zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Přemysl Kšica: Díky rodičům jsem měl dobré zázemí a dveře k profesi více otevřené…

Varhaník Přemysl Kšica

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Hudební festival Úštěk kromě jiného nabízí 29. května 2016 koncert žesťového kvinteta Five Brass a varhan. V programu zazní skladby J. Clarka, G. F. Händela, J. S. Bacha, H. Purcella, E. Gigouta, L. Verneho, Ch.-M. Widora, G. Litaize a dalších… Na královský nástroj bude hrát Přemysl Kšica, který pochází z rodiny varhaníků a hudebníků (děd Josef Kšica, otec Josef Kšica). Není divu, že o varhanách dokáže povídat dlouze a zajímavě. Povídali jsme si nejen o Hudebním festivalu Úštěk, ale i o tom, zda dává přednost klasickému či digitálnímu nástroji, a zda jeho životní cesta byla jednoznačně předurčena rodovým předurčením …

  • Kdo Vás přivedl na Hudební festival Úštěk?
    V tomto jarním období jsem zaangažován v několika projektech s žesťovým tělesem Five Brass, jehož členové jsou zároveň hráči Severočeské filharmonie v Teplicích, známe se díky občasné spolupráci s filharmonií.
  • Festivalový koncert nabízí velmi neotřelou dramaturgii…
    Významnou částí programu je klasičtější hudba známých barokních reprezentantů, jako je Bach a Händel. Program dál míří směrem k hudbě francouzských katedrál. Jsou to autoři, kteří byli činní v rámci vynikající tradice francouzské varhanní hudby jak romantické, tak i 20. století. Francouzští varhaníci této tradice byli často zároveň i skladatelé. Právě v tom je určitý přesah jejich umění.
  • Skladby jste vybíral vy?
    Dramaturgická příprava těchto koncertů byla taková interakce mezi mnou a šéfem kvinteta Miloslavem Podolským. Snažili jsme se společně vytvořit koncepci, která by vyhovovala žesťovému tělesu a zároveň, aby do ní dobře pasovaly i jednotlivé varhanní skladby.
  • Riskujete spíš při sestavování programu koncertu nebo je to z Vaší strany určitý druh invence?
    Primárně se při výstavbě jednotlivých koncertních programů snad ani nesnažím o něco atypického nebo úplně neznámého. Pro mě osobně je rozhodujícím aspektem to, jak na mě daná skladba působí, a jestli cítím, že ta skladba má výpověď, obsah, vnitřní krásu, tedy to, co může posluchače nějak obohatit. Při výběru musím zároveň zohlednit, na jaký nástroj se hraje, a v jakém prostředí se událost odehrává. Jednotlivé nástroje, tím že byly vytvořené v určité konkrétní době, nesou logicky rysy té doby. Tak jako jsme svědky vývoje rozmanitých hudebních epoch, tak se postupně vyvíjelo i varhanářství. V různých dobách byly různé estetické požadavky, což se ve stavbě varhan odrazilo. S tím souvisí i to, že každý nástroj má jiný tónový rozsah, jinou dispozici rejstříků, lze tedy na něj zahrát jiný druh varhanní literatury.
  • Kdy objevujete krásu té skladby – při studiu not, když si listujete partiturou, po třetím hraní, nebo až podle reakce publika?
    Jsou to často situace, kdy jsem na koncertě v roli posluchače. Něco mimořádného vás zaujme, cosi se jakoby zableskne. Pocítíte takovou touhu - tak tohle bych rád zprostředkoval druhým. Potom máme četné nahrávky, internet… Svět je tak propojený, že není problém vyslechnout všechno možné. Příležitostí je opravdu dostatek.
  • Pokud se nepletu, Váš tatínek coby regenschori má přístup do unikátního archivu katedrálních not, uložených v Kanceláři prezidenta republiky. Chodíte s ním také tam objevovat?
    To je spíše otázka figurální chrámové hudby (zejména období baroka – pozn. red.). To, o čem se bavíme, jsou skladby z okruhu varhanní literatury. A takovou literaturu nacházíme spíše jinde. Notový materiál lze čerpat z několika málo knihoven, od pedagogů v oboru, kolegů, ze zahraničí. Zejména v Německu, kde jsem studoval, bylo opravdu jedinečné vybavení knihoven. Podobné aktuální vybavení v oboru u nás bohužel postrádáme.
