Scéna.cz 

Oněgin II

S Crankovým baletem Oněgin vytvořeným podle stejnojmenného Puškinova veršovaného románu se pražské obecenstvo setkává nyní již po třetí. Poprvé to bylo v roce 1982 ve Smetanově divadle v autentickém podání Baletu Stuttgart, pro něž John Cranko dílo vytvořil už v roce 1965 (1967), dále vlastní inscenace baletu Národního divadla v roce 2005, za níž interpreti posbírali několik Thálií a v letošním roce její obnovená verze. Ve všech případech stála za Oněginem choreografka Jane Bourne zodpovědná za správné nastudování celého opusu podle zápisu v Beneshově notaci. S pražským souborem pracuje již po třetí, vůbec poprvé šlo o uvedení Crankova Zkrocení zlé ženy v roce 2004.

Puškinův Oněgin s veškerými rysy romantismu vykreslující situaci a charaktery ruské vyšší společnosti se stal vhodným materiálem pro dramatizaci v různé podobě ať už jako opera, činohra nebo tanec. Příběh petrohradského zhýčkaného elegána Evžena Oněgina je všeobecně známý a autor baletu jej přejímá bez nějakých zásadních změn, zápletka je zřetelná a dobře čitelná. Jako hudební podklad mu slouží méně známá hudba Čajkovského nikoliv jeho opera. Balet je členěn do tří respektive čtyř aktů se stoupající hutností dramatična. V prvním až trochu zdlouhavém dějství odehrávajícím se na venkovském sídle se protagonisté představují a vztahy se začínají zaplétat, Situace však neklade přílišnou emocionální zátěž jak tomu bude nadále. Nudící se mladík (Patrik Holeček) pohrdající všemi a vším okolo, což dává velmi ostentativně najevo, se střetává s obdivem a láskou naivní venkovské dívky Taťány (Alina Nanu). V prostředí dění je skutečně nejostřeji narýsovanou postavou, i když jeho gesta jsou možná až přemrštěná, ostatní včetně Taťány jsou poněkud nevýrazní nejen v choreografii ale i v jednotvárně splývající barevnosti kostýmů. Z poklidné hladiny vystupuje jen snový duet Taťány se svým milovaným - vlastně materializace milostného dopisu - v němž Oněgin hraje roli idolu s jakousi odtažitostí, zatímco Taťána se zcela vydává. První náznak blížící se bouře se ozve na plese, kdy Oněgin flirtuje se sestrou Taťány Olgou (Olga Bogolubskaia) v přítomnosti jejího snoubence Lenského (Matěj Šust). Taťánu zcela přehlíží a vrací jí s výsměchem dopis, v němž mu vyznávala lásku. Taťána zažívá otřes, citové zhroucení hluboce procítěné a tak i zatančené Nezodpovědné a arogantní Oněginovo chování vrcholí soubojem s Lenským. Chmurnou, mrazivou atmosféru okamžiku souboje se zdařilo sugestivně vystihnout kulisami holé větve stromů, bezbarvá krajina (scéna a kostýmy Elisabeth Dalton).

Obě sestry plné žalu se zjevují jako postavy z řecké tragedie, zahalené do dlouhých šedých plášťů. Pokoušejí se rozhodnutí mužů zvrátit. Objímají je, obepínají jejich těla prosebnýma rukama, věší se zoufale na ně, jsou odvrhovány, osudovou nutnost podtrhuje velmi emotivní choreografie této scény. Za transparentní oponou nastane, co logika dramatu vyžaduje a Oněgin Lenského zabije. Oba hlavní protagonisté Taťána a Oněgin se po delší době potkávají už ve zcela jiném citovém rozpoložení. Taťána, z prosté dívenky proměněná v sebevědomou, elegantní ženu, vyzařující šarmem, jejíž krása je zdůrazněna skvostnými rudými šaty, se stala partnerkou prince Greminem (Marek Svobodník). Taťána vyjadřuje tentokrát v duetu s Greminem city, nichž kdysi snila. Je veselá a šťastná nebo taková chce být a svého budoucího muže je rozhodnuta milovat. Z Oněgina je životní ztroskotanec, namyšlenost a sebevědomí jsou pryč, právě teď si nejsilněji uvědomuje svou prohru a pokusí se znovu Taťánu získat.
Poslední obraz se odehrává v bytě Taťány a Gremina, Taťána rozrušená a vyvedená z míry Oněginovým dopisem, potřebuje podporu svého manžela, ten však je zaneprázdněn a nechává ji samotnou.V závěrečná konfrontace s Oněginem, ve strhujícím boji "povinnosti a náklonnosti", který bojuje sama se sebou a kde jde o život, choreograficky drama vrcholí. Něha přechází bleskově v tvrdost až násilí, pokusy odpoutat se, utéci střídá váhání, strach ze zmaru. Zbytky posledních síl vkládá Taťána do posledního gesta ruky, jímž vykazuje Oněgina z místnosti i ze svého srdce. Souboj zaplňuje prostor reálné scény i prostor duševní obou osobností, kde je ještě vyhrocenější než ten fyzický.

Alina Nanu i Patrik Holeček ukázali, že jsou stejně dobří v tanci i v expresivním herectví. Oněgin v roce 2020 je díky přísnému dohledu podobný jako v roce 2005, ale je také jiný. Mění se tanečníci a tanečnice a jejich pojetí interpretace, možná nezohledňují tolik odstíněnost duševních hnutí, jemnost nuancí a dávají přednost fyzickému projevu.
Oprášit Oněgina se tak až na nějaké menší šmouhy v celku vydařilo a tancemilovná veřejnost přijme tento umělecký počin baletu ND jistě s povděkem.

www.narodni-divadlo.cz