zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Petr Nekoranec: Snažím se mít harmonii a klid a mír v hlavě i v srdci

Petr Nekoranec

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Vyprodaná Smetanova síň Obecního domu. Koncertu sopranistek Marii Agresty (Itálie) a Angely Joy Blue (USA) má sekundovat tenorista Stephen Costello (USA). Natěšené publikum přijímá z jeviště oznámení, že tenorista Costello zůstal vzhledem ke sněhové kalamitě uvězněný na východním pobřeží USA. Místo něj vystoupí český nadějný tenorista Petr Nekoranec. „Včerejší koncert byl zvláštní,“ přiznává Petr Nekoranec. „Všechno se seběhlo podobně, jak to bývá v životě. Kdo by očekával nebo plánoval takovýto záskok?! Pro mě to byl první velký profesní záskok za někoho takového jako je Stephen Costello. A to ve vyprodané Smetanově síni, která očekávala tenoristu z Metropolitní opery. Byla to ohromná výzva a můj instinkt říkal, že se to všechno dá překonat. I když jsem samozřejmě trochu pochyboval… Nakonec jsem to vzal jako příležitost, kterou musím chytnout za vlasy. Prostě to zkusit,“ líčí své pocity pěvec. Podobně došlo i k našemu rozhovoru. Mail v nočních hodinách se žádostí o setkání. Blesková odpověď v ranních hodinách a nakonec povídání za necelých dvacet čtyři hodin v kavárně Národ sobě, nedaleko Národního divadla… A tak sedíme s mladým tenoristou Petrem Nekorancem, který pohotově odpovídá na otázky, zda má žák vůbec právo vybírat si učitele, jak se vyrovnává s tak raketovým kariérním nástupem, i co ho čeká při předzpívání v Metropolitní opeře.

