Scéna.cz 

Několik zastavení v tanečním maratónu

22. a 23. června 2017 měli ti, kdo procházeli přes náměstíčko Václava Havla u Národního divadla, ztíženou cestu - vyrostl tady totiž velký byt. Nikoliv dílo arogantních devoloperů nýbrž práce něžných ženských rukou Miřenky Ćechové a Sabine Saume a jejich spolupracovníků. Na ploše vymezené tanečním kobercem byl zařízen byt se vším, co k příjemné mu bydlení patří - jídelním koutem s ledničkou, pracovnou, odpočinkovým zákoutím s křesílky a stolkem, kovovou postelí, šatnou s věšákem, umyvadlem, různými skříňkami a židlemi a několika umělecky ztvárněnými osvětlovacími tělesy. V tomto bytě se usídlily obě dámy a neopustily jej po 30 hodin - pod volnou oblohou nehledě na počasí, pálící slunce nebo prudký déšť, na očích veřejnosti neboť jí byla určena nezvyklá performance – taneční maratón Momentum.

Pobývání zde mělo závažný účel - pozastavit čas. Na místě, kde se mísí energie davů bezhlavě proudících ze všech směrů a spěchajících za svými představami, vznikla na několika desítkách metrů čtverečních oáza klidu. I zde měl život svá pravidla a režim, ale lišil se od toho kolem jiným druhem prožitků. Zde totiž byla zrušena hierarchie důležitosti běžných životních úkonů, každý i ten sebenepatrnější měl svůj význam a byla mu věnována stoprocentní pozornost. Vztažení ruky nebo uchopení sklenice se proměnilo ve zcela vědomí proces rozložený do pomalých mikropohybů navazujících bezprostředně na sebe a vytvářejících plynulý nepřetržitý proud. Neznatelná řeka pře tékající po ploše i v prostoru, která se nikdy nezastaví, tok který někdy ani nelze zaznamenat a viditelné jsou až jeho následky. Tak jako uplývá život, aniž bychom si toho povšimli, jako vyrůstá dítě nebo člověk stárne, jako rostou stromy n ebo květiny. Dvě obyvatelky nezvyklého příbytku ale uchopily svou existenci plně do rukou a nepovolily ani jediné sekundě, aby vyšla naprázdno.

Asi málokdo mohl sledovat dění po celých třicet hodina, a tak se dojem z performance skládá z mozaiky „momentů“. Kdo se nacházel poblíž kolem 6 hodiny večerní 23. června, zastihl podle rozpisu denního plánu na světelné tabuli fázi „Nechat se překvapit“, jíž předcházela „Odpolední lekce baletu“ „ Čas na kávu a stolní hry“ nebo „Poslouchání oceánu“.
Krásná Miřenka Čechová v lehké šedé blůze s designem červených paprik, v široké bílé kolové sukní, která se zdvihá v závanech větru a odkrývá bohatě nařasenou tylovou spodničko, se po milimetrech zdvihá ze země a usazuje na židli. Odtud se přemisťuje na pohovku, kde zdánlivě odpočívá, ale pod „povrchem“ stále probíhají změny. Vše doprovázejí táhlé vibrující zvuky elektronické hudby. Nahodilým a velmi efektním narušením existenciálního uplývání jsou závany větru, který rozvlní sukni, pohne cípem blůzy, rozfoukne vlasy. Ruka se vznešeně zdvihá, aby poopravila účes, váhavě klesá a znovu směřuje vzhůru tentokrát v pozměněném úhlu a opět jiné zakřivení, návrat, vybočení. S obličejem bez výrazu, indiferentním k čemukoliv v okolí, jakoby v polospánku, jediným rysem živosti je přivření očí a ještě větší odpoutanost a zahleděnost do sebe. Na protější straně pracuje podobným způsobem ale bez nějaké vazby protihráčka, robustní a zemitá Němka Simone Seume, vzhledově ne tak nápadná, snědá, v černých šatech, protiklad bílé arielní princezny. Obě se posléze setkávají u šatny a vzájemně si pomáhají vybrat a převléknout šaty. Budou se nyní zamýšlet a „Hrát role, které nikdy nedostaly“ jak zní název této fáze, role vysokých aristokratek, snad královen, jak naznačují róby. Miřenka přikovaná k povrchu těžkým brokátovým tmavočerveným renezančním úborem, její partnerka v zelených bálových šatech. Způsob jejich přebývání v přítomnosti se nemění, ale zamířily nyní do prostor po delší dobu neobývaných. Tmavočervená královna se usazuje na posteli, zelená „tanečnice“ si volí židli uprostřed.
Kolem dvacáté hodiny opouštějí role, které nikdy nedostaly a převlékají se do večerního k „Poslední večeři“ - do červeného pláště s černou plisovanou sukni (Miřenka) a bílé košile a černých kalhot (Sabine).... O hodinu později je na jídelním stole již jen nádobí se zbytky večeře, poloprázdné lahve a skleničky. Již se poněkud zešeřilo a rozsvěcují se světelné instalace. Obě ženy jsou znatelně vyčerpané a každý posunek je stojí úsilí. Opírají se o židle, stolky, přibližují se a pokládají si vzájemně hlavy na ramena ve snaze načerpat síly do posledních momentů. Sedících na židlích, zdánlivě nehybné, ale jejich ruce se zachvívají a neznatelně mění postavení. Ještě je v jejich silách povstat a učinit několik kroků k okraji „bytu“ a opět se vrátit. Pak již definitivně usedají, aby splnily svůj poslední úkol a přednesly „Zprávu o vítězství“.
Opouštějí „scénu“, bezvýrazné tváře shazují masky a září radostným úsměvem v objetí přátel. Není na nich vůbec vidět, že právě překonaly rekord a dokončily třiceti hodinový taneční maratón. Jistě byly unavené, ale ono naprosté soustředění na pohyb, které nepřipouští rušivé myšlenky, toto zvnitřnění muselo být očistné. Možná i zdrojem síly, která se přelévala přes bílý koberec a přinutila kolemjdoucí pozastavit se ve svém spěchu a přenést pozornost od budoucích povinností na to, co se děje právě teď před jejich očima. Uvědomili si vůbec v té chvíli, že se jim dostalo šance alespoň na moment opravdu být?