Scéna.cz 

Rok poté - hvězdy na penzi

Uběhl rok nebo možná i více či méně od okamžiku, kdy se tři taneční hvězdy – bratři Bubeníčkové a Daria Klimentová oficiálně rozloučily se svou divadelní kariérou. I tu platí – ale ne tak úplně – sejde z očí (kritiků, ze stránek novin a obrazovek), sejde z mysli. Nicméně spousta jejich příznivců se stále o ně zajímá a pídí se po informacích. Skvělá příležitost se jim naskytla během festivalu Zlatá Praha, kdy si mohli v cyklu Poct zkonfrontovat situaci tehdy a nyní.
Loučení zachycují televizní filmy režiséra a kameramana Martina Kubaly a o své dnešní situaci vypovídaly slavné osobnosti při besedě samy.

První z „Poct“ patřila bratrům Bubeníčkům, kteří se dostavili na Zlatou Prahu nejen kvůli dokumentu o svém životě ale především kvůli pražské premiéře svého nejnovějšího díla „Orfeus“, jehož uvedení na Nové scéně 28. září festival zahájilo.
Bratři Bubeníčkové se na rozdíl od Darii Klimentové stali předmětem zájmu Martina Kubaly poprvé (sám to zdůvodňuje tím, že má radši ženy). Film nezachycuje jen loučení ale i mnohé z toho, co oba umělce k tomuto okamžiku dovedlo. Celým filmem se přirozeně prolínají ukázky z jejich vystoupení na „domovských“ scénách v Hamburgu a Drážďanech, ale i kolotání po celém světě, které mají zdá se už v genech po svých předcích. Není to ale taneční film a mnoho záběrů pochází z měst ať v Německu nebo Praze, Tokiu, Paříži, které jsou kulisami pro jejich výpovědi. Vyplývá z nich, že vedle přirozené ho nadání a schopností, které jsou pro takovou úspěšnou kariéru nutné, jim byla velkou oporou a zázemím rodinná soudržnost a nezdůrazňovaný ale jasně přítomný silný bratrský vztah. Ve filmu hovoří o svých plánech – a toto téma rozvíjí pak v reálu při setkání na Nové scéně. Ukázalo se, že odchod z každodenní jevištní rutiny jim vlastně uvolnil ruce proto, aby mohli více tvořit, a tak i skutečnost, že nestanuli v čele baletního souboru ND v Praze, považují spíše za pozitivní. Jedním z plánů je vlastní baletní soubor – už vlastně funguje jako Les Ballets Bubeníček, ale zatím si interprety zvou na jednotlivé projekty. P ráci mají většinou rozdělenou tak, že Jiří vytváří choreografie a Otto navrhuje scénu a kostýmy. Prosadili se tu podobně jako v tanci. Mají za sebou již několik úspěšných realizací - balet „Piano“ podle stejnojmenného novozélandského filmu, „Doktora Živaga“, v létě „Orfea“ a nyní připravují baletní pohádku „Rusalka“ pro divadlo v Karlruhe. České publikum okouzlili svými kratšími choreografiemi v komponovaných večerech uváděných minulý rok v Praze a poté v Plzni. Nabídky přicházejí ze všech stran a o práci nemají nouzi.
Prozradili, že se jim daří i v osobním životě. Otto má partnerku - . hudebnici v Německu a Jiří se právě oženil a v lednu očekávají s manželkou narození dítěte.

Daria Klimentová se stále loučila a jaksi se nemohla od prken odtrhnout. Jedním z pout, které jí nedovolovalo odejít byl mladý partner Vadim Muntagirov, s nímž tancovala posledních pět let a s nímž ji spojoval nejen tanec ale i podobná mentalita. Zatímco ve filmu s bratry Bubeníčky hraje velkou úlohu stále se měnící prostředí a architektura snad symbolizující onen neklid a energii, zde se dívá´režisér velmi často Darie přímo do tváře, jako by chtěl odhalit její skryté pocity a myšlenky. Ale Daria se s nimi netají. Přiznává se ve filmu i v křesle na Nové scéně, že je vlastně introvertka – i když to je to poslední, co by si divák o n&iac ute; pomyslel. Že je nervózní z diváků, že ji každé představení stresuje a že by si to nejlépe užila za staženou oponou a bez diváků. Odejít z jeviště, opustit každodenní stereityp ale i oblíbeného partnera je tedy na jedné straně těžké ale na druhé se na to těšila a pociťuje to jako velkou úlevu. Také tělo už dává najevo různými bolestmi, že by potřebovalo ne tak zatěžující režim. „Socialistický“ systém britské péče o tanečníky může vzbuzovat závist. Po 6 letech působení v souboru má tanečník nárok na to, aby mu stát zaplatil rekvalifikaci. Daria toho využila a vystudovala taneční pedagogiku. Nyní už druhý rok vyučuje na prestižní Royal Ballet School. Trošku si stěžuje, že musí moc mluvit a moc dlouhou stát před studenty ale jinak je spokojená. Zřejmě disponuje podobným energetickým vybavením jako bratři Bubeníčkové, protože vedle výuky zvládá spoustu dalších věcí. Fotografuje tanec i další témata, pořádá výstavy, nyní připravuje knihu o Vadimovi, v České televizi natáčí cyklus o klasických baletech – první pojednává o Giselle a byl promítnut právě při této příležitosti, pořádá gala představení - v nejbližší době jsou na programu tři a v létě pořádá masterclasses v Praze, nyní ještě také v Tokiu. V hledišti byla přítomná také jej&iacut e; šestnáctiletá dcera, která o tanec aktivní zájem nejeví, baví prý ji astronomie a hra na klavír.

Jak bratři Bubeníčkové tak Daria Klimentová vstoupili do nové životní etapy s energií a optimismem, neohlížejí se nostalgicky zpět ale upírají své síly k novým věcem a zkušenostem a tak jak mohou být svým uměním příkladem mladým tak mohou být svým přístupem příkladem i těm v druhé půlce života, i když oni sami tam ještě zdaleka nedospěli.