Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jody Oberfelder: Zajímala mě představa, jak to funguje uvnitř našeho mozku…

autor: Z webu

V rámci oslav NOD Roxy a v rámci cyklu BE24 se představila také americká režisérka a choreografka Jody Oberfelder s performancí nazvanou The Brain Piece, která symbolicky zachycuje, co se odehrává v našich hlavách. Propojení pohybu lidského těla, hudby, filmové projekce a textu by měl divákovi zprostředkovat jedinečný interaktivní zážitek. V performanci účinkují společně američtí i čeští tanečníci. S Jody jsme si povídaly krátce před premiérou…

Přijela jste do Prahy, abyste tu představila svou performanci o mozku, která měla premiéru před časem ve Frankfurtu. Jak vás napadlo udělat něco takového? Proč zrovna mozek?
Lidé jsou myslící bytosti. Mozek je tedy pro nás důležitý. Musím ovšem říci, že jako první jsem udělala představení o srdci. V tom smyslu, že srdce určuje puls života, všechno, co děláme, je spojeno se srdcem, s naší emocionalitou, rytmem. Ale pak jsem si uvědomila, že je to všechno navíc spojeno s mozkem, protože právě z něj vycházejí veškeré impulsy. Vše, co děláme, co cítíme, je vzájemně propojeno chemickými akcemi a reakcemi, které probíhají v našem těle a impulsy, které vycházejí z našeho mozku. Takže srdce je sice důležité, ale svým fungováním je vlastně jednodušší, zatímco mozek je komplexnější „zařízení“. Nevěděla jsem zprvu, kde začít, a tak jsem si začala povídat s různými neurovědci. Kladla jsem jim otázky, a ukázalo se, že každý z nich má svůj vlastní přístup, speciální zaměření, považuje za nejdůležitější něco trochu jiného. Takže jsem toho měla plnou hlavu, mozek mi doslova bublal, a teď jsem stála před úkolem, soustředit se na tělo, začít pracovat fyzicky, a přetvořit ty myšlenky a nápady do tance. Nalézt spojení, která by nejen ilustrovala obraz mozku, co v něm probíhá, což samo o sobě může být vizuálně zajímavé, ale pro mě bylo důležité vytvořit také komplexnější představu o tom, co pro lidského jedince mozek vlastně znamená, co pro něj dělá. Protože bez jeho činnosti by nevznikl jediný pohyb, jediné rozhodnutí, neproběhl by žádný proces. Tanec je samozřejmě abstraktní záležitost, je to nějaký koncept. V představení je jedna sekce, která se nazývá „Inside the brain“, a mně šlo o to vytvořit nějakou smyslovou, emocionální rovinu, aby divák získal jedinečný pocit. Obraz je násoben hudbou, která je stále důraznější, a jednotlivé akce se ve vlnách vrací, opakují se se stále větší intenzitou obrazy, které jsme už viděli.

V tomto představení je důležitá projekce. Často používáte techniku, video?
Myslím, že video dělá tanec více prostorovým, vytváří samostatný svět, prostředí. Obvykle používám bílé plátno, a tady bych ráda opravdové projekční plátno. Vytváříme prostředí, kde mohou mít diváci pocit, že se společně s námi ocitli uvnitř mozku. Dáváme jim možnost o tom přemýšlet, vychutnat si to. Před tím než vstoupí do divadelního prostoru, dáme jim podnět k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak funguje spojení těla a hlavy (mozku). Tak potom můžou intenzivněji vnímat akci, do níž vstupují, spoluprožívat to, co probíhá na scéně.

