Scéna.cz 

Na úvod „Paradiso“

Projevem Yvony Kreuzmannové, uvítáním účastníků a prvním vybraným představením začala ve čtvrtek 6. dubna 2017 v Divadle Ponec letošní Česká taneční platforma.
Paradiso v podání seskupení 420people, které mělo premiéru v dubnu minulého roku, volně navazuje na dvě předešlé inscenace inspirované Dantovými texty. Tentokrát je předmětem zkoumání „teologický“ prostor ráje. Ráj i peklo nejsou místa ale stavy duše, tvrdí autor - choreograf Václav Kuneš (a nejen on). V tom rajském nemůže být nic jiného než radost a choreograf ji tu hledá v jejím nejvlastnějším prostředí v hudbě, zpěvu a tanci V Paradisu představují základní vyjadřovací prostředky, protože to podstatné je právě rozpoložení, nálada.

Zpívající dívka (Nikol Šneiderová) mezi dvěma muži (Lukáš Leopold, Vojtěch Rak) je zdá se tou „radostnou duší“. První takřka archetypální scéna - v pološeru nehybné postavy ve stejných antikizujících řízách tělové barvy (kostýmy Olo Křížová), snad sdělující, že nepůjde primárně o vztah muže a ženy (i když ani to nelze zcela vyloučit), ale spíše o abstrakci, symboly duševních pochodů. Dívka předzpěvuje čísla a muž, nejprve po její pravici a pak druhý, tento zpěv „materializují“. „Krásně“ se pohybující těla s příznačnými prvky moderního baletn&i acute;ho Kunešova stylu – vychylování z těžiště do protisměru, zadržování, protahování, stáčení, „faunovská“ sošná gesta, zpomalování“, jsou původci a šiřiteli radosti.

Už ne zpěv „hrdinky“ ale hudba (Owen Belton) „přerušovaná“ zvuky výstřelů, výbuchů tento jednoznačně estetický obraz rozkládá. Zasahuje vláčný pohyb, který nemůže být završen a mění se v bolestné stahy, křeče. Chvění a třes zachvacují celé tělo, prostorem se šíří neviditelně destrukce.
Postavy jsou nejdříve izolované, každý tančí sám pro sebe, o to překvapivěji zapůsobí, když se jejich „hlasy“ několikrát propojí do synchronizované sekvence. Struktura se ale často mění, sóla se střídají s kontaktními úseky, fázování se zrychluje i zpomaluje, dynamické výrony střídají zastavení v těžko popsatelných figurách.
Proměnlivost situací dotváří také osvětlení z různých směrů a výšek (Jan Mlčoch), které je jedinou formou scénografie.
V další části světlo dopadá jen na sólistu v prvním plánu, zatímco v temném prostoru v pozadí probíhá záhadný proces napínání lan. Tanečník se nyní přesouvá mezi rozkmitaná a nasvětlená lana, která vyvolávají iluzi paprsků vysílaných z nějakého zdroje a jsou efektní kulisou pro další variace.
Závěr jakoby pocházel z jiného světa. Tajuplnost a poetičnost nahrazuje „realita“ a společné „disco šílení“. Ale i taková může být podoba radosti a rajského opojení....


www.divadloponec.cz