Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/17

Marek Prášil i přes své mládí s jistotou a kvalitou prezentuje klasický symfonický repertoár i díla operní, baletní, muzikálová či operetní. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě vystudoval hned dva obory, dirigování u Petra Šumníka a hru na klarinet u Petra Bohuše, s klarinetem po té absolvoval i magisterské studium na Fakultě umění Ostravské univerzity u Igora Františáka. Studia orchestrálního dirigování završuje letos na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě mezinárodně uznávaného dirigenta Tomáše Hanuse, čerstvého hudebního ředitele Welsh National Opera Cardiff. Pestré jsou i Prášilovy profesní aktivity. Talentovaný hudebník zakotvil v angažmá Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde diriguje na 10 titulů operního, baletního i muzikálového repertoáru. Krom toho zajíždí do Slezského divadla v Opavě, hostoval ve Státním divadle Košice a působil v Bavorské státní opeře v Mnichově jako asistent dirigenta při nastudování Janáčkovy opery Věc Makropulos...

Poprvé v historii České filharmonie se v prosinci dostala na její program rozměrná symfonie Francouze Oliviera Messiaena Turangalila. Hodinu a půl dlouhé dílo o deseti částech zaznělo jako jediná skladba koncertu a pod skvělým vedením Davida Robertsona se mu dostalo ve vyprodaném sále prvotřídního provedení. Messiaen (1908–1992) je výrazná individualita 20. století, která se svým dílem zcela vymyká všem skupinám a školám. Turangalilu, do jejíhož názvu zakomponoval ubíhání času (turanga je rychlý běh koně), napsal v letech 1946–1948 na objednávku Ser geje Kusevického pro Boston Symphony Orchestra. Tvoří druhý díl série, kterou nazval Tristanovská trilogie a k níž patří ještě Zpěvy lásky a smrti a Pět zpěvů pro smíšený sbor. Při pražském provedení (světová premiéra se konala 2. prosince 1949 v Bostonu) účinkovali dva francouzští specialisté, klavírista Pierre - Laurent Aimard a hráčka na Martenotovy vlny Valérie Hartmann - Claverie, kteří hráli náročné dílo zpaměti...

Prosincové uvedení slavného Offenbachova díla Hoffmannovy povídky v Semperově opeře nebylo žádným překvapením, protože předchozí nastudování na zdejším jevišti (bylo v němčině) v režii Petera Konwitschného mělo premiéru již v roce 1992. Tentokrát se opera, kterou skladatel nedokončil a jejíž premiéry v roce 1881 v pařížské Komické opeře se nedožil, vrátila převážně v originální francouzské verzi. Hudebně bylo dílo na Barbierovo libreto dokončeno, ale i částečně pozměněno skladatelem Ernestem Guiraudem. V němčině se dočkalo premiéry ve Vídni na podzim stejného roku jako uvedení v Paříži. Bohužel repríza den po premiéře v budově Ringtheateru (zdejší Opéra comique a jakýsi protipól slavné operní budovy na Ringstrasse) byla jedním obrovským neštěstím. V divadle vypuknul těsně před představením požár a skoro čtyři sta diváků přišlo o život. Režie drážďanské inscenace, kterou hudebně nastudoval Frédérick Chaslin, se ujal Johannes Erath...

Odborný zájem o dílo Alessandra Stradelly vzbudil v roce 1861 Angelo Catelani novinovým článkem, vycházejícím ze studia sbírky 148 jeho skladeb uchovaných v Královské Bibliotece Palatina v Modeně. O pět let později vyšla jeho kniha s dedikací Gioachinu Rossinimu, v níž se odvážil obraz a roli Stradelly přehodnotit. Ten dosud žil v povědomí veřejnosti jako poněkud bizarní figura, jejíž osudy formulovali a dotvářeli převážně básníci, novelisté, dramaturgové a libretisté „bez opory jakéhokoli autentického dokumentu“. Legendu zahájil Pierre Bourdelot sedmistránkovou biografií Stradelly ve své Histoire de la musique (1715). Dál se odvíjela od jednoho z Fétisových historických koncertů v Paříži roku 1833 s domnělou Stradellovou chrámovou árií „Pietà, Signore" z roku 1667, která prý svou krásou zabránila zločinu. Po článku Julese Janina v Revue et Gazette musicale (1836) se už v následujícím roce představila dvě jevištní díla o Stradellovi…

HUDEBNÍ ROZHLEDY