Scéna.cz 

Ach, ten Brouček….

Operní soubor pražského Národního divadla v Praze uvedl 20. prosince 2003 na repertoár novou inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových, které patří pro svou interpretační náročnost k nejobtížněji inscenovatelným titulům české hudebně-dramatické literatury 20. století. V čele realizačního týmu stanul současný šéf opery ND Jiří Nekvasil, který se za asistence výtvarníků Daniela Dvořáka (scéna) a Simony Rybákové (kostýmy) symbolicky pokusil zařadit po bok úspěšným zahraničním inscenátorům, kteří toto pozoruhodné dílo v nedávné minulosti uvedli v několika nastudováních na evropských scénách (např. Graz, Mnichov).

V Nekvasilově koncepci je kladen důraz především na rádoby originální výtvarná řešení jednotlivých scén, která ale nakonec vedou spíše k vnější okázalosti, za kterou se skrývá inscenační bezradnost.
Pozoruhodné je využití filmových dotáček Langweilova modelu Prahy. Jejich projekcí na průhlednou oponu bylo dosaženo plynulých přechodů z Prahy 19. století do odlišných prostředí nejprve měsíční krajiny a poté středověkého podzemí. Pouze s tímto nápadem, vedle kterého je nutné zmínit rovněž obdobné projekce například noční (hvězdné) oblohy nebo rukopisů a portrétu autora literární předlohy Svatopluka Čecha ve scéně Zjevení básníkova, ale inscenace logicky nemůže vystačit.
Ve Výletu pana Broučka do měsíce pozorujeme na scéně různorodé postavy běloskvoucích éterických „artistů“, jejichž zpomalené pohyby alespoň pozoruhodně kontrastují s přirozeným chováním Broučka. To je ale asi tak všechno, protože jinak lze v případě „měsíční části“ hovořit pouze jako o režijně prázdném chaosu. Výlet pana Broučka do XV. století, který poté následuje, zůstává už jen v zajetí setrvačné nudy.

Rozpačitý dojem z celé inscenace mohlo zachránit alespoň hudební nastudování Sira Charlese Mackerrase, proslulého specialisty na Janáčkovo dílo. Pro jeho pojetí byl příznačný především respekt před komplikovanou partiturou a snaha o zachycení její specifické barevnosti. Proč ale vedl orchestr v takové intenzitě, která místy přesahovala únosnou míru, netuším. Mnozí ze zpěváků pak museli své mnohdy méně znělé hlasy přepínat na úkor srozumitelnosti zpívaného slova. To platilo především o Jitce Svobodové (Málinka/Etherea/ Kunka) a Vladimíru Doležalovi (Harfoboj). Jejich rozporuplné interpretace pak kontrastovaly s výbornými výkony Jana Vacíka (Brouček) a Petera Straky (Mazal/Blankytný/ Petřík), kteří ve svých rolích oproti nim prokázali po pěvecké (ale i herecké) stránce obrovskou dávku profesionality a o premiéře doslova zářili.

Národní divadlo je v současné době jediným světovým operním domem, který má Výlety páně Broučkovy na repertoáru. Jedná se tedy o ojedinělou produkci, které nemůže žádná jiná konkurovat. Pokud se rozhodnete, že některou z plánovaných repríz navštívíte, budete mít hrdý pocit, že toto dílo velkého (a v zahraničí stále více populárního) Janáčka můžete nyní zhlédnout pouze v Praze. V tomto možném pocitu patrně tkví největší hodnota celého nastudování.