Scéna.cz 

Fractus V

Mezinárodní festival Tanec Praha 2017 vstoupil impozantně do svého už 29. ročníku – o to neuvěřitelnějšího, když vidíme, jak jej zahajuje zakladatelka - semper eadem - Yvona Kreuzmannová. Tématicky se festival jako každoročně dotýká obecných i aktuálních otázek a letos je jeho mottem Tanec proti předsudkům. „Slova nejsou všechno, řeč těla je překvapivě silná, pokud nese silný obsah,“ vysvětluje Yvona Kreuzmannová.

Toto zadání více než stoprocentně naplnil Sidi Larbi Cherkaoui se souborem Eastman v úvodním představení Fractus V, které zaplnilo v neděli 28. května 2017 halu Karlínského Centra. Sidi Larbi Cherkaoui, choreograf a tanečník, jedna z vedoucích světových osobností v oblasti performing arts, od roku 2015 umělecký ředitel Vlámského královského baletu, se zaskvěl na Tanci Praha už v roce 2011 s představením „Sútra“. Zapsal se tehdy do povědomí jako umělec, který zakládá svou tvorbu na propojování různých kultur a zkoumání různých stylů.
V tomto smyslu vyznívá i „Fractus V“ z roku 2015. Podle filozofa a lingvisty Noama Chomského, jehož myšlením se Sidi Larbi Chirkaoui inspiroval, označuje titul zlom nezbytný k růstu, zlomový moment, který nás někam posouvá. V samotné inscenaci využívá režisér Chomského texty poukazující na řeč a informace jako prostředky manipulace.
Zapojuje do akce hudební a pohybové proudy zdánlivě neslučitelné, které v jeho rukách – přeneseně i doslovně – a prostřednictvím vlastního těla i těl jeho tanečníků hněte a vyhlazuje do jemné materie s estetikou až baletní ale i „láme“, „vypaluje“ do drsné textury násilí, ponižování, ubližování. Při všem konání nejvyšší závažnosti se ale v pozadí skrývá a může být pociťováno odlehčení, náznak ironie.
Myšlenka „lomu, zalomenosti“ je expresivně přítomná nejen ve zlomových přechodech mezi scénami a pohybovými sekvencí ale i ve výtvarném konceptu (scéna – Herman Sorgeloos, Sidi Larbi Cherkakoui) - bílý taneční „koberec“ je položen nakoso a jeden jeho cíp spadá přes jeviště. Udává šikmý směr zadnímu černému plátnu, před nímž stojí 5 bílých židlí, po stranách jsou seskupeny nejrůznější (nejen) orientální hudební instrumenty – bubny, strunné nástroje, píšťaly atd., které vedle hlasů jsou zdrojem akustického doprovodu. Vpravo se povalují bílé trojúheln&iac ute;ky, příležitostně přeskupované a sestavované do podlahy, prostorových forem nebo provizorní „ohrady“. Magickým prostředkem je osvětlení, které barevně vyzdvihuje viděné, v některých okamžicích funguje jako projektor promítající na zadní plátno postavy aktérů (světlo - Krispin Schuyesmans)

Svá místa na židlích osvětlených horními bodovými světly zaujmou nenápadně tanečníci, také 4 hudebníci jsou u svých nástrojů a „multikulturní show“ s napětím očekávaná začíná vskutku překvapivě - katolickým liturgickým zpěvem Sanctus, sanctus. Teprve po několika klidných okamžicích se „děj“ opravdu rozjíždí. První sólo má sám autor v sekvenci s výrazným využitím rukou se propjatými prsty. Sestavováním a přeskupováním paží s odhaleným předloktím ve skupině se pak přelévají tvary jako v krasohledu – (např. šesticípá nebo osmicípá hvězda a další geometrické obrazce). Zalamování paží do pravých nebo ostrých úhlů lze číst jako jinou „zlomovou“ symbolikou. Podobně fantastické útvary se dají vytvořit, když se prsty rozpojí a začnou se pohybovat. Pětice tanečníků a padesátka prstů se promění v jakéhosi příšerného netvora, mořskou, obludu nebo smrt. Ruce odvádějí velký díl práce, i když přirozeně ve spolupráci s ostatními údy.

