Scéna.cz 

Pražané Mozartovi neporozuměli

Chtěl bych být muškou, abych mohl nepozorovaně naslouchat dramaturgické poradě, na které se v Národním divadle rozhodlo, že se dosavadní Průdkova inscenace Figarovy svatby stáhne a rovnou se nahradí novou. Důvody k okamžitému nasazení kusu musely být velmi vážné, protože není žádný rozumný důvod, aby se opakovaně hrála táž díla. Podobně absurdních dramaturgických rozhodnutí přitom padlo několik – stejný osud potkal v posledních dvou letech starší inscenace Nabucca či Traviaty, v této sezoně Libuši (pouze v posledním případě určené k provozování při významných příležitostech v tom vidím smysl).

Nová inscenace bohužel nepřinesla nic nového, žádný inscenační názor, ani pořádné hudební nastudování.
Režisérka Magdalena Švecová kreuje banální ilustrace klouzající po povrchu mistrovského díla, které přeci jen není pouhou hloupou anekdotou. Kdyby přitom zůstala inscenace alespoň vtipná a svěží, nebylo by proč se zlobit, ale bohužel přes veškerou režisérčinu snahu, povedený gag vychází s frekvencí jednoho na hodinu. Levně působící výprava je rámovaná velkým skleníkem z 19. století, ale výklad ve skleníku uvězněných postav či pojetí zámku coby skleníku, v němž si někdo (Almaviva? Figaro? Zuzanka?) s lidmi hraje jako s orchidejemi, se nijak nenastoluje a motiv skleníku není kupodivu využit ani v závěrečném zahradním dějství. Přestávky na přestavbu mezi dějstvími režisérka chtěla zaplnit pantomimickými výstupy na způsob dobového lidového divadla, které měly zvnějšku, s odstupem komentovat dění na jevišti, ale ani tyto nefungovaly tak, jak inscenátoři zřejmě zamýšleli, a vyzněly poněkud jalově.

Kromě absentující koncepce a výkladu postav však režie selhávala i ve věcech základního řemesla, jako je organizace jeviště, pohyb postav apod. – nerozumím úplně tomu, v čem spočívala práce dvou lidí podepsaných v programu pod pohybovou spoluprací a choreografií (Kyndlová, Legierski), protože na jevišti se neprojevila. Stejně tak jsou mi záhadou některé scénické počiny, jako např. když se hraběnka koupe ve vaně v šatech uprostřed svého budoáru, v němž se to navíc hemží postavami jako v přijímacím salónu.

Nenadchlo ani hudební nastudování Enrica Dovica, které se vyznačovalo rutinním, nezúčastněným přístupem bez espritu, rozhodně nenastala žádná podstatná revize toho, co měli členové orchestru zažito z dosavadního provozování této opery. Provedení působilo unaveně, jako kdyby se hráčům na nástroje lepil med. Uspokojivé byly snad jen pěvecké výkony zpěváků, kteří byli na jevišti bez režie odkázáni především sami na sebe. Švitořivá Zuzanka Jany Siberové má schopnost zaplnit svou přítomností jeviště – klokotavě subretní poloha jí dokonale sedí. Alžběta Vomáčková jako Cherubín nabídla dobře připravenou postavu, přesný výraz a svého Cherubína obohatila i o temnější polohy – nepředstavuje úplně typické obsazení, přesto je zajímavé. Hrabě Almaviva (Jiří Hájek) a hraběnka (Jana Šrejmová Kačírková) dostáli svým úlohám spíše než že by nadchli. Miloš Horák do titulní role již dorostl, byť mu limitované možnosti inscenace nedovolily podat Figara, který by se zapsal do divácké paměti.
Inscenace, při které se pochybilo už při dramaturgické přípravě a volbě inscenačního týmu, nedovolila Národnímu divadlu rozvíjet pražskou mozartovskou tradici – pokud taková vůbec existuje, měla by být pro pražskou scénu skutečnou prioritou. A mluvíme-li o Mozartovi, dodejme, že oper napsal na dva tucty, je tedy z čeho vybírat.

www.narodni-divadlo.cz