  • Slyšel jsem, že v tamním kostele sv. Petra a Pavla jsou unikátní varhany…
    Stávající píšťalové varhany jsou v opravdu krásné barokní skříni (truhlář Ambrož Stanislav Tauchmann z Vrchlabí – pozn. red.). Samotný nástroj není z doby baroka, pochází od vynikajícího romantického varhanáře Jindřicha Schiffnera z Prahy (postavené pravděpodobně roku 1915 – pozn. red.). Jistě by bylo velmi dobré, kdyby se stávající varhany podařilo časem rekonstruovat, protože v současné době nejsou použitelné. Hudební festival Úštěk využije kvalitní nástroj digitální. Snad se toto dočasné období podaří brzy překonat a romantické varhany budou oživeny do původní krásy.
  • Co jiného se dá čekat od varhaníka ze třetí generace, než že se bude digitalizovat…
    Toto je časté dilema snad všech profesionálních varhaníků, jak přistupovat k fenoménu digitálních varhan, které se objevují stále častěji v různých prostorách. V době, v níž žijeme, došel pokrok tak daleko, že digitální nástroje jsou stále kvalitnější. Tím ale nechci říci, že jde o zcela rovnocenného partnera. Píšťalový nástroj je jedinečným a vzácným kulturním odkazem, který působí jak výtvarně-esteticky, díky často velice hodnotnému ztvárnění varhanní skříně, tak ničím nenahraditelnou zvukovou estetikou, která se šíří v daném prostoru, tím, že do píšťaly přichází vzduch. Tato krása se nedá nijak uměle nahradit, byť sebedokonalejším digitálním nástrojem. Avšak v situacích, kdy nejsou miliony na opravu nehrajících píšťalových varhan, je jistě dobré, že lze díky nástroji digitálnímu zprostředkovat hodnotné umělecké zážitky. Nemělo by to však nikdy být trvalé řešení.
  • Z plošných spojů a sběrnic digitálního nástroje se jistě vytrácí řemeslná práce…
    Bezpochyby. V tom tkví jeden z těch kořenů, proč tyto dva druhy nástrojů nemůžeme dát vedle sebe jako rovnocenné. Už jenom proto, že když se v oboru pohybujete, nacházíte i blízký vztah s varhanáři, kteří varhany buď opravují, restaurují, či přímo staví. I když samozřejmě, ten druhý typ nástroje je rovněž plodem práce jiných odborníků.
  • Máte mezi varhanáři kamarády?
    Každý varhaník přichází zákonitě někdy do kontaktu s varhanáři. Mělo by to být tak, že o každý nástroj by se měl někdo pravidelně starat, proto jsou vztahy s varhanáři důležité. Je to podobné jako u auta, nestačí s ním jen jezdit, ale také nechat pravidelně provádět údržbu. Stejně jako u auta i u varhan občas nastane nějaká závada, která je způsobená provozem, to však nemusí být nic vážného, pokud se to v čas podchytí. Kdybychom to však nechali být, jednoho dne by se závady navršily do takové míry, že by nástroj již nemusel být použitelný. Také platí, že horší závady nastávají, když se na nástroj nehraje vůbec.
  • Musí se varhany zacvičovat? Mají nějakou dobu záběhu?
    Je dobře na varhany, zejména když jsou nové, hodně hrát, aby si vše tzv. sedlo, aby se projevily veškeré nedostatky a mohly být v době záruky odstraněny.
  • Když si vzpomenu na Vašeho dědu, ten zvládal hodně nástrojů, asi kolem dvanácti… Jak jste na tom vy?
    Tatínek to ví lépe než já… Přiznám se, že takový rozptyl nemám. Určitě by bylo hezké odpovědět, že ovládám velké množství nástrojů. Mé těžiště je v klávesových nástrojích, hraju samozřejmě na klavír, varhany a cembalo, ale jiný než klávesový nástroj neovládám. Myslím si, že v případě dědečka to vycházelo z prostředí, ve kterém působil. Dlouhá desetiletí vyučoval hudební výchovu, byl sbormistra rozmanitých sborů, dětských i dospělých.
