Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Marek Štyncl: Myšlenka postavit barokní převozné divadlo mě provázela dlouhá léta…

autor: archiv

Musica Florea patří k průkopníkům tzv. poučené hudební interpretace nejen staré hudby v České republice. Ve 25. roce své existence má za čím se ohlížet. Orchestr se už dávno nespecializuje jen na oživování barokní hudby. Zasahuje i do dalších epoch včetně romantismu a systematicky se pustila do Antonína Dvořáka. S barokním divadlem zase pravidelně vyjíždí do zahraničí – 30. srpna vystupuje s Händlovou operou Teprsichore v polské Szczawnici. Nejvíce samozřejmě o dramaturgii a směřování orchestru může říct jeho zakladatel, dirigent a violoncellista Marek Štryncl.

Musica Florea letos slaví 25 let existence, s jakými vidinami, ambicemi, přáními jste orchestr zakládali?
Záhy po roce 1989 to byla má osobní spolupráce se souborem Musica Antiqua Praha, která mi zpřístupnila doposud neznámý svět tzv. autentické interpretace staré hudby. Především jsme si v té době uvědomili, že interpretační přístup, který se vyučoval na našich školách, byl s ohledem na možnosti, které nám poskytovaly muzikologické obory, naprosto jednostranný a někdy i mylný. Naštěstí ne všichni naši učitelé byli proti. Někteří nás v průkopnickém úsilí alespoň „tajně“ podporovali. Historickým zlomem oficiálního založení souboru bylo to, že jsme začali hrát na dobové barokní nástroje v malém komorním obsazení. Již v té době jsem začínal snít o tom, že autentickou interpretaci postupně rozšíříme na hudební skladby nejen vrcholného baroka, ale také na díla klasicismu či dokonce symfonické skladby pozdního romantismu ze začátku 20. století. Trvalo to téměř 20 let, než jsme tohoto cíle dosáhli.

Existuje jádro orchestru, které se nezměnilo po celých těch 25 let?
Musica Florea fungovala tak, že vždy měla stabilní jádro o cca deseti lidech. K tomu se postupně vytvořil též stabilní okruh spolupracujících, kteří rozšiřovali ansámbl tak, jak si to vyžadoval různorodý repertoár, který postupně zahrnoval oratorní, operní či symfonická díla i o více než padesáti lidech. Přirozeně se kvůli různým životním peripetiím měnilo i jádro souboru. Ale pomalu a kontinuálně. Přesto přibližně o čtyřech osobách, které patří do samotného jádra, se dá tvrdit, že působí v souboru od jeho počátků do dnešních dnů. Kromě mě a mé ženy Ivy je to určitě Marek Špelina, Lída Cillerová a Simona Tydlitátová.

Od původního zaměření na barokní hudbu se Musica Florea propracovala až k romantismu, v posledních letech se systematicky věnuje dílu Antonína Dvořáka. Odkud se vzal impulz rozšířit záběr i na další období a proč právě Antonín Dvořák?
Idea či také hloubka a krása autentické interpretace není z povahy něco, co patří jen vzdálené minulosti. Svým způsobem by se měla aplikovat i na současné skladatele. Takřka všichni chceme žít „autenticky“, a ne ve lži a omylu. Proto ten náš zájem o skladby autorů, kteří zemřeli i teprve nedávno (např. F. Busoni). Protože se chceme věnovat častokrát neprávem zapomenutým či neznámým autorům, nechci říkat, že z romantických skladatelů hrajeme jen Antonína Dvořáka, ale jistě převládá. Nejen pro mne je opravdu výjimečný, a navíc reprezentuje hudební vlastenectví, kterým nebývalým způsobem obdaroval celý svět. Pro jeho symfonickou hudbu mám opravdu slabost, neboť jsem ji úchvácený poslouchal od svých čtyř let. Navíc mě děsí představa, že by se hudba Antonína Dvořáka hrála v autentickém podání všude jinde, jen ne u nás, jak se již v minulosti dělo. To by vypovídalo spíše cosi o naší zpozdilosti – slušně řečeno.

