zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hrdina naší doby plný emotivních sól a duet

Ruslan Skvortsov a Kristina Kretova (Foto: Pierce Jackson)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Na závěr cyklu baletních přenosů z Velkého divadla v Moskvě v sezóně 2016/17 byl světovému publiku představen 9. dubna 2017 Hrdina naší doby. Balet na základě Lermontova stejnojmenného románu vznikl v Moskvě v roce 2014 u příležitosti dvoustého výročí spisovatelova narození a moskevské Velké divadlo jej doposud jako jediné má v repertoáru.
Při inscenování baletu se sešly tři výrazné osobnosti, které vtiskly dílu zcela originální podobu. Mladý petrohradský hudební skladatel Ilja Demucky, který si nechal zhotovit libreto na objednávku u avantgardního divadelního režiséra Kirila Serebrennikova a choreograf, bývalý sólista Velkého baletu, Jurij Posochov dnes působící úspěšně v Baletu San Francisco.

Serebrennikov si zvolil tři z pěti románových kapitol a rozložil děj baletu do dvou aktů. Hrdinou naší doby je důstojník Pečorin, člověk s neustálenými city, typický rozervaný romantický charakter s určitými rysy samotného autora, zastupující nálady celé jeho generace. Prochází stále neuspokojený různými situacemi a všude za sebou zanechává (nejen) emocionální zkázu a spoušť.
Každá z kapitol se liší prostředím – geograficky, společensky a duševním rozpoložením hlavního představitele. Vizuálně jsou rozdíly ztvárněny futuristickou scénografií (Simon Dorgen) využívající geometrické posuvné konstrukce a videoprojekce. Odlišnosti v psychice jsou vyjádřeny třemi různými „Pečoriny“. Jsou si do určité míry podobni vzhledem– všichni mladí, špičkoví tanečníci Velkého baletu, od přirozenosti nestejného temperamentu, rozrůzněni v choreografickém projevu subtilními nuancemi.
Pro úvodní seznámení a charakteristiku hrdiny používá režie dvojí způsob – jednak jeho vlastní slova citovaná z deníku a dále pohled zvnějšku - skrze taneční sekvenci na melodii, kterou nejdříve přehraje hudebník, přítomný na jevišti, na svůj nástroj.
V příběhu Bela je znuděný Pečorinem v kavkazském vyhnanství hledající rozptýlení a vzrušení a toužící po velkých citech (Igor Cvirko) konfrontován s opravdovostí příslušnice tradiční společnosti, krásnou mladou Belou (Olga Smirnova). Obrazy tohoto mikropříběhu jsou vybudovány z jemných i emotivních sól a duet, přerušovaných vpády davů kozáků v černých uniformách, kteří zaplavují scénu svými výbušnými tanci, mezi nimi v samostatných pozicích jejich předáci a příbuzní dívky. Zcela zvláštní úloha připadá zpěvákům. První, v podobě muslimského duchovního, zpívá islámskou modlitbu a zpěvačka mu odpovídá modlitbou pravoslavnou. Kulisami jsou zde kavkazské hory - kubistické krystalové útvary v okrových barvách, které se rozevírají a odhalují modrou stěnu - interiér, v němž se na vyvýšené plošině odehrává milostná epizoda a kde také spočívá nakonec mrtvé tělo odvržené Bely.

Druhá část nazvaná Tamaň je uvedena opět citátem z deníku a hrou na violoncello. Hrdina, nyní již ne tak zahleděný do svých citů, okolnostmi donucen být více otevřený pro okolní svět (Artem Ovčarenko), je vyslán úředně do vesnici Tamaň na černomořském pobřeží. Octne se ve špinavé chatě, jejímiž obyvateli jsou stará žena, její slepý syn a dcera, vyzývavá Undine (Jekatěrina Šipulina). Pečorin se zaplétá do velmi nebezpečného dobrodružství, kde mu jde o život. Ze staré ženy naddimenzované tloušťky se vyklube vůdce pašerácké bandy, jehož milenka Undine se snaží odvrátit Pečorinovu pozornost a svést h o. Oproti první části se spíše poetickou optikou, je zde choreografie drsná, surová, tvrdá, ostrá jak odpovídá pocitům strachu, vášním, falši, vychytralosti a zlé energii. Vůdce a celá jeho banda ovládá mocně skoky a náročnými fyzickými figurami jeviště. Undine v rudých šatech Pečorina vulgárně provokuje, útočí, úlisně se o ovíjí se kolem a když dosáhne svého, odkopává ho. Otřesený Pečorin se musí vzpamatovat a bojovat o záchranu. Jako protiklad k viditelné převaze mužské síly členů bandy je tu slepec, tápající prostorem a podílející se na špatnosti ne silou ale záludností. Scéna má temně modrý až černý mořský kolorit s loďkami a projekcí vln na plátně, lešení z trubek symbolizuje neuspořádanost, zaostalost, zpustlost.

