zvláštní poděkování
Volný.cz

František Langweil: Novosvětskou jsem odehrál nejméně tisíckrát…

František Langweil

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Hrát na hornu celých padesát let, to zaslouží obdiv. Ovšem hrát první hornu, to si vyžaduje velkou úctu. A působit aktivně v jednom orchestru, to je buď na zápis do Guinessovy knihy rekordů anebo na nominaci na nejvyšší mistrovské hudební vyznamenání. Sólista na lesní roh František Langweil působil na pozici prvního hornisty a zároveň vedoucího skupiny lesních rohů přes padesát let. Odměnou za jeho nadšení a píli byly ovace nadšeného publika. Jeho mistrovství je zachyceno na mnoha nosičích… František Langweil po více než pěti desetiletích Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK právě opouští. Ale hudby se nevzdává. Říká, že jen zahrádce se věnovat nebude, ale že sem tam bude ještě hrát. Při našem povídání chrlil jednu historku za druhou, dotkli jsme se obávaného a velmi žádaného sólového výstupu v Novosvětské symfonii Antonína Dvořáka. Díky Františkově vyprávění jsem objevil svět hornistů. Zeptal jsem se, zda hraní v dechovce může hráče vážné hudby poškodit v jeho interpretačních dovednostech. Nedalo mi to, a rozhovor jsem začal tématem světské slávy…

  • Agentura Radost Vás zapsala do České knihy rekordů coby nejdéle hrajícího hráče u jednoho orchestru. Prozradíte, kdo za tím vším stojí?
    V tomto jsem opravdu nejel. A nemyslím si, že to bylo dílo mých kolegů v orchestru. Narozeniny slavím v červenci, ale většinou se celá rodina sejdeme někdy v listopadu. Při jednom rodinném obědě mi jedna z dcer předložila příslušný certifikát. Teprve tehdy mi došlo, odkud vítr vane. Za tím vším stála má děvčata.
  • Iniciativa zápisu o rekordu je jedna věc, ten Vám nikdo nemůže upřít. Ale na druhou stranu je obdivuhodné setrvat u jedné instituce, ve Vašem případě oblékat dres jednoho orchestru. Jak těch padesát let vnímáte?
    Bez třech měsíců to bude dokonce padesát tři let… Mám na to štempl v občanském průkazu. Tak to prostě je. Někteří z mých předchůdců aktivně hráli zhruba do padesáti let, ale ukončily to potíže se zuby a jinými neduhy. Když někdo vydržel hrát na jeden nástroj u jednoho orchestru dvacet let, už se o tom mluvilo.
  • Netušil jsem, že pro nátisk na hornu hrají roli zuby?
    Nejen na hornu, ale důležité jsou pro klarinet a další žestě. Každý dechař si musí zuby hlídat. I když jeden kolega hrál se zubní protézou Mou vlast, byla to dřina. Pro mě horna byla vždycky vším, a to už stálo za to nějaké problémy překonat.
  • Po celou kariéru jste hrál určitě skladby, které byly ve své době považované za modernu, a dnes se řadí ke klasickému repertoáru…
    Určitě. Třeba takový Janáček  měl jsem tu čest hrát při koncertním provedení opery Káťa Kabanová. Je tam jedno velmi náročné sólo. Doba i technika pokročila. Tehdy to nechtěl nikdo moc hrát, dnes se tato skladba řadí ke standardům.
  • Jste živým důkazem toho, že člověk může vydržet hrát úctyhodných padesát let. Jak je na tom hudební nástroj? Vydrží tak dlouho?
    Nástrojů jsem měl hodně. Horna po cca deseti letech odchází, dynamicky jde dolů. O jeden nástroj jsem přišel kvůli zlodějům. Žádný nástroj se mnou nevydržel celých padesát let. Ani to není z hlediska konstrukce a daného materiálu možné.
  • Nepomůže ani pečlivá údržba?
