Scéna.cz 

SOTTY v NoDu

Druhý projekt slovenské performérky a tanečnice Soňi Ferenčíkové nazvaný SOTTY byl 11. prosince jednou z posledních letošních premiér v NoDu.
Podle autorky musí každá umělecká myšlenka a koncept mít dostatek času a dozrát. V roce 2012 vytvořila své první dílo zabývající se tělem a tělesností „DEBODY“. Po dvouleté přestávce se začaly postupně objevovat a nabývat přesnějších obrysů myšlenky, které pak byly zrealizovány v díle BOD.Y: SOTTY. „A stejně se točí“ - motto projektu je parafrází slavné Galileovy věty. Centrální ideou je bod v prostoru, kolem něhož se všechno otáčí. Zde kovový snad mosazný kotouč zavěšený od stropu uprostřed taneční plochy, který se může zdvihnout i snížit. Ten tedy vymezuje materiálně o nen pomyslný středobod vesmíru, sluneční soustavy, lidského těla, lidského života, osobnosti.

Tělo dobře přístupné - oděné do efektních černých „opalovaček“ topu a sportovních krátkých kalhot - se podřizuje tomuto uspořádání. Prostor dění je formován také světlem – ohraničen ze tří stran na úrovni jeviště, bodovým osvětlením ústředního kotouče nebo reflektorem přímo zaměřeným na performérku. Akusticky jej vymezuje živá elektronická hudba mixovaná přímo pro potřebu okamžiku v podání slovinského muzikanta Gaspera Piana.
Tělo je zprvu řízeno rytmem - v zesilujících se tónech se zachvívá na zemi, zachváceno „křečemi“, ale pak nabývá vrchu a zatlačuje zvuk do pozadí a umenšuje jeho intenzitu. Tanečnice se posunuje po zemi, plazí se, vstává a opět klesá k zemi, krouží kolem onoho pomyslného středu. Přechází pomyslné hranice různých prostorů. Zatahuje do toho svého diváky a sama vniká do jejich bezpečí v auditoriu, usmívá se provokativně a některá gesta jsou až vyzývavá. Po chvíli se napřimuje a sama se stává oním středem - musí ale respektovat kroužící kotouč, který se nyní spustil do výše jejího krku. Musí s ním „spolupracovat“ a stále uhýbat hlavou, možná je jeho okraj ostrý a hrozí zranění. Jakoby přijala jeho výzvu, začíná se otáčet kolem své osy. Nekonečné extatické otáčky, jako „tančící derviš“, stále a stále, hudebník skončil svou akci a odchází, ale tělo se stále dál otáčí v nekonečném tichu...

Tématicky navázal na představení taneční film choreografky a režisérky Zuzany Buriánové „Kdo z koho“, který byl promítnut v druhé části večera a v němž měli diváci možnost pohlédnout do zákulisí přípravy jednoho z projektů.
Chování, gesta a pohyby „běžných“ lidí - „netanečníků“ - se stávají materiálem, který je přetavován do umělecké podoby současného tance. Dva přátelé autorského týmu se stávají předmětem pozorování a filmových záznamů při výkonu svého každodenního povolání - učitelka hry na klavír a učitel biologie na francouzské střední škole. Příznačná gestikulace při výkladu, pokyvování hlavou, postoj, když vykládají, upozorňují, zdůrazňují, se mění v součásti choreografie, v níž si nakonec i oba neprofesionální tanečníci s ústěně zatančí společně s opravdovými umělci Soňou Ferenčíkovou a Jaro Ondrušem.