zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Pavel Smutný: Pokládám za důležité pěstovat národní sebevědomí a hrdost…

JUDr. Pavel Smutný

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Nadační fond Bohemian Heritage Fund si dal do vínku podporovat národní dědictví. V čele tohoto českého mecenášského subjektu stojí prezident JUDr. Pavel Smutný. Naše první setkání se datuje do roku 2014 – tehdy měl premiéru v Národním divadle Praha projekt 1914 režiséra Roberta Wilsona. Za dva roky jsme se potkali na benefičním koncertě, jehož výtěžek byl věnován na dostavbu varhan v pražském chrámu sv. Víta, sv. Vojtěcha a sv. Václava. Dozněla slavná Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryba, došlo k výměně kontaktů a následně k rozhovoru, v němž jsme se dotkli nejen otázek současného mecenášství, ale i obecně kultury, umění a české historie.


  • Začněme u Vašeho dětství. Předpokládám, že prvním Vaším dotekem s uměním byla kniha?
    Určitě, kniha byla v mém životě prvním zdrojem poznání. Byl jsem hrdý, když jsem ve druhé třídě základní školy přečetl celou knihu s názvem Přítelkyně elektřina. Cítil jsem, že můj život začíná, že tohle je důležitý moment, zásadní událost…
  • Jak pokračovala Vaše cesta za kulturou?
    Mnohem později mě zasáhla opera. Moje první divácká inscenace byla Rusalka v Národním divadle v Praze při školním zájezdě. Utkvěla mi v paměti. Byla to Svobodova inscenace, pro desetiletého kluka to byl velký zážitek, hlavně díky tomu velikému špektáklu a slavnostní atmosféře. Opera mě hned nepřitáhla, myslím, že vztah k ní si najde člověk až ve zralejším věku. Nářky nad tím, že na operu chodí málo mladých lidí, považuji za komické. Vždyť je to sofistikovaný žánr, který vyžaduje určitou zralost a životní zkušenost.
  • K Vašim současným zálibám patří i výtvarné umění …
    K umění jsem se dostal později, ne už tak systematicky a vzdělanostně jako k dalším uměleckým oborům. Považuji ho za nejvyšší stupeň zralosti, snad i proto mě zasáhlo jako poslední, ale zajímá mě čím dál více. Nemám výtvarný talent, nikdy jsem pořádně neuměl kreslit, ani jsem k tomu nebyl veden. Zatímco ke knize a k hudbě jsem byl směrován výchovou v rodině. To je dle mého hodně důležité, jak je člověk vychováván, k čemu je směrován. Pokud si rodiče s dětmi doma zpívají, čtou s nimi knížky, pak se nemusíme o budoucnost našich dětí bát. Pokud se tak neděje, máme se čeho obávat, protože ty děti jsou o něco ochuzeny. A když to ve věku 17-20 let zjišťují, už se to nepodaří dohonit.
  • Pokud se nepletu, pocházíte z Hradce Králové…
    Dosud jsem hrdým Hradečákem. Jsem v podstatě odkojen vysokou výtvarnou kulturou toho města – stavbami architekta Gočára jako Gymnázium J. K. Tyla a celý střed města, ale také Katedrálou sv. Ducha.
  • Pro rozvoj všech druhů umění vždycky bylo důležité mecenášství. Celé národní obrození stojí na mecenášství, tedy na bohulibé činnosti majetných. Jak tuto podporu jako donátor vidíte? Je Vaše podpora náhodná nebo se cíleně rozhodujete, jaký projekt podpoříte?
    Obojí je pravda. Mecenášství může být nějakou snahou ukázat se, i když v Čechách se to moc nenosí, lidé to nemají moc rádi. Otázka je, zda je ta skromnost vždy na místě. Někdy ta paráda, reprezentace, chybí. Sledujeme velký úpadek prestiže a hrdosti, pokud jde o tuto stránku reprezentativního donátorství. Dneska nikdo moc neoceňuje ani nechválí, pokud jdou velké částky na podporu nadání nebo vzdělání, a tak se tím ani nikdo moc nechlubí. Dle mého není dobře, že je reprezentativní složka mecenášství spíše potlačená.
    Mecenáši, kteří u nás dávají peníze na umění, kulturu, sociální projekty, na vzdělanostní projekty, to dělají, protože se pro to rozhodli. U nás je klíčové podporovat projekty, z nichž mají lidé sami radost.
  • Všechno se ale odvíjí od kumulace kapitálu?
