Scéna.cz 

Lucrezia v kombinaci baletu a muzikálu

Balet Národního divadla uvedl 20. listopadu 2003 světovou premiéru tanečního představení Lucrezia Borgia, pojatého jako kombinaci baletu a muzikálu. Neúnavný choreograf Libor Vaculík tak uvedl během měsíce již svou druhou premiéru – po úspěšné Dámě s kaméliemi. Představovat tohoto známého a úspěšného choreografa s neobyčejnou taneční invencí snad už není potřeba. Studoval, tančil a choreografoval nejen v Čechách a na Slovensku, ale v Evropě i v Americe. Již po několikáté mu byl hudebním partnerem Petr Malásek, renomovaný hudební skladatel. I když jedna líbivá melodie po vzoru pana otce, kterou bychom si broukali cestou domů, by neuškodila, vytváří rovnocennou dramatickou hudební složku, v níž není nouze o zvraty podobně jako v příběhu. Vytvoření scény se opět – jako v Dámě s kaméliemi - ujal prof. akad. Arch. Jan Dušek, který již realizoval přes pět set scénografických projektů, většinou včetně návrhů kostýmů. Jeho nápaditá scéna poskytovala možnosti pro překvapivé zvraty dramatického děje, podtrhávala chlad a zlo citů i renezanční poživačnost. Texty písní, které posunovaly a vysvětlovaly děj, napsal známý textař Václav Kopta.

Dějinami nenáviděnou i rozporuplnou Lucrezii tančila výborně Zuzana Susová, první sólistka baletu ND. Tato nadaná tanečnice má ve svém repertoáru sólové role od Odetty i Odilie v Labutím jezeře až po Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, uvedené na závěr loňské sezóny v ND. Její duet s vynikajícím Petrem Zuzkou jako Alfonsem Aragonským patřil ke špičce celého baletu a také sklidil zasloužený potlesk na otevřené scéně. Ve „zpívající“ Lukrécii jsme viděli Báru Basikovou, která má již na svém kontě několik sólových rolí z muzikálů. Jako César se na první premiéře představil Zbyňek Fric. Bylo obdivuhodné, jak dokázal skloubit pěveckou,dramatickou i pohybovou roli. Jeho „bratr“ Juan – Tomáš Beroun - je zřejmě nesmírně pohybově nadaný. Obdivovali jsme, že „udýchal“ své až akrobatické výkony při sólovém tanečně-dramatickém projevu nebo i jak zvládl „zvedačky“ s Lucrezií-tanečnicí. Zpívat na reprodukovanou hudbu na jevišti při dramatickém projevu je nesmírně náročné, i když skladatel pomáhal k pěveckým nástupům vhodnými předehrami či třeba jen jemným zvukem trianglu. Proto také příprava trvala skoro tři měsíce, aby se zpěváci naučili svůj part skloubit s pohybem a s dechem.
A jsme u Libora Vaculíka - režiséra tohoto představení, ve kterém se – zjednodušeně řečeno - pokusil skloubit balet a muzikál. Nutno předeslat, že všechna taneční „čísla“ i taneční sóla – nesmíme zapomenout na vynikající výkony Lubora Kvačka, Jiřího Vrátila a Tomáše Rychetského - neměla chybičku, byla plná neobyčejných nápadů, výmluvných pohybů a gest. Namátkou třeba změna „tvaru těla“ a nervózní tiky v ramenou u žárlícího Alfonsa – Petra Zuzky. Nebo ostych i vášeň v pohybech Jiřího Vrátila.

Právě, že choreograf Libor Vaculík je mistrem tanečního gesta a hudebního cítění, domnívám se, že by nám dokázal „vyprávět“ celý příběh jen tanečními prostředky, bez berliček vysvětlujícího textu či chraplavého hlasu vypravěče, Býka (Michal Kocáb ze zvukového záznamu).
Vím, že prostory ND nejsou stavěny na akustiku reprodukované smrště hudby, ale přemíra decibelů jednak rušila vnímání textu a současně ubírala na příjemném zážitku. V duetech tanečník – netanečník samozřejmě musel autor ubrat na technické náročnosti, aby nebyl tak nápadný kontrast a oba své „pas de deux“ zvládli. Což jistě ubírá na taneční kvalitě, protože např. technika „partneřiny“ se nedá nastudovat za půl roku, i když před Tomášem Berounem klobouk dolů. Ale pak bychom jen oživovali starou pomluvu, že pánové v „pas de deux“ (= tanci pro dva) dělají jen “špeditéry“ = zvedají a otáčejí tanečnici a ta to vše vlastně odtančí sama.

Samozřejmě, že každý autor má právo realizovat své nápady, protože každý počin, ať více, či méně úspěšný nás vede dál. A proto přejeme baletu ND mnoho úspěchů doma i na zájezdech a našemu nápaditému panu Vaculíkovi mnoho krásných protancovaných snů, abychom se mohli těšit, čím nás zase příště překvapí.