Máte nějakou zpětnou reakci diváků, jestli to tak cítí?
Mluvili jsme s lidmi po dvou představeních, která se odehrála ve Frankfurtu. To bylo vlastně poprvé, co jsme tohle představení dělali. Samozřejmě, že nás zajímá, jak na sebe vzájemně působí tanečníci a diváci. Podle reakcí myslím, že to bylo úspěšné. Pro mě osobně to znamenalo ohledávání nového divadelního teritoria. Snad se podařilo i to, že jsme inspirovali diváky, aby nebyli jen pasivní, ale aby se do toho ponořili, symbolicky se pohybovali společně s tanečníky - zkrátka, aby měli pocit, že se ocitli uvnitř svého mozku.
Víte, my se pokoušíme zobrazit, jak to prostorově vypadá - mozek uvnitř lebky. Je to pozoruhodná architektura. A tak plachtíme v té bílé a šedé hmotě, a mezi ní narážíme na pestrobarevné spojky a výrazné intenzivní zakřivení. Položila jsem si otázku – co kdybychom tam uvnitř měli zrcadla, zrcadlící se reflektivní plochy uvnitř kůže, propojení, která by se hýbala, rozpadala, vířila a tím by zvedala různé zvuky, světla, víry, barevné skvrny, všechno se dává do pohybu. Je to pozvání do kouzelného světa, nejen verbální, ale vnímané všemi smysly.

Je pro diváka nutné, aby věděl, že se jedná o ztvárnění představy „uvnitř mozku“, nebo stačí, když vnímá jen abstraktní směs pohybu, barev a hudby?
Není úplně potřeba, aby věděli konkrétně, ale aby to ocenili komplexně, bylo by asi fajn, kdyby věděli více. Já do toho nechci vkládat příliš vědeckého, funguju jako takový „hrad guide“, jako průvodce muzeem… Nechci diktovat, jak by to měli vidět, ale byla bych ráda, aby dělali vlastní objevy. Těžko se dá někomu diktovat v tanci, jak to přesně dělat a jak to cítit. Lidé berou to, co se děje uvnitř jejich těla jaksi samozřejmě, a nezamýšlejí se nad tím. A já bych chtěla, aby si prostřednictvím tohoto představení uvědomili určité věci, a navíc – aby vnímali a ocenili principy uměleckého pohybu. Trochu se obávám jisté „kultury cynismu“, nedovedu si tak úplně představit, nakolik budou lidi ochotni to přijmout, vnímat to otevřeně, bez předsudků. Rozhodně nebylo mým úmyslem vytvořit jakési „happy představení o mozku“. Ale je to nabídka, jak vstoupit do světa plného zázraků. V době pokročilé techniky na nás působí vjemy ze všech stran, ale takový multitasking pro náš mozek není to pravé. Protože mozek dokáže skutečně vnímat vždy jen jednu věc. A já si dala za úkol vytvořit představení o tom, jak je úžasné být lidskou bytostí, která má mozek a taky srdce, protože emocionalita je strašně důležitá, je to naše součást. Žijeme, srdce nám tluče, a to, co přináší mozek, je navíc. Uvědomme si jednu věc – když člověku přestane fungovat mozek, ale srdce ještě tluče, je to stále ještě plnohodnotný člověk? Nebo jen přežívající tělo, které už není schopné komunikace? Když přestane bít srdce, je to definitivní konec všeho, bezesporu. Ale bez mozku člověk není člověkem, protože prostřednictvím mozku komunikujeme se světem. A ti neurovědci ukazují, jak prostřednictvím podnětů z mozku naše tělo vstupuje do tohoto světa. Proč by tak nemohlo činit prostřednictvím tance? Protože to je taková nevinná cesta, jak vstoupit do kontaktu se světem. Důležité jsou pak ty rozumové procesy, jak děláme rozhodnutí, jak se propojujeme s většími celky. Znám skvělé tanečníky, kteří jsou sami o sobě perfektní, ale dělá jim problémy se s někým propojovat, u jiných to naopak jde bez problémů, byť třeba nejsou tolik tvůrčí, kreativní. Ale jsou to právě oni, kdo dokážou vytvářet ta spojení, interaktivitu, předávat energii ostatním. A pro fungování světa je důležité obojí.

17.10.2016 21:10:52 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!