  • Zmínili jsme, že jste třetí generací rodu Kšiců, kdo se věnuje varhanám. Váš tatínek v rozhovoru pro portál Scena.cz prozradil, že Vás ke hře nepřemlouval, ani ji nezakazoval… Napadlo Vás někdy, že byste na varhany nehrál?
    Myslím si, že se mému okolí zdá jako absolutně samozřejmé, že jsem se varhaníkem měl nebo musel stát, ale tak to nebylo. Já jsem to jako předurčení nebral. Nikdo mě k tomu nenutil, a po pravdě říkám, že mě k tomu v dětství nikdo zvlášť nevedl. Za to jsem dnes vlastně vděčný, když dospělí dítě k něčemu moc tlačí, někdy se stane, že dítě tu věc začne nenávidět. Ale na druhé straně jsem vděčný i za to, že v té klíčové fázi, kdy jsem se rozhodoval, co dál, jsem díky rodičům měl dobré zázemí a dveře k profesi více otevřené. Hudba byla stále přítomná a varhanní hudba, když na to přišlo, byla blízko…
  • To je krásné, tolik vlivů kolem Vás. Nevím, zda jste vnímal debaty rodičů, když řešili, kdo by Vás měl učit hrát na varhany, a maminka chtěla, aby Vás otec předal Jaroslavu Vodrážkovi…
    Díky otci jsem se mohl v daný čas seznámit s kvalitními pedagogy, jako profesor Josef Popelka, u něhož jsem studoval na konzervatoři i na AMU. A v klíčové rané fázi mě hodně ovlivnil právě profesor Jaroslav Vodrážka, k němuž jsem docházel na soukromé hodiny varhanní improvizace, byl to vynikající člověk.
  • Pedagog je zodpovědný za svůj obor, ale je něco, co se předat nedá, a to osobnost. Tyto vnitřní věci pedagog vědomě nepředává, přesto na Váš rozvoj silně působí. Vy jste měl v tomto ohledu štěstí …
    Na tuto rovinu rád vzpomínám, protože platí, že pedagog nás ovlivňuje i mimo daný obor, kvůli kterému k němu přicházíme. Tady záleží jistě i na tom, jaký ten člověk je, jaké má hodnoty, jaký je jeho vnitřní svět. Dá se to dobře charakterizovat slovy profesora Vodrážky: „Každý člověk může ze sebe dát pouze to, čím je sám naplněn.“ V této jeho myšlence je řečeno vše.
  • Pokud jsem to dobře pochopil, nasměroval Vás správným směrem i do role pedagoga…
    Přiznávám, že jsem se ocitl v roli pedagoga, i když jsem to nijak zvlášť neplánoval. V současné době jsem tedy také pedagogem, byť ne jenom. Určitě, když se v této pozici ocitnete, instinktivně nějakým způsobem čerpáte z toho, co vám dali vaši pedagogové. Za všechno dobré jsem samozřejmě velmi vděčný.
  • Mám pocit, že máme hodně mladých varhaníků. Čím to podle Vás je?
    Na jednu stranu se může zdát, že nás, varhaníků, je relativně hodně. Nastávají však situace, kdy mám pocit, že je nás málo. Stává se, že varhaník je doslova na roztrhání, a marně hledá někoho, kdo by ho zastoupil v situaci, kdy má být na třech místech zároveň. Kvalifikovaných kolegů určitě není nadbytek. Může se zdát, že je vysoký počet varhaníků, protože je hodně varhaníků amatérských a též snad i tím, že je relativně hodně konzervatoří, ale lze v posledních letech cítit jakýsi útlum. Na mimopražských konzervatořích studentů znatelně ubylo. Úbytek je i na Pražské konzervatoři, oproti době, kdy jsem zde studoval. Ukázala se ještě jedna věc - skoro každý současný student varhanní hry studuje paralelně nějakou vysokou školu, i zcela nehudební. V tom je znát obava, že by se oborem nemuselo dát dobře uživit. Hledání nějaké jistoty, co kdyby to náhodou nevyšlo. Tedy je možné, že v budoucnu takových čistokrevných varhaníků, kteří se nástroji věnují naplno, zas tolik nebude. Je to škoda. „Každá věc chce celého člověka,“ říkával prof. Holzknecht. Zákonitě, když k poměrně náročnému studiu varhanní hry přidáme další náročné studium vysoké školy nehudební povahy, může se stát, že již nebude dostatek sil dosáhnout do potřebné hloubky.


  • Zadáno pro Hudební festival Úštěk

    23.5.2016 23:05:50 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory