zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Výsostné nastudování Madama Butterfly v Ostravě

Z inscenace Madama Butterfly

autor: archiv   

Po ostravské premiéře Pucciniho opery Madama Butterfly jako již tolikrát s obdivem konstatuji, že tu opět zajistili prvotřídní obsazení (a je jedno, zda z domácích sólistů, či stálých hostů). A z hudebního i jevištního nastudování je znát poctivost a profesionalita, s jakou zde inscenace vznikají.
Dirigent Paolo Gatto má Pucciniho v krvi, jeho hudební nastudování, to je mohutný proud emoce o mnoha barvách, bohatý temporytmicky i dynamicky. Hraje si s agogikou, s pauzami: tóny pozdrží a zas je nechá poskočit, rozběhnout se, houpat, rozezpívat. Poslouchat orchestr pod jeho vedením je opravdu radost. A je radost poslouchat sbor, sólisty v menších rolích (Jiří Halama, Martin Gurbaľ), v rolích větších (Anna Číhalová, Alexander Podolchov) a samozřejmě dva sólisty hlavní. Eva Dřízgová-Jirušová zpívá jemně, lyricky, bez patosu a vypjaté exprese, přesto její Čo-Čo-San působí až heroicky, jako silná osobnost s vnitřním kouzlem. Je úsporná v gestu, o to více vyjádří její postoj, oči plné očekávání… Mladý italský tenorista Luciano Mastro je zatím rozhodně lepší zpěvák než herec, ovšem vládne svítivým, otevřeným hlasem, a to naprosto klidně, přirozeně (snad jen mámivé forte by mohl používat méně často). Opravdu bel canto – krásný zpěv.

Režisér Luděk Golat stejně jako v nedávných inscenacích jiných titulů založených na silném dramatickém příběhu (Rigoletto, Sedlák kavalír) staví především na autenticitě lidského jednání v určitém prostředí (a má pravdu: právě Butterfly Puccini s japonským světem bezesporu svázal). Zároveň s nadhledem jevištní dění poetizuje. Výklad možno odečíst z detailů chování (ty např. ukáží, jak se Sharpless na rozdíl od Pinkertona umí v tomto prostředí chovat) či z oblečení (po Pinkertonově odjezdu se Butterfly obléká po evropsku, až pro vracejícího se muže se nastrojí do kimona). Tentokrát se mi zdá pohybová stylizace až příliš popisná (na rozdíl od scény omezené na podstatné „body“: typické posuvné stěny a za nimi průhled na točitou cestu) a naopak, někde režisérova rezignace na pravděpodobnostní jednání podle mě výpověď příliš oslabila. To například když při milostném duetu v závěru prvního jednání Čo-Čo-San a Pinkerton stojí v popředí daleko od sebe, ani se na sebe nepodívají, v pozadí obraz erotických hrátek v podání baletu.
Jednoznačně tak tentokrát výše stavím hudební nastudování, které je vskutku výsostné (jména alternantů se mi navíc jeví být zárukou, že i představení s jiným obsazením budou stát za to).

16.12.2003 23:12:39 Lenka Šaldová | rubrika - Recenze