zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Ondřej Kepka: S Pavlem Šmokem jsme k sobě měli blízko

Ondřej Kepka

autor: Jana Vrabcová   

zvětšit obrázek

Večer k poctě významného českého choreografa a průkopníka současného tance v Česku Pavla Šmoka (1927-2016) uvede 7. prosince 2017 v Divadle Image Pražský komorní balet. Soubor, jehož byl Šmok zakladatelem, představí u příležitosti jeho nedožitých devadesátin program nazvaný Fenomén Šmok složený z jeho choreografií a dokumentárního filmu, který režíroval Ondřej Kepka. „Snažím se ve filmu především vyřešit otázku, v čem byl Pavel Šmok jedinečný,“ říká autor snímku v rozhovoru pro server Scena.cz.

  • Pane Kepko, kde vznikla prvotní idea pro natočení dokumentu o Pavlu Šmokovi?
    Prvotní nápad vzešel od dvojice Laďky Jandové a Ivana Dunovského, správců odkazu Pavla Šmoka. Ti mě oslovili s dotazem, zda bych jim nepomohl s přípravou večera, který se měl konat ještě za Mistrova života v rámci nějakého jeho významného jubilea. Takhle tehdy začaly vznikat takové mini klipy, jejichž účelem bylo především oživit slavnostní taneční večer Pražského komorního baletu nějakou projekcí. Tak to vlastně celé vzniklo. Pokud si dobře vzpomínám, úplně první záznamy mám z roku 2012. Pavla Šmoka jsem znal ale daleko déle. Jednak jsem chodil s jeho synem Martinem do gymnázia Jana Nerudy, on se také velice dobře znal s mou mámou Gábi Vránovou, takže tam někam sahají naše první kontakty. Potom jsme se samozřejmě během let příležitostně různě vídali, i když světy činohry, baletu a filmu jsou od sebe někdy dost daleko. Také jsem s Pavlem Šmokem natáčel, když jsem s ním připravoval medailon pro Cenu Thálie. Tehdy dostal cenu kolegia.
  • Jak dlouho jste na dokumentu, který bude mít zanedlouho v Divadle Image premiéru, pracoval?
    Původní idea nebyla postavená tak, že točíme sběrný dokument, který má nějaké finále. To vznikalo až postupně. Hned od začátku tedy nebylo jasné, co z toho ve výsledku bude. O to je ta práce v současné době krapet složitější. To, z čeho vycházím, jsou totiž materiály, které byly určeny pro různé příležitosti, není to tedy materiál pro jeden film, u kterého bych od prvních záběrů věděl, že vznikne. Snažil jsem se ale všechno dotáhnout a využít mnoha dnů, které jsme s Pavlem Šmokem strávili k tomu, aby vznikl ucelený dokument. A jsem velmi rád, že se tak stalo.
  • Pavel Šmok byl v mnoha směrech velkou osobností. Jak se vám s ním natáčelo? Měli jste k sobě blízko?
    Pracovalo se mi s ním velmi dobře. Byl velice vstřícný a kontaktní. A ano, měli jsme k sobě blízko. On i moje máma pocházejí ze Slovenska, byly tam proto hned od začátku určité emoční vazby, a všemu napomáhal i fakt, který už jsem zmiňoval, a to sice společná studia s jeho synem.
  • A souhlasil Pavel Šmok bez problému s tím, že s ním budete natáčet? Byla pro něj přítomnost kamery v jeho životě vítaná?
    Ano, s povolením k natáčení v případě Pavla Šmoka problém nebyl. Někdy měl samozřejmě vstřícnější náladu, jindy zase naopak, a to jsme potom spíš točili různé prostřihy, chození po zahradě a podobně. Myslím, že to bral tak, že záznam točený na kameru je potřeba. Nebyl přehnaně plachý, ale ani žádný exhibicionista.
  • Viděl někdy alespoň část výsledné práce nebo jste to vůbec do jeho odchodu nestihli?
    Pavel Šmok viděl výsledek naší práce ve videoklipech a medalionech, které vznikaly tuším pro tři nebo čtyři slavnostní večery. Jeden z nich byl například protkán jeho fotografiemi, které doplňoval můj komentář, další byly spíš emoční klipy, ze začátku jsme dělali jeho životní cestu. A takhle velmi netradičně potom vznikal můj film.
  • V čem byl podle vás Pavel Šmok tak jedinečný?
    Na to chci odpovědět právě v dokumentu. Chtěl bych zdůraznit, že to rozhodně není klasické encyklopedické mapování života, jak už to tak bývá - od narození přes první inspirace až k vrcholným dílům. Snažím se spíš ve filmu vyřešit právě otázku, v čem byl Pavel Šmok jedinečný. A kdybych se měl pokusit shrnout to do jedné věty - byl jedinečný tím, že chtěl pracovat s emocí diváka, chtěl ho zaujmout, a především na diváka myslel, což je v dnešní době překvapivě vzácné.
  • Jste režisérem, ale celý život se docela intenzivně věnujete i herectví. Ze zkušeností, které jste nasbíral před kamerou, určitě čerpáte i coby režisér. Jak je tomu v případě dokumentární tvorby?
    U dokumentární tvorby ze svého herectví čerpám určitou schopnost komunikace s lidmi, na rozdíl od některých jiných kolegů se nebojím klást otázky a vstoupit před kameru. Když to je zkrátka opodstatněné, tak do obrazu vejdu. Jsou ale dokumenty, které jsou svou podstatou jiné, tam ne že bych si na to netroufl, ale je to přímo nevhodné, řekl bych. Práce dokumentaristy je podobná práci v archivech či v knihovně. Člověk může být introvertnější, tišší, nemusí manipulovat velkým štábem stejně jako režisér hraných filmů, není tolik v kontaktu s lidmi a už vůbec ne s herci. Všeobecně jsou pro režiséra hraných filmů herecké zkušenosti jedinečné, pro herce už tak jedinečné nejsou, příliš pak přemýšlí o celku jako takovém.
  • A cítíte se být spíš filmařem nebo hercem?
    To je otázka, na kterou v každém svém životním období odpovídám trochu jinak. Mirka Spáčilová o mně kdysi napsala – „hrající režisér nebo režírující herec?“. Jsem narozen ve znamení vah a asi proto chci v sobě tyto dvě inklinace vyvážit. Ideální je, když se objeví nějaký projekt, v němž se mohou obě práce hezky propojit, jako tomu bylo v poslední době například u Ondřejovy filmové školy či pořadu Na návštěvě u Karla Čapka. V obou případech jsem autorem i moderátorem projektu, takže vím, o čem mluvím, a také proč o tom chci mluvit.
  • Asi jste o jiných oborech nikdy ani neuvažoval, že?
    Neměl jsem, přiznám se, kdy. Byla sice určitá doba, kdy jsem se na gymnáziu hodně věnoval exaktním vědám, především chemii, dokonce jsem v sobě i určitý talent pro tuto disciplínu objevil. Byly to ale představy, které v rámci týdnů vzaly za své. Také jsem jednu dobu přemýšlel, že bych studoval fotografii nebo kameru. I to jsem si ale záhy rozmyslel.
  • Zachytit tanec a prchavou krásu okamžiku, to je veliké umění. Jak se vám to daří v režisérském pojetí?
    Upřímně řečeno, já osobně jsem doposud žádný balet na divadle, ani přenos baletu pro televizi nedělal. S tím tedy opravdu zkušenost nemám. Vím ale, jak moc to mají kolegové, kteří se tomu věnují, těžké. Baletní choreografové a divadelní režiséři jsou nesmírně hákliví na převyprávění jejich původní myšlenky. Činoherníci vlastně někdy taky. Obecně nutno říci, že divadlo, film a televize jsou sice zdánliví kamarádi, ale přitom jsou zcela rozdílní. Na divadle se snese daleko více stylizace, což ale v televizi či filmu nefunguje. V divadle můžete mít v pohádce polystyrénové stromky nebo květiny, a pokud to sedne se stylizací, může to být ve výsledku dobré představení. Ve filmu, jak ukazují reprízy některých starých pohádek, to ale divák dnes rozhodně nepřijme. I proto je tak těžké přenášet divadelní umění na televizní obrazovku. Tolik teorie.

