady, nadšená a pohlcená svou hrou a hudbou, nástroj je vždy pokorně k službě, kdykoliv po ruce avšak jako matérie bez emocí stále s jediným výrazem i při nejtěsnějším přiblížení. Choreografie především "nástroje" je strhující - tělo nemá omezení prostorem a přitažlivostí, zdvihá se ze země z lehu do výskoků a neslyšně se skládá k zemi, protáčí se podle forem nástroje opisuje jeho křivky. Lidsky dramatický milostný part Jacqueiliny a dirigenta je naproti tomu plný vášní a tělesnosti v úzkém kontaktu obou těl. Propojení těchto tří osobností v pas de trois je vrcholným momentem baletu. Po sňatku se ještě prudčeji rozjíždí kolotoč slávy a jedno vystoupení střídá druhé v závratné rychlosti až dovede umělkyni k totálnímu vyčerpání a nemoci. Přes svou snahu již nemůže hrát. Cello je odloženo, smutně se choulí ve skříni.. Umělkyně se vrací ke své rodině a ještě jednou oživuje nástroj i když jen ve svých vzpomínkách jako malá dívenka. Do jednoho aktu do jedné hodiny se podařilo vtěsnat celý sice ne dlouhý život umělkyně se všemi dramatickými zvraty a peripetiemi s nesmírnou citlivostí a porozuměním. Současně s hudebním aranžmá Philipa Feeneyho včetně Elgarova koncertu pro violoncello,
které třímala v ruce Hetty Snell, se všichni tanečníci a tanečnice stali pod taktovkou Cathy Marston bravurním orchestrem, kde zněly jen ty nejkvalitnějš, silné a průrazné tóny, k nimž jistě nezůstal nikdo hluchý....

Příští přenos baletu z Londýna plánovaný na 1. dubna se vrací ke klasickému baletnímu dědictví v Labutím jezeře. Opět uklidní rozvlněnou hladinu i když nová verze Labutího jezera
Liama Scarleta přece jen nějaké ty vlnky vzbudit může.

www.aerofilms.cz