Už v polovině září bude mít premiéru nové nastudování Dvořákovy 9. symfonie. Proč Musica Florea nepokračuje v řadě, když v minulých letech oživila 1. a 2. symfonii?
Popravdě jsme se před téměř deseti lety věnovali jeho 7. a 8. symfonii a vydali je i na CD. Nebudu zastírat, že jsem se tehdy z hlediska autentické interpretace snažil o naplnění ideálů např. Václava Talicha, což spadá až do první poloviny 20. století. Jenomže tyto skladby vznikaly o 50 až 100 let dříve, a zjistil jsem, že V. Talich byl již ten, kdo se typickým romantickým výrazovým prostředkům nekompromisně vzdaloval. Například romantickému záměrnému nejednotnému „smykování“, různorodému emociálnímu hýbání s tempem, které v romantismu mělo mnohdy extrémní podoby, rytmické či „rubátové“ volnosti, postupně zavrhoval typické romantické ozdobné elementy – portamenta, glissanda apod. A proto považuji naši 1., a zejména 2. symfonii za příklad odklonu od této interpretační redukce a návratu k muzikální různorodosti, která byla v průběhu 20. století zavrhována. Do 9. symfonie jsem se nechtěl hned pouštět, ale po „autentických“ interpretačních zkušenostech s 1. a 2. symfonií čas uzrál i na toto dílo.

Novosvětská je asi Dvořákovou nejslavnější symfonií a mnoho posluchačů ji zná. Co nového přinese interpretace Musicy Florey, čím bude jiná?
Například angličtí kritikové nám zanechali informaci, že A. Dvořák, když dirigoval své oratorium Stabat Mater, hýbal s tempem, aniž tyto změny byly v zapsané v notách. Máme nepočetné doklady o tom, že u mnohých afekt či „emocionální nálada“ určovaly tyto změny do velkých extrémů. Máme k dispozici dobová doporučení, kdy a za jakých podmínek se má zrychlování či zpomalování uskutečňovat. A to již od přelomu 18. a 19. století. Ano, s těmito doporučeními se dá naložit různě, ale o to tehdy šlo, aby táž fráze či skladby nezazněla při opakování stejně. Posluchači budou dále zřejmě překvapeni volným – „nepřesným“ užívání rytmu, kterému se již v baroku říkalo „tempo rubato“. Např. jazzový hráči ho užívají velice často. Hudebník přednáší svůj sólový part záměrně mimo základní rytmický tep, aby tak zvýraznil jistou emocionální náladu, kterou by rytmická přesnost potlačila. Navíc v 9. symfonii jde o melodie či prvky, které jsou přinejmenším inspirovány indiánskou hudbou či černošskými spirituály, kde specifická rytmizace a „volné tempo“ hraje roli přímo zásadní. A to vše na dobové romantické nástroje s romantickými výrazovými prostředky, které také překvapí.

Jaké období je vám osobně nejbližší?
Z hlediska hudby je to období raného baroka, které lze považovat za revoluční. Hudební experimentování tohoto období je fascinující, aniž by se však zřeklo starých technik a přístupů. Výrazová bohatost zde byla obrovská. Něco podobného nacházím i v romantické době.

K Musice Floree patří už několik let převozné divadlo Florea Theatrum. Jak vznikla tahle myšlenka? To se jednoho dne umělecký šéf orchestru probudí a řekne si: „Chtělo by to postavit si divadlo.“?
Myšlenka postavit barokní převozné divadlo mě provázela dlouhá léta, neboť drtivá většina barokních operních produkcí doslova trpí vizuálně scénickou degradací, která častokrát nemá co dělat s operním příběhem či hudbou. Výjimky existují, ale hloubková scénická perspektiva barokního divadla v sobě tají jak smyslovou konkrétní krásu např. specificky namalovaných kulis, tak i nekonečné, božské – metafyzické ideje, které moderní ztvárnění těžko může napodobit. Ale idea, že by to „teď chtělo postavit velké barokní převozné divadlo“ přišla v momentě, kdy došlo k nepředvídané „nehodě“ pokácených stromů malého kousku lesa mých rodičů. Na této smutně vypadající mýtině, vše začalo nutnými telefonáty. Po více než dvou letech, kdy nařezané trámy náležitě vyschly, se mohlo začít stavět. A to svépomocí, neboť peníze nikdo na to neměl.

