Scéna.cz 

Fauste, Fauste…

„Fauste, Fauste…“ Tak fistulí pokřikoval Mefisto na nebohého Fausta v představeních starých loutkářů za zvuku plechového hromu a při efektním feuerwerku. Vzpomněl jsem si na to při českobudějovické premiéře Gounodovy opery zdánlivě nepřípadně – opera je to vznešená a inscenace rozhodně ne lacině pouťová, na hony vzdálená poetice loutkářského morytátu. Onu asociaci spíše vyvolaly mocenské hry kolem divadla, jejichž první obětí se stal koncem listopadu jeho ředitel Jan Mrzena, který rezignoval po několikaměsíčním tlaku českobudějovické radnice. Naposledy radní řediteli svým usnesením č. 1008/2003 z 22. 10. (dva dny před premiérou Fausta) uložili „předložit radě města do 31. 12. 2003 návrh na úsporu finančních prostředků za podmínky zachování umělecké úrovně Jihočeského divadla“. Úkol na úrovni onoho loutkářského dryáčnictví a mefistofelsky lstivý, neboť reálně neřešitelný.

Že je divadlo už teď evidentně podfinancované, jako prakticky všechna česká a moravská s operním provozem, znovu doložila i premiéra Fausta. Bez plánovaných hostů, na které nebylo, zůstala Gounodova partitura evidentně nad síly malého souboru. Bohdan Petrović na titulního hrdinu hlasově prostě nestačil zejména ve vysokých polohách, což řešil silou za cenu nehezkých tónů a ztráty nosné kantilény. Ani Miroslava Veselá není ideální Markétkou, také její hlas je ve vypjatých partiích nejistý. Podobně Kateřina Chromčáková jde na Siebela spíše silou a kalhotkovou roli trochu přehrává. Andrej Izugrafov je pěvecky na vzestupu, role Mefistofela mu však typově nesedí. Patrně nejpřesnější postavu nakonec stvořil Svatopluk Sem, který Valentina pěkně zazpíval i uhrál.

Početně malý a pro velkou romantickou operu nepříliš výkonný českobudějovický sbor inscenátoři raději přizvučovali a playbackem dokonce řešili celý závěr opery, což vyznění díla samozřejmě notně poškodilo. Petr Chromčák sice z orchestru vykřesal pěkná romantická místa, má pro tento hudební styl cit, nedokázal však zabránit nepřesnostem. To vše násobeno nepřívětivou akustikou sálu Metropol. Věru těžko je zdejší opeře, a to jí ještě českobudějovičtí radní hodlají předepsat odtučňovací kůru, ovšem takovou, aby, už tak hubená, nezhubla ještě víc. Nemám pro to rozumné vysvětlení. A chápu také „blblou“ náladu, kterou jsem z jeviště vycítil. Divadlo je křehký organismus.

Přitom samotný záměr inscenace zřejmě nebyl marný a je čitelný alespoň ze základních jevištních kontur. Hraje se tu pod původním a v zahraničí platným názvem Faust, tedy bez u nás přidávané Markétky, a režisér Miloslav Veselý se zřetelně inspiroval v barvitých muzikálových produkcích. Proč ne, pro tento titul jistě dobrá možnost, jenže to by potřebovalo peníze… Nemohlo se šetřit alespoň na kostýmech, barvitých a významově odlišených. Mefisto vystupuje jako barokní španělský švihák, Faustův tmavý plášť zdobí bílé magické pruhy, Markétka je oblečena do prostých romantizujících šatů. Vše na muzikálově prázdné šikmě, modelované především barevnými světly, ve Valpuržině noci pak též polonahými těly tanečníků bohužel v nepříliš nápadité choreografii.

V inscenaci se prostě proťaly dobré úmysly s horšími či špatnými možnostmi je uskutečnit. Měli bychom se ptát, nakolik se výsledek dal odhadnout a nakolik tedy jde na vrub spíše než těm na jevišti a v orchestru těm ve vedení souboru. Za současné situace divadla je to však otázka po mém soudu nepřípadná.

Charles Gounod: Faust, libreto Jules Barbier a Michel Carré, překlad Eva Bezděková, hudební nastudování Petr Chromčák, režie Miloslav Veselý, scéna a kostýmy Veronika Márová, sbormistr Martin Peschík, choreografie Libuše Králová. Premiéra v DK Metropol 24. 10. 2003.