    Hodně lidí se po té prvotní kumulaci, kdy se přesvědčili, že se peníze dají vydělat, a už si na ně zvykli, začne uvažovat, co s penězi dál. Často o tom uvažují v páru, v rodině, na jedné straně jde o to využít finančních prostředků nějak smysluplně, a zároveň sami sobě udělat radost. Jsme země určité intimity. Ti lidé to chtějí dělat, protože jim dělá radost si o těchto věcech povídat, přemýšlet, a mít pocit zadostiučinění, že jsou užiteční a prospěšní. Že dělají něco, co je přesahuje. To je ta pozitivní situace, kdy movití lidé poznají, že nepotřebují pět aut a dvacet vil, ale objevují další funkci peněz. Zajištění rodiny je samozřejmě důležité, ale myslet v širším kontextu. Ve světě je běžné, že mnoho lidí odkazuje peníze na dobročinné účely nebo vrací státu. Podpora věcí veřejných je najednou úplně přirozená. U nás tohle v současné době ne vždy funguje. Ale podle mého je ten, kdo je ve svém životě ekonomicky i materiálně šťastnější, měl by tyto věci sdílet s ostatními. Pro svou radost, ne proto, že mu to někdo přikazuje, nebo že je to pro něj daňově výhodné. Pokud dárcovství a mecenášství takto přirozeně funguje, nikoho nenapadají různé negativní věci jako, že jim ty peníze nepatří, že by se jim měly sebrat. To je základ dlouhodobého souladu společnosti. A už se daří i v Čechách, že je radostné vědomí, když mecenáši pomáhají nějakému projektu, umělci, kterému věří. Ten jim zase nějakým způsobem vyjádří vděčnost, která ovšem není devótní. Funguje tam symbióza. Mecenáši mají dobrý pocit, když něčemu dobrému a kvalitnímu pomáhají, stávají se tak důležitou součástí projektů. Umělec vás může inspirovat, vnuknout Vám nějakou myšlenku nebo dodat typ energie, která vám jinak schází.
  • Jedním ze zásadních projektů, který podporuje vaše nadace je dostavba varhan v katedrále sv. Víta, sv. Vojtěcha a sv. Václava…
    V naší zemi je řada témat, které se nabízejí, ale nikdo je zatím neuchopil.… Varhany jsou jedním z témat, které se nabídlo, a arcibiskup Dominik Duka ho uchopil. Navíc ta myšlenka byla pronesena v kontextu veliké smířlivosti a obrovského vlastenectví a odpovědnosti za duchovní a intelektuální kondici této země. Bez toho, že by kardinál Duka někoho moralizoval nebo určoval, co je správné, co není. Sám je to člověk nesmírně zdrženlivý a zdvořilý, laskavý.
  • Jak lze v tomto ohledu vnímat počínání církve?
    Je velmi pozitivní, že církev se přestala hádat o majetek, přestala ukazovat takovou tu nesmiřitelnou a ukřivděnou tvář, která už pak byla málokomu sympatická. V tomto kontextu je ten nápad dvojnásobně cenný. Uzavřít v dějinách dostavbu katedrály postavením varhan je skutečně prosté, a zároveň působivé. S kolegy v nadačním fondu jsme se rozhodli, že je to dobrý a cenný nápad, který nám rezonuje v duši, ačkoliv to není z náboženských důvodů. Mnozí jsme agnostici, někteří jsou jiného náboženského vyznání, a jiní katolíci. Nejsme tedy nábožensky sjednoceni, je to pestrá směs názorů. Důležité je, že kardinál Dominik Duka pojal celou záležitost velmi státotvorně. Stávající varhany pokrývají potřeby bohoslužby, nové varhany naplní katedrálu jako kulturní prostor, tedy nikoliv jen duchovní, ale spíše duchovně kulturní místo. Mnoho lidí reakčně uvažujících si myslí, že kultura je obsažena ve víře, že to stačí. Ale toto by mělo být něco víc, něco nového a správného. Rozhodli jsme se tedy tomuto bohulibému dílu pomoci, a tak i pomoci církvi, která má samozřejmě své prostředky, působení a své věrné. Má rovněž svůj způsob komunikace. Myslíme si, že se tento přístup dá obohatit, rozšířit a že je dobré, aby ukazovala svou užitečnost a dobré úmysly. Připadá nám to jako dobrá sjednocující myšlenka.
  • V podstatě celá akce představuje myšlenku národní sbírky…
    O tom to právě je, téma varhan dominuje nade vším. Na sociálních sítí se zvedla vlna příznivců, nadšených jednotlivců i firem. Všechny toto téma oslovilo, ptají se, jak mohou pomoci, co mají udělat. Idea národní sbírky a české svornosti, v níž se spojují malí i velcí. V takovém případě není malých darů, některé firmy dají miliony, ale budou i jednotlivci, kteří dají sto korun. Všechny tyto částky budou mít význam. A lidi budou mít radost, že se spojili.
    Svatovítské varhany www.svatovitskevarhany.com.
  • Ovšem, takový projekt přináší i spoustu starostí. Regenschori katedrály Josef Kšica o celé problematice na našem portále hovořil… (Josef Kšica: Varhany nejde jen postavit, musí se geniálně naintonovat… - zde.)...