Ve třetí kapitole Komtese Marii se setkává elegantní, aristokraticky povýšený a zdánlivě nezúčastněný Pečorin (Ruslan Skvorcov) se svou další „obětí“. Přijíždí do lázní, kde se léčí společenská smetánka i vojenští invalidé. Ve velké dřevěné hale - tělocvičně, lázeňské dvoraně, tanečním sále, jsou na rehabilitaci zranění vojáci. Režisér dal příležitost i postiženým a ti na vozících krouží v křivkách a obloucích po jevišti. Pod dohledem cvičitelky si svá těla upevňují také vznešené dámy včetně křehké a jemné komtesy Marie (Světlana Zacharova). Právě ta padne Pečorinovi do oka jako možný zdroj pobavení. Ve stejném okamžiku si ale s opravdovým zájmem povšimne Marie obyčejný voják Grušnický (Denis Sawin) a sympatie se zdají být vzájemné. Díky své společenské obratnosti i vzhledu si však záhy získá Mariinu přízeň Pečorin. Jak je jeho zvykem, za nedlouho jej Marie omrzí a zanevře na ní. Ani ona není jeho životní láskou.
Do průběhu reálného dění se prolamují okamžiky bezčasovosti - vše se zastaví, obraz potemní a přichází Věra (víra), dáma v černém, která je tou jedinou vysněnou Pečorinovou ženou, jak oznamuje zpěvačka z „naší“ přítomnosti. Bílá a černá – Marie a Věra se setkávají jako esence ženství, jako ideál, který Pečorin ve světě nenachází a po němž může jen toužit.
Marie je hluboce zraněna Pečorinovým chováním. Rozrušený Grušnický, který ji opravdu miluje, Pečorina vyzve na souboj, o jehož výsledku nemůže být předem pochyb. Světlana Zacharova - Marie, šokovaná a šílená smutkem, se předvádí v jedné z vrcholných scén jako perfektní interpretka „contemporary na špičkách“ v dech beroucích pasážích a zároveň jako vynikající dramatická herečka. Její tragédie se dotkne každého. Do hloubky prožité pocity se zrcadlí na její tváři ještě dávno po skončení představení.

Stejně citově nabitý je závěr, v němž se setkávají v přízračném pas de trois všechny tři polohy Pečorinovy osobnosti, neklidné, nenalézající štěstí v tomto světě.
Jednotlivé epizody z Pečorinova života by mohly existovat samy o sobě, jsou mistrně zkomponovanými malými dramatickými útvary, kde tanec, hudba, zpěv a vizuální ztvárnění vyústily v jakýsi gesamtkunstwerk zcela v duchu moderních inscenačních metod, kterým nebývá u baletních představení připisována taková důležitost a věnována taková pozornost.
Propojeny do logické linie lidského osudu nejen odhalují romantickou duši, ale přinášejí i obecnou výpověď o existenci.
Autoři baletu Hrdina naší doby dokázali znovu, že tvůrčí možnosti Velkého baletu nemají limity, že Velký balet není „tanečním muzeem“, jak lze někdy slyšet.

To nejlepší nakonec, dalo by se říci po shlédnutí již třicáté inscenace přenášené z Moskvy na plátna kin po celém světě. Nepadlo ale ještě poslední slovo, v programu příští sezóny čekají na diváky vedle klasických opusů i díla u nás ještě neviděná. Počátek bude nicméně tradiční a 22. října 2017 zahájí nový cyklus přenosů velký romantický balet Korzár.

www.prenosydokin.cz

17.4.2017 18:04:28 Helena Kozlová | rubrika - Recenze