Choreografie je nakombinována ze stylů, které si zřejmě oblíbili jednotliví tanečníci, přestože všichni ovládají všechno – ze základu break dance, hip hopu, street dance, které se objevují nejčastěji a není okamžiku, kdy by se alespoň v nemihly v nějakém přetočení, přeskoku, doplněno flamencem, „kaskadérskými“ kousky nového cirkusu nebo tancem odvozeným z baletních nebo etnických prvků.

K sólistovi rozvíjejícímu téma se přidávají další, jako dvojice, trojice až nakonec jsou zapojeni všichni. V jejich kreacích se lehce zapomíná na ideologii a zbývá jen obdiv k originalitě a choreografickému umu autora, současně jednoho z interpretů. Tanec doprovázejí živé japonské, korejské a indické rytmy a zpěv jako samostatná a silně působivá složka.

V jakési sinusoidě je dění dynamizováno až k závratné rychlosti, poté zklidňováno až pozastaveno pantomimickým přednesem Chomského textů – ku prospěchu věci je mají diváci k dispozici v češtině i angličtině.

Vztahy ve skupině podle vnějšího pohledu fungující dobře, ale mají vady, které se brzy prokáží. Např. v incidentu, kdy tanečníkův výstup se znelíbí a je přerušen střelbou. Agresor zasahuje napadeného do různých částí těla, „oběť“ padá k zemi, svíjí se bolestí, “umírá“ ale neustále oživuje, povstává a „nutí“ útočníky střílet znovu a znovu. Když už se zdá, že je opravdu mrtvá, mění se zbraně na fotoaparáty a „mrtvola“ je zabírána neodbytnými fotoreportéry. To vše zvukově podmalováno „práskáním“ střel, „ranami“, &b dquo;pády“ a „cvakáním“ spouští fotoaparátů.

Tanečník „lyrického“ sóla také svůj part nedokončí a je fyzicky napaden. Rozvíjí se scéna jako z akčních filmů, nespokojenec útočí a nikdo mu není sto odolat, ani ostatní, kteří nejsou schopni se spojit k odporu a nakonec se všichni před ním skloní. I tu padají hlučné „rány“, napadení jsou smýkáni, otloukáni, praští zlámané kosti, jak je dobře slyšet. Víme, že obě násilné scény jsou jen „jako“, černým humorem, kterému se lze zasmát – a i se tak děje – ale zároveň varovné, trochu z nich i mrazí.

Tanečníci i diváci prodělali několik podnětných „zlomů“, než se přes velkou braekovou smršť představení nachýlilo ke svému konci. Neunavitelní tanečníci usednou na židle, a tak jak začali zpěvem, zazpívají i teď závěrečnou píseň a opouštějí společně s hudebníky jeviště.

Členové souboru Eastmann – Dimitri Jourde, Johnny Lloyd, Fabian Thorné Duten, Patrick William Seebacher., již ne úplní mladíci ale muži v nejlepších letech, předkládají svou taneční identitu danou původem i kulturním zázemím, která ale neomezuje schopnost spolupráce a spojitosti. Vládli takovou mírou energie, kterou pražská taneční scéna od vystoupení „Batsheva Dance Company“ nezažila a zaplnili celý prostor sálu svou vyzařující přítomností. Gumová těla zdánlivě nepodléhající zemské přitažlivosti padající a odrážející se od podlahy, ať při fingovaných pádech nebo v hravosti a s nefalšovano u radostí z pohybu, dokázala mužskou dynamiku proměnit a přetransformovat k procítěnému „lyrickému“ projevu, když bylo třeba.

Nemenší zásluha patří hudebníkům a zpěvákům, kteří museli někdy zaskočit na ploše a naopak, tanečníci se prokázali jako neobyčejně zdatní zpěváci. Jejich společné dílo bez zbytečných proklamací a vnucování poskytlo námět k přemýšlení, především ale bylo jednolitým uměleckým výtvorem. Neobsahovalo žádná prázdná místa a i přes poněkud nestandardní délku 75 minut naprosto uchvátilo obecenstvo, které se odvděčilo standing ovations.

Nemusíme být pesimisty, ale jen realisty abychom vyslovili, že přes mnohé zajímavosti a zvučná jména nic lepšího na Tanci Praha 2017 už k vidění nebude.