Scéna.cz 

Nanohach - Den a noc a noc a den

Sdružení Nanohach ohlásilo svoji poslední premiéru na 9. května. To ovšem neznamená, že by soubor zcela zmizel zrakům veřejnosti, bude vystupovat nejméně ještě do konce roku, jak uvedl ve svém projevu na rozloučenou v Ponci tanečník, choreograf a produkční Nanohach Jan Malík.
Tanečně divadelní představení Den a noc a noc a den v choreografii a režii Ley Švejdové a Marty Trpišovské, které byly zároveň interpretkami, vychází ze života a tvorby dvou žen, umělkyň, malířky Toyen a spisovatelky Virginie Wolfové. Obě žily v době, která ženám příliš nepřála a přestože prosadit se ve světě mužů bylo nesnadné, těmto výjimečným osobnostem se to podařilo.

Diváci byli přizváni na večírek, v němž se dámy oblečené v elegantních dobových róbách setkávají v pařížské kavárně u sklenky vína a cigarety. Obojí si přinášejí na svých objemných kloboucích, kde se nacházejí vedle cigaret, zapalovače, sklenky také různé květy a ovoce a další předměty a samotné pokrývky hlavy jsou tak prvky velkého surrealistického obrazu intimně osvětleného prostoru kavárny. Ještě než do něj umělkyně vstoupí, hlas Radky Denemarkové přečte některé charakteristiky a myšlenky, aby všichni přítomní věděli, s kým mají tu čest.
Teprve po tomto seznamování nastává samotná taneční produkce. Lea Švejdová jako Toyen v jedné z jejích kultovních maleb - postava „Spící“ s typickým bílým rozevřeným pláštěm, v němž na obraze chybí tělo, na tváři masku, se síťkou pobíhá za „unikajícím motýlem“. Když odhodí plášť, objeví se ve své nanejvýš ženské podobě, se kterou se ale nechtěla ztotožnit. Nadnáší se lehce v krásných šatech, paže opisují oblouky a vlny – paže jsou vůbec v celém představení hlavním zdrojem taneční estetiky. Náhle se něco změní, jej&ia cute; tělo jako bičované se zachvívá v křeči, vzpomínky, přirozenost, vnitřní život se hlásí ke slovu. Z kultivované dámy se stává divoké stvoření, které se vrhá na jídlo jako zvíře.

Virginie Wolfová - Marta Trpišovská - také rozvíjí svou taneční roli pohyby paží, které se v rozsahu i způsobu „uchopování“ prostoru v něčem podobají ale i liší od její předchůdkyně. Prvotní půvabný obraz křehké tanečnice se bortí ve vzpomínkách na hořké zážitky z dětství až poněkud vtíravě připomínaných projekcí na plátně, na omezování, z něhož se může vymanit jen ve svém psaní.
Tanec zprostředkovává více než realitu jejich životů pocity, nálady, snění, představy – podstatné rekvizity surrealismu, do jehož rámce je celé představení svou vizualitou zasazeno, krása spojená z bizarností, pod líbivým povrchem podivně nevábný obsah.
Poslední premiéra Nanohach navazuje na dobrou tradici některých jejich konkrétních tématických inscenací a vedle příjemného zážitku vzbuzuje i nostalgické úvahy o tom, do jaké míry bude naše taneční scéna jejich odchodem ochuzena...