    Kdepak. Nástroj se musí alespoň jednou za měsíc prolít jarovou vodou, a pak hadicí ve sprše pročistit. Naši předkové na to měli jeden takový fígl, který jsem párkrát vyzkoušel. Možná to má něco do sebe. Když se nástroj vyčistí vodou, má se ještě prolít pivem. Ovšem nejhorší je pro hráče citrón. Když se s ním natře nátrubek, nemáte šanci něco zahrát. Ale to jsou takové školácké legrácky…
  • Byl lesní roh Vaším prvním nástrojem?
    Kdepak. Nejdříve jsem hrál na harmoniku v LŠU, při ní působila žákovská dechovka. Lázeňské město Třeboň má Třeboňský symfonický orchestr, který tvoří amatéři, učitelé hudební školy. Hrají si pro potěšení dodnes. Tehdy ho vedl ředitel Jaroslav Kohout. Oslovil mě: „Nechtěl bys hrát na lesní roh?“ Já na to: „Co to je?“ Ten nástroj jsem vůbec neznal. Za nějaký čas se mě zase zeptal, zda bych hrál na hornu… „Vždyť budu hrát na roh,“ odpověděl jsem patřičně hrdě. Hřmotně se rozesmál, přes slzy nekompromisně povídá: „Ty jsi blbej, to je jedno a to samé.“ Takové byly mé začátky.
  • Zajímavé, od tahání harmoniky k foukání na lesní roh. A co Vaše cesta na konzervatoř?
    Zkoušky jsem dělal dvakrát. I když jsem měl selský původ, nechtěl jsem vstoupit do JZD, stejně mě nepřijali. Nakonec jsem se dostal na nově otvíranou plzeňskou konzervatoř. Přišel papír, že jsem přijatý, ale vyžádali si materiály z přijímaček z Prahy. Bylo to takové domácí studium. S odstupem času si uvědomuji, že ta škola byla příjemná. Následně jsem dostal pozvánku na AMU od profesora Kubáta. „Milý příteli, byl bych rád, kdybys přišel na AMU na zkoušky,“ napsal mi.
  • …a to už se pomalu začíná Vaše padesátiletá cesta s orchestrem FOK?
    V prvém ročníku na AMU se konal konkurz do FOK, kam jsem nastoupil po půl roce ve škole. Tehdy tu bylo jen šest hráčů na hornu oproti jiným tělesům, kde jich bylo osm. Byl jsem na pozici první horny s úvazkem třetí. Bylo to velmi náročné. Jednou jsem hrál spodní estata, druhý den jsem hvízdal výšky. Bylo to náročné, a tak jsem jednoho dne stál v ředitelně a oznámil, že nás buď bude osm, nebo nebudu já. Na mou intervenci najednou stav doplnili. A tak tu hraju dodnes, a to už je co říct. Zatím naštěstí zdraví slouží.
  • Jaký vztah máte po těch letech k nástroji?
    Stále se musím nutit, abych cvičil. Vím, že pokud to neudělám, a nebudu aspoň hodinku hrát, tak se to odrazí na mé kondici.
  • Určitě jste poznal spoustu dirigentů a spoluhráčů, ale pod rukama Vám prošel i velmi rozličný repertoár?
    Poznal jsem tady světový repertoár  skladby Dvořáka, Beethovena, Wagnera, Strausse, ad. Jen šéfdirigentů jsem tady zažil přes deset. První byl Václav Smetáček, následovali mj. Bělohlávek, Kout, Slovák…
  • Jaké jste měli spolu vztahy? Šli na Vás jako na mladého zhurta a nyní, když máte šediny, jsou k Vám vstřícnější?
