Scéna.cz 

Lortzing: Car a tesař

Začátkem července jsem zavítala na velký operní projekt do severoněmeckého přímořského městečka Stralsundu – Lortzingova Cara a tesaře tu hráli na sedmdesát metrů dlouhé lodi, která zakotvila u břehu, odkud se (z tribuny) dívalo na účinkující z tribuny publikum (kapacita přes 1.400 diváků).
Atmosféra večerního a nočního přístavu zmůže mnoho (pro vnitrozemce obzvláště působivé): lehce se vlnící moře, zapadající slunce, tu a tam kolem nehlučně přejede lodička, na obloze se honí rackové… Totální idyla a pohoda, která se hodí k Lortzingovu úsměvnému dílu o carovi, který inkognito pracuje v loděnici, k dílu založenému na záměnách a omylech, končícímu ovšem svatbou a oslavou (odjíždějícího) cara. Satirické ostří namířené proti domýšlivému purkmistrovi van Bettovi je tady tak trochu obroušeno, jeho výstupy jsou spíše veselé, nežli kousavé.

Ale to už jsme u samotné inscenace – k projektu byl přizván Anton Nekovar (který v posledních letech pravidelně režíruje též u nás) a spolu s mladou výtvarnicí Sabine Lindner se postarali o to, že stralsundský Car a tesař nebyl jen atrakcí v krásném prostředí, ale poctivým, promyšleným operním divadlem.
Na jedné straně maják (laděn do bílé), na druhé větrný mlýn (laděn do hnědé), modrá paluba a vykrytí po stranách. A další doplňky ze světlého dřeva: v prvním jednání kostra rozestavěné lodi, pak v hospůdce ráhna s průhlednými vlajícími závěsy (jemně nasvícené se vlní ve větříku), stoličky, stůl. Nic křiklavého, scéna barevně i materiálem evokuje klid, pohodu. Nejinak kostýmy: volné bílé košile, hnědé kalhoty a vestičky, modré sukně a bílé zástěry… Jen rezavé paruky van Betta a jeho pomocníků patřičně zasvítí.
Anton Nekovar od počátku baví diváky jednotlivými nápady: na palubě tři tesaři pracují na nové lodi - nezávisle na sobě buší do dřevěné kostry; přijde dirigent a udá jim jednotný rytmus a tempo. Nechybí efektní triky: van Bett jezdí po palubě na kole (což vypadá dosti nebezpečně), jeho dvojník pak v pravý moment do vody z kola opravdu spadne. Režisér šikovně využívá scénografkou chytře rozvrženého prostoru, umí narežírovat akci zřetelnou na dálku (a taky si pohrát – rozestavit třeba sbor po celé šíři lodi). Nejde mu o nějaký extravagantní přístup, přitom se ale občas vtipně pohybuje na hraně ironie (především ve spolupráci choreografem). Místní publikum vděčně reaguje na vypointované politické narážky (van Bettova volební kampaň).
Účinkující jsou z větší části domácí sólisté plus několik přizvaných hostů – na premiérách přitom zaznělo jen v menších rolích několik vyloženě slabších výkonů. Vyrovnaní jsou představitelé cara Petra Velikého – introvertnější Daniel Fiolka se sametově hladivým barytonem a Matthias Minnich, v popěvku o tesařském řemesle rozšafnější, v závěrečné lyrické písničce neméně jímavý. Stejně tak těžko volit mezi prudším, vznětlivým, hned vyděšeným, hned žárlivostí vybuchujícím Petrem Ivanovem Johannese Strassera a o něco starším Thomasem Schelerem, který po svém též dokázal postavu ruského dezertéra zahrát v kontrastu k důstojnému carovi. Anette Gerhardt zpívá jeho milou Marii lehounce, jako by mimochodem, koketně - od druhopremiérové Eriky Wahl (ročník 1973) bych čekala mladistvější, jiskřivější hlasový projev, nicméně roli zazpívala taktéž bezpečně. Druhopremiérový van Bett Dario Süß herecky i pěvecky zastínil prvopremiérového Hanse-Martina Naua, jemuž byla kultivovaná nenápadnost a detailní mimika v tomto prostoru spíše na škodu. Dryjáčnický Süß na sebe vždy energicky strhl pozornost (druhé premiéře kraloval): sice možná načrtl van Betta prvoplánověji a povrchněji, leč tady to tolik nevadilo. Navíc vládne znělým buffo bassem v plné síle (zatímco Nauův hlasový projev je daleko méně efektní, spíše komorní a místy i méně jistý).
Dirigentu Mathiasovi Husmannnovi se ve ztížených podmínkách ne vždy dařilo udržet souhru mezi orchestrem a jevištěm, především sbor se často dlouze a složitě sjednocoval (citelné to bylo hlavně na druhé premiéře), o to jistěji představení vedl samotný orchestr – ten mají ve Stralsundu dosti kvalitní.
Přikláním se k ostatnímu premiérovému publiku, které bylo – vzhledem ke kvalitě celku a celé atmosféře večera – při menších problémech tolerantní, premiéra právem sklidila velké ovace: Stralsund se prostě má čím chlubit.

Ostseefestspiele, Stralsund - Albert Lortzing: Car a tesař. Dirigent Mathias Husmann, režie Anton Nekovar, výprava Sabine Lindner, sbormistr Frank-Udo Schulze, choreografie Ralf Dörnen, dramaturgie Lür Jaenike. Premiéra 5.7.2003, die Seebühne Stralsund.