    Mnoho kvalifikovaných lidí se zabývá tím, aby to byly opravdu varhany světové třídy, nástroj nástrojů. To bychom si velmi přáli. Varhany jsou unikátní nejen po stránce stavby, ale i pro svůj unikátní zvuk. Jde o to, aby to celkově svatému Vítu slušelo. Jinými slovy, důležitá je materiální stránka, která se snoubí i s tou ideovou. Krásný dárek pro katedrálu ke stému výročí republiky. I když se to přesně datumově nestihne, bude to zahrnuto v širším jubileu. K oslavě stého výročí republiky se budeme vracet ještě dlouho potom. Domnívám se, že sté výročí otevře nějakou reflexi o nás, o Masarykovi, o první republice, o národním životě, naší samostatnosti, ukotvenosti, o naší orientaci. O otázce obsažené v naší hymně - „Kde domov můj?“ Vzpomínám si, jak se v minulosti někteří smáli naší hymně, prý je slabomyslná. Ale ta otázka v ní obsažená je nadčasová, trvá. Kam patříme? Kdo jsme? Kdo jsou naši sousedé?
  • Můžeme tedy celý projekt varhan chápat jako bilanci? Ohlédnutí?
    Prostě to bude dar ke stému výročí, v tom je to celé impozantní. Dává to další poučení historické. Církev na tom zrovna dobře ve vztahu k českému národu nebyla. Masaryk rozhodně jakési zúčtování provedl. Uplynulo sto let, která byla těžká jak pro národ, tak pro církev. Nyní církev zvedá hlavu, aby udělala něco pozitivního pro národ. Má projekt a to je sympatické. Církev nachází cestu k národu a národ k církvi, což není špatně.
  • Zmínil jste několikrát slovo národ, národní hrdost, což jsou pojmy těžko uchopitelné…
    Slovo národ opravdu používám rád, vůbec si přitom nepřipadám zkostnatěle nacionalisticky reakční. A to nežiju uzavřený za Krušnými horami, nedělají mi problém jazyky, mám spoustu známých a přátel po celém světě. Nicméně, myslím, že je nutné si uvědomovat, odkud pocházíme. Opravdu jsem hrdý Hradečák, jsem hrdý Čech, navzdory všem kritickým výhradám, které ke svému národu pociťuji. Považuji to za normální postoj. Jakýkoli jiný postoj považuji za nenormální, bláznivý a tragický pro jednotlivce. Národ existuje, není to jen pojem. Ta věc je živá, není možné ji vykořenit, ani není v našem zájmu ji vykořenit. Když dovolíme, aby se vykořeňovala, bude o to více sílit. A pak se může stát obětí trapnosti, že někdo bude běhat s vlajkami a něco řvát. Pokládám za důležité pěstovat v moderním slova smyslu národní sebevědomí a hrdost.
  • Domníváte se, že Katedrála jako symbol může fungovat jako dobrá marketingová značka pro národní sjednocení? V čem je podle Vás síla Katedrály, jako magnetu pro lidi různých vyznání či bez vyznání. Zkrátka pro všechny občany?
    Ta je pro to ideální vehikl nebo prostředek. Je krásná, a nezkazila ji ani dostavba. Představuje klasický chrám, velkou západní katedrálu. Je to identifikační kód se západem, povědomě umístěný, protože nás uklidňuje. Na rozdíl od barokních kostelů, které neuklidňují, protože je v nich duch reformace, jiný kód, trochu násilný, nepřirozený a trochu chtěný. V gotickém klidném prostoru je ještě jednota - Bůh a člověk, dvě entity, a tehdy ještě císař, král a Bůh. Vznešenost gotiky je mimo jakoukoli pochybnost. Je to doslova vznosnost, pohled nahoru… Stojí uprostřed Pražského Hradu, který sám o sobě je mytické místo pro Čechy, je symbolem české státnosti. Tím se také Katedrála stává symbolem české státnosti. Vše se tam splétá. Vzácně se tu propojilo místo korunovace se symbolem státnosti. Svatý Vít je prostě královskou katedrálou, ne soukromou katedrálou panovníka, ale je součástí Hradu. Kóduje podstatné vlastnosti národa, je skutečně obrazem národa. Můžeme být hrdi, že máme takovýto obraz. Katedrála je otevřena městu a okolí, došlo tu ke spojení umění a víry. Hrob svatého Václava dotváří mystérium. Korunovační klenoty představují pro nás živou věc. Když jsem v Katedrále viděl vojáka, jak je nesl na podnosu při zádušní mši za Karla IV., tak jsem se málem radostí skácel. Byl jsem z toho opravdu bez sebe, jako bych viděl něco svatého. Byla to chvíle, která se nedá vysvětlit a popsat. Katedrála obsahuje spoustu kódů, které mnoha lidem připomenou jejich osobní příběhy. Je to místo různých pohnutých událostí, a nejdůležitější je, že všechno to těžké přežila. Katedrála dala víru všem – Nezahynout nám ni budoucím, stala se symbolem. Nikdy nebyla vypálena, nikdy bombardovaná, nikdy zničená, jen nebyla úplně dokončená. To je silné poselství pro náš národ, je to naše aspirace, aby náš národ nebyl zničený, abychom nezahynuli.

    Zadáno pro:
    Noc kostelů 2017
    Mecenášský klub Národního divadla Praha

    13.3.2017 19:03:50 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •