Scéna.cz 

Béatrice et Bénédict ve Státní opěře Praha

Začátkem prosince 2003 uplynulo již dvě stě let od narození nejvýznamnějšího představitele francouzského hudebního novoromantizmu a zároveň jednoho z čelných představitelů programní hudby – Hectora Berlioze (1803-1869). Státní opera Praha uvedla při této příležitosti novou inscenaci Berliozovy hudební komedie Béatrice et Bénédict (Blažena a Beneš), k jejíž realizaci byli přizváni známí francouzští tvůrci - dirigent Vincent Monteil (který již v letech 1999 a 2002 v SOP s úspěchem nastudoval opery Robert le Diable od Giacoma Meyerbeera a Ariane et Barbe-Bleu od Paula Dukase), režisér Philippe Godefroid a kostýmní výtvarnice Françoise Terrone. (Oba jsou známi svou scénickou a kostýmní výpravou pozoruhodné inscenace Martinů nedokončené opery Den dobročinnosti, která byla uvedena v březnu 2003 na scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích).

Premiéra inscenace opery Béatrice et Bénédict se uskutečnila ve čtvrtek 11. prosince 2003, tedy přesně v den dvoustého výročí Berliozova narození, a její uvedení právě na scéně SOP lze bezesporu označit za pozoruhodný dramaturgický počin. Toto vzácné setkání s Berliozovou hudebně-dramatickou tvorbou (která obecně tvoří jen malou, ale přesto velmi významnou část jeho hudebního odkazu) zpočátku slibovalo výrazné obohacení současného pražského operního života.
Po dojmu z premiérového večera je možné říci, že o určitém obohacení můžeme hovořit, ale pouze v případě hudebního nastudování. Vincent Monteil ve své koncepci prokázal neobyčejný cit pro Berliozovu partituru, kterou zbytečně nezatěžkával, a představení díky němu mělo po hudební stránce (obzvlášť v některých pasážích - úvodní duet Béatrice a Bénédicta, Bénédictova árie z prvního jednání atd.) potřebný švih.
Nic podobného se již ale nedá říci o režijním a výtvarném pojetí inscenace, která byla připravena Philippem Godefroidem a Françoise Terrone. Jejich koncepce (???) je kabinetní ukázkou inscenační bezradnosti, která v závěrečné fázi příprav vykrystalizovala v podivný jevištní patvar. V průběhu představení se mi zdálo, že inscenátoři dílu zkrátka nedůvěřovali a chtěli si z něj pouze udělat legraci. Osobně ale připouštím, že se mi do tajů jejich specifického černého humoru možná nepodařilo tím správným způsobem proniknout. Myslím si, že se s podobným problémem se potýkala asi i valná většina ostatních diváků.

Terrone, jež byla nejprve pověřena režií, ale následně se jí vzdala ve prospěch svého staršího a zkušenějšího kolegy, se rozhodla operu dramaturgicky upravit, aby tak patrně odstranila jakousi sladkobolnost, která je typická pro téměř všechna díla druhu „opéra comique“. Z původní předlohy (Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) do inscenace přidala další činoherní postavy, které měly Berliozovu naivnímu milostnému příběhu, jehož předmětem je především vztah Béatrice a Bénédicta, dodat patřičnou dávku dramatičnosti. Očekávaný výsledek, kterého tím mělo být dosaženo, se ale bohužel nekonal. Představení se díky mnohdy nadbytečně a zcela samoúčelně přidanému textu neuvěřitelným způsobem vleče a diváci (mnozí z nich dávali o premiérovém večeru svou nelibost patřičně najevo) pak logicky nabývají dojmu, že se u Berlioze více mluví než zpívá. Všechny mluvené pasáže byly navíc interpretovány v češtině (na rozdíl od všech pěveckých čísel), což pravděpodobně mělo usnadnit orientaci v celém příběhu, osobně ale toto řešení považuji za poněkud bizarní. Podivně působí i posunutí příběhu ze Sicílie konce šestnáctého století na Sicílii patrně 2. světové války. První scéna prvního jednání se konkrétně v této inscenaci odehrává v prostředí jakéhosi sklepa (bunkru), kde se vedle představitelů Héro, Leonata, Ursuly a Béatrice pohybuje ještě několik zvláštních postav z řad sboristů - například jakýsi homosexuální kadeřník a několik dam. Úvodní sbor o Maurech, kteří byli zahnáni na útěk, zazní z rádia (je pochopitelné, že se do Godefroidovy koncepce jaksi nehodil) a všichni se s radostí odeberou do zahrady, kde vítají příjezd vítězného Dona Pedra a jeho družiny. Proti komu ale ten Don Pedro (pokud bereme v úvahu časové posunutí příběhu) vlastně bojoval?