    Hlavně je to o tom, jak si s dirigentem padnete vzájemně do oka. Snažil jsem se vždycky, aby mé hraní bylo v pořádku. Samotného by mě to štvalo, kdyby tam bylo něco špatně. I když se samozřejmě někdy stává, že něco ulítne…
  • Nemůžeme opomenout Vaši šéfovskou roli – vedoucí skupiny lesních rohů…
    Vždycky jsem se snažil, abych vystupoval jako kolega. Nikdy jsem nebyl pedant. Snažil jsem se hlavně respektovat, co komu sedí, a podle toho spoluhráče obsazovat. Hlavně jsem se snažil to nějak vybalancovat ku prospěchu všech. I když se sem tam našel někdo neuznalý.
  • …ale to už asi k umění patří. Každý je jinak citlivý?
    Málokdo hraje na hornu univerzálně všechno. Každý má něco. Někdo hraje v rozsahu čtyř oktáv, což už je něco. Velký rozsah z nás dělá opravdové hráče. Trumpeta má např. rozsah dva a půl. Horna a hoboj jsou prý v tomto smyslu nepřekonatelné. Někdo je položený na horní tóny, výšky, jiný zase naopak. Obecně je spodních hornistů víc než těch vysokých. Proto je problém sehnat první hornisty. Když už má schopnosti, je třeba, aby na to měl taky povahu a nervy. To by si měl každý vyzkoušet v době, kdy si ještě plně neuvědomuje, co to všechno obnáší. Protože k hraní potom potřebujete notnou dávku odvahy.
  • Překvapil jste mě. Myslel jsem si, že se do toho jen „fouká“. Vůbec jsem netušil, že je rozdíl mezi technikou hry vysoko a nízko…
    Tak to je. Někdo má výšky a těžko se dostává dolů. Když jste na škole, to ještě jde. V té době jsem měl rozsah celý, dokonce jsem hrál za kluky hluboko, pak jsem vzápětí hvízdal nahoře. Dnes už mi to taky nejde. Pusa je z těch výšek unavená, nejnižší hloubky bych také nechtěl hrát… Jak říkám, k tomu jsou tóny úzké, širší. Někomu pusa nespouští, neudělá nasazení rovnou. To je různé.
  • Zajímalo by mě, zda si sólový hráč může vytvořit emoční vztah k nějaké skladbě?
    Určitě ano. Když skladbu posloucháte pořád dokola, tak už poznáte podle hraní hráče, nejen hornisty, ale třeba i trumpetisty.
  • Opravdu to jde?
    Ano. Když spolu hrajeme, tak se i poznáme. Každý má jiný styl, barvu tónu, vibrato atd. U klasiky nemůžete udělat chybu. U moderny by to bylo znatelné. Většina muzikantů, včetně mě, si doma tu muziku těžko pustí. Protože by toho bylo moc. Ráno zkouška, odpoledne natáčení, večer koncert. Tři frekvence denně, a pořád muzika. A pak přijít domů a zase poslouchat muziku?
  • Vedle FOK jste hrál také v žesťovém komorním triu…
    … anebo jsem hrál v dechovce. Přišli jsme do nahrávacího studia A do Karlína. Žádné zkoušení, nic, hodila se trošičku barva, aby zvukaři věděli co a jak. Každý měl své místo, nástroj naladěný, a rovnou se hrálo. V té době byla taková móda, tři čtyři skladby za frekvenci. A my jsme točili běžně dvanáct až patnáct písniček. To bylo zase potěšení z jiné muziky než vážná hudba.
  • Dechovka je pokládána za „lehčí“ žánr. Vyžaduje to z hlediska nástroje stejně náročný přístup?
    Záleží na tom, jak to kdo hraje. Pro nás profíky to není tak těžké. Když dnes slyšíte moravské kapely, hrají úžasně. Amatérští muzikanti bývají pro muziku hodně zanícení.
