zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Musica judaica – hudba Mahlera, Schönberga a Blocha

Repro alba

autor: Scena.cz   

Musica judaica – tak by mohl znít titul, společný pro oba snímky labelu Arte Nova z roku 2003, věnované hudbě Mahlera, Schönberga a Blocha. Obsah pojmu je u každého z nich ovšem jiný. U prvních dvou spíš latentní, u třetího jasně zřetelný.
Oba písňové cykly Gustava Mahlera (1860--1911) nabídl před časem posluchačům Supraphon ve vzorném provedení Dagmar Peckové a Pražské komorní filharmonie a Jiřím Bělohlávkem. Na recenzované nahrávce se objevují v jiné podobě a v odlišných souvislostech. Mezi Písně o mrtvých dětech v původní klavírní verzi a Písně potulného tovaryše s komorním orchestrem v úpravě Schönbergově z roku 1920, je vložena Komorní symfonie op. 9, klíčové dílo Arnolda Schönberga (1874--1951) v úpravě jeho žáka Antona Weberna. Dramaturgie jakoby hledala souvislosti i rozdíly mezi Mahlerem a představiteli druhé vídeňské školy. Vraťme se k Mahlerovým písním. Autorka textu v bukletu Stefane Schroed­ter poukazuje na vliv německé písně, zejména Schubertovy s všeobsáhlým okruhem námětů ze života i přírody. Ty vždy musely souhlasit se skladatelovými osobními pocity. Při kompozici Písní potulného tovaryše na vlastní texty v roce 1895 shoda existovala. Naopak v roce 1900, kdy Mahler psal Písně o mrtvých dětech na básně Rückertovy, nejtragičtější hudbu svého života, prožíval klidné a šťastné období.

Arnold Schönberg, který si Mahlera neobyčejně vážil, složil Komorní symfonii pro 15 nástrojů v roce 1906 jako polemiku s mohutným Mahlerovým orchestrem a nekonečnou délkou jeho symfonií. Usiloval o stručnost a instrumentální individuálnost. Dvacetiminutové dílo zachovává plán jednověté vnitřně členěné klasické symfonie. Tonalita se v ní prolíná s kvartovými akordy, racionalita s emocemi. Ve Webernově úpravě pro komorní soubor s klavírem získává na tónové kompaktnosti, ale pozbývá břitký zvuk dechových nástrojů. Z díla, provokujícího před stoletím odvážným zvukem, se stala skladba přístupná i tradičnímu posluchači.
Všestranně vzdělaný barytonista Christian Gerhaber (1969) má kultivovaně jadrný hlas s jasnou artikulací. Jeho citlivý projev svědčí o hluboké náklonnosti k písňové tvorbě, kterou studoval u Helmuta Deutche a Ditricha Fischera – Dieskaua. Jejich žákem byl i Gerhaberův vrstevník pianista Herold Huber. Na německých vysokých hudebních školách existuje pro klavíristy obor tzv. Lieder-Gestaltung a tak není divu, že partnerství obou hudebníků má vytříbený komorní ráz. Huber účinkuje spolu s Hyperion Ensemblem i v partiturách Schönbergových. Malý soubor vznikl v roce 1997 a brzy se prosadil na mezinárodní scéně především interpretací hudby XX. století. Tónovou kvalitou odpovídá nahrávka pověsti zvukových techniků a akustice studia Bavorského rozhlasu, kde vznikl. Vkusný a výtvarně civilní buklet obsahuje vedle průvodního slova a podrobného životopisu (N, A) a fotografií účinkujících originální texty všech písní. Z titulní strany nás pozoruje mladý Mahler a starší Schönberg.
Ztrácí-li se pojem musica judaica v uvedených dílech těchto dvou autorů v širokém toku evropské, především německé hudby, pak v tvorbě Ernesta Blocha (1880--1959) nabývá na váze. Švýcarský rodák, působící od roku 1911 – s výjimkou evropského pobytu ve třicátých letech – v USA, se k židovství uvědoměle hlásil. Bylo jedním za zdrojů jeho inspirace, chápal je jako fenomén, k jehož hudebnímu vyjádření byl povolán. Z Blochova odkazu známe jen fragmenty. Komplet jeho violových skladeb bude pro mnohé posluchače příjemným překvapením. Platí to beze zbytku o úvodní Suitě pro violu a klavír, která v roce 1919 založila skladatelovu americkou proslulost. Čtyřvěté, více než půlhodinové dílo má působivou nástrojovou stylizaci a neselhávající napětí, je rapsodické i soustředěné, vitální i zamyšlené a svým pulzujícím rytmem připomíná mladého Prokofjeva. Bloch sám přiznal, že při kompozici Sui­ty snil o exotických krajích Dálného Východu a židovské prvky jsou v ní jen naznačeny. O to markantněji vystupují v Hebrejské suitě a následujícím diptychon Meditation and Professional z let 1950 a 1951. Po třech desetiletích, kdy se k viole vrátil, k nám promlouvá zralý skladatel jako moudrý starozákonní prorok řečí srozumitelnou a velebnou, respektující intonace synagogálních zpěvů a spádu hebrejské řeči. Naposledy se Bloch obrátil k temnému hlasu violy v roce 1958. Sólovou suitu psal těžce nemocen. Je to jakási nahá hudba, zrcadlící jeho duševní úzkost. Tři věty dokončil, finále zůstalo torzem.
Ve violistovi Danielu Raiskinovi a klavíristce Lise Smirnové našel Bloch ideální interprety. Ruští umělci, kteří svá studia absolvovali v rodném Rusku a prohloubili v Evropě, dávají do služeb jeho hudby nejen své mezinárodně uznávané mistrovství, ale i kus své židovské duše. Stejně zasvěcené a pro nás přínosné je průvodní slovo Josefa Raiskina (N, A). Blochova fotografie se do bukletu již nevešla. Na zadní straně jsou portréty interpretů, na úvodní Chagallův poetický obrázek houslisty.

Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše a Písně o mrtvých dětech, Arnold Schönberg: Komorní symfonie, op. 9 (59:29), Christian Gerhauer, baryton, Herold Huber, klavír, Hyperion Ensemble
ARTE NOVA CLASSICS 74321 87818 2 (BMG ARIOLA)

Ernest Bloch: Hebrejská suita, kompletní dílo pro violu a klavír, Daniel Raiskin, viola, Lisa Smirnova, klavír (66:25)
ARTE NOVA CLASSICS 74321 80793 2(BMG ARIOLA)

30.12.2003 16:12:03 Zdeněk Pachovský | rubrika - CD boxy