Jak postupuje zdokonalování divadla – konstrukce, jevištních technologií a množství dekorací?
Každým rokem se divadlo vylepšuje. Divadelní konstrukce, která musí unést veškerou dekoraci a mechanismy pro pohyb kulis a prospektů, není malá, má rozměry 13x8 metrů, výška je 6 metrů. Kromě toho musí unést jednoduché zastřešení a vliv špatného počasí pro případ, že se divadlo postaví v exteriéru. Konečně jsme dospěli k výměně kulis pomocí rumpálového mechanismu. Počet scénických prostředí se také zvyšuje – les, zahrada, ulice, chrámový interiér, válečný tábor… a nechybí i několik pohyblivých či pojízdných dekoračních doplňků. Vše je vyráběno z tradičních materiálů a malováno dobou technikou.

Jak vzniká dramaturgie orchestru, co všechno celoroční program ovlivňuje?
Dramaturgii se snažím rozložit tak, aby pokryla hudební autentickou interpretaci od baroka po romantismus. Dále aby byly zastoupeny koncerty jak komorní, tak i symfonické. A protože jsme založili i pěvecký sbor Collegium Floreum, nemohou chybět i sborové projekty. Snažíme se o to, aby podstatná část byla věnována neznámým autorům či čerstvě objeveným skladbám, což je samozřejmě nesmírně náročné. Finanční možnosti jsou samozřejmě omezené, takže také spolurozhodují.

I zájezdové aktivity orchestru Musica Florea jsou pestré. Daří se více vyjet s divadelními kusy nebo s čistě hudebním programem? Jaké jsou dnes možnosti? Díky internetu je snadnější komunikace, ale zase je jistě i větší konkurence…
Dlouhodobým zájezdům do ciziny spíše odzvonilo. Až na výjimky se jedná o výjezdy na několik dní. Co se týká divadla, tak se několikaleté snahy začínají „vyplácet“. Díky Florea Theatru vznikly dekorace, které se dají adaptovat i do jiných divadel, takže se plánují různá operní představení nejen u nás, ale také v Německu a Polsku. Jinak zrovna u romantické autentické interpretace, nebo zejména v barokním převozném divadle není zásadní konkurence. Jedná se o unikátní projekt. Rozhodující je zde agenturní umění, na které mi osobně čas a mé schopnosti nestačí. Je třeba týmu, který se tomu bude cíleně věnovat, což bez financí, mecenášské a sponzorské spolupráce je těžko proveditelné. Zde je co stále vylepšovat. Jakékoliv návrhy a pomoc jsou zde vítány.

V poslední době se Musica Florea hodně věnuje dobovému improvizačnímu umění. Improvizace je přeci opak rekonstrukce – a i ta je tím těžší, čím více se jde do minulosti. Jak je tedy možné s improvizací ve staré hudbě vůbec pracovat?
Z hlediska praktického hudebníka by neměla být hranice mezi improvizací a rekonstrukcí tak ostrá. Mnoho toho, co se v minulosti (za)improvizovalo, posléze skladatelé zapsali. Mnozí byli vyhlášenými hudebními improvizátory. Improvizace se netýká jen v daný moment vytvořené melodie, ale také zdobení již hotových skladeb. Notový zápis platil jen za jistou část toho, co mělo ve výsledku zaznít. Předpokládalo se, že si hudební skladbu interpret v jistém smyslu dokomponuje, nazdobí – tedy „doimprovizuje“ v duchu své doby. Umění hudební improvizace stálo v pozadí vzniku všech tehdy do not zapsaných skladeb. Byla to nutná výbava takřka každého dobrého hudebníka a skladatele.

Chystá Musica Florea nějakou oficiální oslavu svých 25. narozenin?
Kromě toho, že výročí oslavíme 9. symfonií Antonína Dvořáka, tak 17. září 2017 ve Vinohradském pivovaru proběhne od 16 hodin slavnostní setkání „floreáků“ a jejich příznivců. Hudba, jídlo, projevy, volná zábava. Nic strojeného. Takže kdokoliv se může zastavit…

28.8.2017 01:08:31 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!