  • U sólistů opery se říká, že jakmile sklouznou do muzikálu, není to dobré pro jejich hlas. Jak je to ve vašem případě – dechovka versus vážná hudba…
    Nesmíte hrát pořád dechovku, estata, estata (slovní napodobení valčíkového rytmu, horna hraje v dechovce rytmickou složku a nemá melodii, „es“ je pauza, resp. činel nebo jiný nástroj a horna hraje přiznávku „tata“ pořád dokola celou písničku - pozn. red.)… To vám rozbije nátisk, a to není dobré. Muzikály nerad hraji. Jednu dobu jsem působil v plzeňském divadle, kde jsme hráli operety. A stačilo to. Ale byla to dobrá škola. Díky tomu jsem do FOK nepřišel bez praxe, to bych nezahrál ani ránu. Byl jsem v Plzni šťastný a vděčný, že mě kolegové brali hrát do symfoňáku, kde jsem poznal symfonický repertoár.
  • Zmínil jste Novosvětskou Antonína Dvořáka, tam je pro hornu dlouhý nástup...
    Pro lesní rohy je to doslova postrach, i když ta skladba je hodně zprofanovaná. Poprvé jsem ji s FOK hrál v Americe, dokonce snad patnáctkrát. A nic tragického se nestalo. Do partu jsem si postupně psal čárky, když už jich bylo přes osm set, tak mi je odstřihli. Domnívám se, že jsem Novosvětskou odehrál nejméně tisíckrát.
  • V čem je tedy u Novosvětské problém?
    Určitě je to o psychice. Blíží se váš výstup, a když víte, že by tam mohl nastat karambol, nějaký kanár, začne vám psychika pracovat. Hráč, který to jde hrát, si nemůže být jistý. Nejistota nás provází. Já osobně jsem v tom žádný problém neviděl, prostě jen „blbé“ sólo.
  • Domníval jsem se, že Novosvětskou lze v případě hornisty přirovnat k olympijskému výkonu.
    Nemyslím si to. Podle mého jsou daleko těžší a náročnější skladby. V Plzni na privátě jsem bydlel u pana Klupáka, což byl čtvrtý hornista v plzeňském orchestru. Mně bylo osmnáct let, jemu 85 nebo 90 let, byl to starý pán. Říkal: „Počkej, tam je sólo, a to se povede málokomu.“ To jsem ještě o Novosvětské nevěděl nic. Myslím, že hráč by na ni měl jít, teprve, když se na to cítí. Musíte se vyrovnat se vším i mimo hudbu, zapomenout na rodinné starosti, nemoci apod. Nesmíte si to vnější moc připouštět.
  • Prozradíte, s jakým nástrojem hrajete nejraději?
    Vždycky jsem hrál v kombinaci s různými nástroji. To vás neustále nutí cvičit. Aspoň neusnete na vavřínech. Například mi jednou nabídli, abych hrál Koncert e moll od Carla Marii von Webera. Tam jsou hodně hmaty přes prsty. Hrajete hodně vysoko, a v kadenci jsou i trojhlasy. Byla to taková výzva, učil jsem se to tak dva měsíce. Natočil jsem to a řekl jsem, že už to kvůli náročnosti nikdy hrát nebudu. Dlouhé roky jsem měl sólové koncerty s varhanami v kostele, to je úžasné spojení nástrojů.
  • Zajímavé. Nenapadlo Vás předávat své mistrovství dál?
    Dostal jsem nabídku učit na konzervatoři, ale to bych prý musel zanechat aktivního hraní. Tak jsem odmítl.
  • Kromě živého hraní, koncertů, máte na kontě velké množství nahrávek…
    Sólových hornových koncertů jsem natočil asi dvanáct. Jinak jsem točil hlavně komorní muziku, ale kolik toho bylo, nevím. Dnes už ztrácím přehled.
  • Kdybyste mohl něco vzkázat dvacetiletému Františkovi z dnešní doby…
    Tehdy jsem netušil, že budu hrát do sedmdesáti. Zaplať pánbůh jsem všechno vydržel, snad jsem ostudu neudělal. Jdi do toho…


  • www.fok.cz

    9.7.2018 22:07:51 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory