zvláštní poděkování
Volný.cz

Petr Tyc - Dokud neumřeli

Dokud neumřeli

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Diváci, kteří přicházeli 23. října na premiéru představení Petra Tyce v Ponci, museli absolvovat delší a krkolomnější cestu než která vede do hlediště přímo z foyer. Obcházeli celý blok, vstupovali ve dvojicích ze zákulisí na jeviště a přes taneční plochu se dostávali ke svým místům. Snad měl tento nezvyklý úvod předznamenat obsah nové inscenace Petra Tyce Dokud neumřeli, která na ně čekala.
Choreograf a pedagog Petr Tyc se ve své nejnovější práci soustředil na vztahy mezi muži a ženami. Volně se přitom inspiroval novelou Juliana Barnese Jak to vlastně bylo i vlastními zkušenostmi. Pokusil se pátrat po tom, zda tomu může být v životě tak jako v pohádkách, kde on a ona, nejčastěji princ a princezna či král a královna, žili spolu šťastně, „dokud neumřeli“ - jak „žije“ nebo umírá láska a jestli vůbec může skončit dobře.

Na otázky odpovídá trojice – dvě dívky a jeden muž –
Lenka Bartůňková, Tereza Hradílková a Radim Peška. Nejdříve dlouze „rozvažují“, sedí na židlích čelem k divákům. Fáze seznamování a navazování kontaktů se děje v běhu kolem scény. Pronásledují se, předstihují, dostihují. Zaujímají pozici ve středu, kde se vyměňují (jakási hra na třetího) a střídají, možná podle momentální záliby a citového rozpoložení. Z občasných slovních komentářů – někdy (úmyslně ?) dost nezřetelných - se dozvídají přihlížející, že muž – Tomáš projeví nejdříve zájem o Martu – je to ale více jeho kamarádka než skutečná milenka. Svou ženskostí a svůdností ho proto začíná brzy přitahovat druhá žena. Místo pohádky je tu najednou téměř drama, které se vyhrocuje, když se obě dívky intimně sblíží. „Děj“ se dá takto číst poměrně zřetelně, umožňují to i formální pohybové prostředky. Strohé až minimalistické ve vyjádření, s důrazem na geometrickou strukturu a konfigurace v prostoru a plasticitu v sekvencích na ploše, odstíněné o různé citové nuance. Dotváří je světelný design Jana Komárka a zvukový podklad Tomáše Procházky.
V závěru se nachází všichni tři protagonisté ve stejné pozici jako na počátku – sedí opět na židlích čelem k obecenstvu, ale výrazy jejich tváře již nejsou tak neurčité, lze si na nich představit symbolické jizvy a šrámy. Kruh se sice uzavřel ale, že by žili šťastně, „dokud neumřou“, není zjevné...

www.divadloponec.cz

6.11.2017 19:11:47 Helena Kozlová | rubrika - Recenze