    Praxe je asi taková, že jsem balet několikrát stříhal, třeba pro ceny Thálie, a často jsem dost narazil. Často jsem totiž vybral ukázku, která nebyla z pohledu tanečníka ta ideální. Tam jsem pochopil, že se v tomhle těžko domluvíme. Že by bylo nejlepší, pokud by bylo vidět celé tělo, protože to většinou hraje, nebo přesně na takt domluvené detaily pohybů, ale to v běžném přenosu divadla možné není. Dovedu si představit, že pokud člověk dělá původní inscenaci určenou přímo pro film či televizi jako režisér Weigl nebo velcí světoví režiséři, například režisér Zanussi a podobně, tak ano. Pracuje se pomalu a postupně a můžete se s choreografem domluvit. Pokud se ale jedná o záznam živého představení, tak si myslím, že rozhodně nemáte čas řešit, aby v něm bylo vše tak, jak si choreograf či divadelní režisér představuje. A na druhou stranu nemůžete nechat diváka celou dobu sledovat jen jeviště, to by vydržel maximálně tak pět minut, pak by to pro něj začala být nuda. Problém je v tom, že první přiblížení či oddálení kamery, záběr ruky či nohy, to už je váš vlastní výběr a úhel pohledu. V živém přenosu to nemohu mít s choreografem nikdy takto do detailu domluveno. Dost dobře to nejde, aniž bychom třeba půl roku zkoušeli. Rozpor mezi divadlem a filmem je v tomhle obrovský. Je to samozřejmě o hodně jednodušší v momentě, kdy si třeba Pavel Šmok točil vlastní věci sám.

    Obecně si myslím, že balet je natolik velká stylizace v komunikaci s divákem, ve které se pracuje s prostředky, které jsou zcela nepřirozené pro běžný život, v níž se nepoužívá řeč a běžná komunikace, že proto je také tento žánr učen primárně pro divadlo. To dovede divákovi daleko lépe sdělit toto tajemství. Pro film je pak balet výborný jako doplněk v muzikálech, činohrách nebo speciálních projektech typu Tančírna. Když někdo umí dělat původní tvorbu jako Weigl, Zeffirelli či Zanussi, je to skvělé. Jinak si myslím, že pracovat s baletem ve filmu či v televizi není obecně dobrá cesta.

    4.12.2017 11:12:43 Redakce | rubrika - Rozhovory
  •