Podobných otazníků se nad režijní stránkou inscenace vznáší mnohem více. Každá scéna je poznamenaná snahou o rádoby originální inscenační řešení, která ale ve valné většině vyznívají spíše naprázdno. Za „vrchol“ režijní „invence“ lze považovat úvodní scénu druhého jednání, kdy se na jevišti objeví skupina deseti četníků à la Saint-Tropez, kteří po sicilských plážích pronásledují nudisty (?!?). Režisér se zde patrně inspiroval skutečností, že francouzské četnické filmy jsou (nebo spíše byly) u českého publika velmi populární a chtěl se mu tak určitým způsobem zavděčit. Popravdě řečeno, moc se mu to nepodařilo. Celkově rozpačitý dojem z celé inscenace nakonec nezachránil ani pestrobarevný světelný design a rádoby efektní scénografie, která podle mého názoru spíše hraničila s laciným kýčem.

Ze všech pěvců, kteří se na inscenaci podíleli, si největší uznání zaslouží mezzosopranistka Pavla Vykopalová, která je po všech stránkách ideální představitelkou Béatrice. Roli má pevně pod kontrolou (po pěvecké i herecké stránce) a její dokonalá francouzská výslovnost je doslova ukázková. Tenorista Tomáš Černý má pro úlohu Bénédicta odpovídající zjev i patřičný hlasový fond, občas má ale drobné problémy s intonací. Jako Héro se představila sopranistka Ludmila Vernerová. Po pěvecké stránce roli sice velmi dobře zvládá, herecky ale působí místy poněkud unyle. To samé platí také o představitelce Ursuly, mezzosopranistce Janě Sýkorové. Postavy Claudia, Dona Pedra a Somarona úspěšně ztvárnili barytonista Martin Bárta a basisté Ivo Hrachovec a Tomáš Bartůněk. Rovněž všichni činoherci odvedli své role s velkým nasazením, nemohu se ale ubránit dojmu, že se v bezduché inscenaci (snad až na několik výjimek) spíše ztráceli. Tradičně rozporuplný výkon podal pěvecký sbor. Mezi interpretací popěvku na počest svatebního páru, který nejprve zpívají jakoby falešně a teprve poté čistě, nebyl téměř žádný rozdíl.

Opera Béatrice et Bénédict obecně nepatří k běžným repertoárovým titulům (nutno říci, že ani v samotné Francii). Není tedy zatížena žádnou inscenační tradicí, která by případné inscenátory jakýmkoliv způsobem svazovala. Na evropských scénách se v poslední době realizovalo několik pozoruhodných inscenací této opery, které se pokaždé vyznačovaly originální, ale přesto logickou a pevnou režijní koncepcí. Za všechny jmenujme alespoň produkci Tima Alberyho, která byla uvedena v roce 2001 v Amsterodamu (s vynikajícím Paulem Grovesem v úloze Bénédicta) nebo produkci Jean-Marie Villégier a Jonathana Duverdgera, která byla s velkým úspěchem představena nejprve v roce 2002 v Lausanne a poté v roce 2003 v Bordeaux. Umělecká vize, kterou v Praze předvedli Godefroid s Terrone lze označit za ukázku snad až neuvěřitelné neprofesionality a nezbývá než doufat, že se s nimi na žádné z českých scén v dohledné době nesetkáme.