  • Když se podíváme na Vaše oficiální webové stránky (www.petrnekoranec.com), zjistíme, že už jste toho stihl docela dost.
    Uvědomuji si, že je to rychlejší než jsem očekával. Vnímám obrovskou rychlost vzestupu a příležitostí. Přiznám se, že někdy mě chytne panika a tážu se sám sebe, zda toho není moc. Vždycky se nakonec ukáže, že všechno, co mě potkává, je výzva, která je překonatelná.
  • Jednou z nejdůležitějších osob, kromě rodičů, je pro vás profesorka Jarmila Chaloupková. Na svých stránkách přiznáváte, že jste si ji déle hledal, a při hledání některé učitele dokonce odmítl. Není to troufalost?
    Není. Ve všech lidských vztazích musí fungovat dialog. Učitel pro každého žáka představuje autoritu. Pokud je přirozená, tak je to správné. Pokud vnucená, tak je to odsouzeníhodné. Kantor a žák se hledají a musí se najít. Určitě není troufalost, když si žák řekne, toto se mi líbí, toto ne. Samozřejmě se to nesmí přehánět. Já se rozhodoval podle svého instinktu. Pokud člověk pořád hledá a ke všemu je negativní, tak to není dobré. Stane se ale i to, co jsem zažil, když jsem začala pracovat s paní učitelkou Jarmilou Chaloupkovou. Instinkt mi říkal: „Zůstaň s touto osobou.“ Mně - jako Petrovi - se úplně nelíbilo, co se mnou dělala na začátku, ale to už k procesu výuky patří, ne všechno je příjemné. Každý by rád slyšel nějaké kouzelné slovíčko, aby všecko bylo hned. To je ale ve zpěvu komplikovanější. Určitě má student zpěvu svaté právo na to, aby dokázal cítit svůj nástroj, protože je tím jediným, kdo ho opravdu cítí. Ostatní se mohou akorát tak domnívat, co se odehrává uvnitř.
  • Hovořil jste o začátcích výuky. Je asi obtížné, aby učitel a žák našli společnou řeč. Kantor Vám musí popsat, jak na to, co chce…, a to je dost obtížné. Vy se musíte snažit porozumět a hlavně převést teorii do praxe…
    …prostě to v sobě najít, což vůbec není snadné. Nalézt letité pravdy. Učitel může říct, že toto fungovalo u mě, tak to cítím já. A když si ti dva sednou, a žák to zkusí, třeba pak konstatuje: Aha, u mě to také funguje. To je ta úžasná shoda, která dělá ten vztah mezi učitelem a žákem.
  • Souznění žáka a učitele je zejména v umění důležité. V tomto máte pravdu, že je třeba se rozhodnout, zda ti dva budou společně pracovat. Protože se často stane, že učitel může žáka vést i špatně.
    Bohužel osmdesát procent učitelů zpěvu žáky ničí. Předat dar zpěvu a vést něco tak křehkého jako jsou hlasivky, je velmi těžké. Vždyť to jsou jen dva svaly v krku, ale zároveň vzácný dar, který má malé množství lidí na světě. Podle slov některých kolegů vím, že vystřídali třeba i deset učitelů, ale z nich byl jenom jeden, který se nesnažil silou jim vtisknout svou osobnost, nechal ten nástroj vzkvétat, pomáhal a podporoval. To je myslím opravdu vzácnost.
  • Vy máte učitele i učitelku zpěvu. Máte to tak, že se mužský a ženský princip doplňují?
    Vidíte, to mě nenapadlo. Možná ano, opravdu se doplňují. V obou dvou případech je tu úžasná shoda na lidské úrovni, a pak jde všechno snadno. Čerpám z obou dvou.
  • Když jsme u těch rozdílů, je spousta rolí, které vyžadují nějaký výklad nejen po technické stránce, ale také o charakteru postavy, souvislostech v ději atd. Tam pohled muže a ženy může být různý. Máte-li na výběr, je to jistě výhoda.
    Zpěvák při svém povolání čerpá úplně ze všeho, co je kolem něj. Zvlášť když se připravuje na nějakou větší nebo důležitou roli a bere to hodně vážně. Pak charakter a celou postavu studuje důkladně, snaží se někoho podobného najít ve svém okolí, aby mohl tu osobnost cítit. To dělají hlavně herci, ale zpěvák do toho ještě zpívá… Je zajímavé hledat charakter a osobnost postavy, kterou ztvárňujete. V mém případě se velice často stalo, že jsem všechny charaktery, které jsem na jevišti ztvárnil, byl schopen najít ve svém okolí a sám v sobě. To je klíč k tomu, jak správně uchopit danou osobnost a roli. Důležité je hledat a číst, objevovat jemné nuance, aby to bylo co nejlepší.
  • Při koncertu jste vedle výborného zpěvu vynikal i hereckým projevem. Byl jste třídní bavič?
    Nebyl. Rozkvetl jsem až později. Jako dítě jsem byl lehce komediantní, ale pak nastalo období, kdy jsem zaujímal postoj „to je trapné“, a styděl jsem se projevovat na veřejnosti. Postupně jsem se toho začal zbavovat, a dnes už k tomu přistupuji racionálně. Myslím, že přirozenost projevu je důležitá. Na jeviště určitě nepatří bezhlavost, ale spontaneita je důležitá. Třeba, když na vás někdo zezadu zakřičí, a vy se spontánně otočíte, to je herectví, a vypadá to dobře. Ne, že se otočíte „jako“, a ještě k tomu přidáte naštvanost… To není ono. Publikum hlavně oceňuje spontánnost. Někdo to má přirozeně v sobě, jiný se to musí naučit, dojde k tomu časem.
  • Zpíval jste si rád jako dítě?
    Nezpíval jsem moc, spíš jsem byl jako dítě hlučný. V podstatě jsem řval. Mamka vždycky věděla, kde jsem, jak jsem byl hlasitý. Zpíval jsem také, ale určitě to nebyla opera ani klasika. O tom jsem v dětství neměl ani ponětí. Ale určitě v té hudbě tah na branku byl.
  • Bavil vás swing, jazz, muzikály…
    To byly začátky.
  • Prozradíte, jak jste překonal krizový věk dospívání? Hodně nadaných dětí v pubertě talent zahodí…
    Každý člověk má danosti pro určitou činnost. Mě třeba hodně bavila chemie, ale uvědomoval jsem si, že na ni prostě nemám. Že mé poslání je v něčem jiném, musím jít za tím, co cítím, co mě naplňuje. Někdy je to prostě tak, že člověk se řídí přáním rodičů, kteří chtějí, aby to dítě žilo lepší život… Takže housličky, hokej apod. Ale je třeba si uvědomit, že ne každý jsme narozeni pro to, abychom dělali hudbu. Stejně jako ne každý může dělat neurochirurga. Všichni lidé jsou obdivuhodní, když dokážou následovat své vnitřní vedení, to naplnění ve svém životě.
  • Každého zpěváka v průběhu kariéry potká několik stěžejních události – jsou to pěvecké soutěže, premiéry, konkurzy, tedy předzpívání. Co z toho je pro Vás nejhorší?
    Nejhorší podle mého je předzpívání. To vás určitě řekne každý zpěvák, a pokud ne, tak je to dle mého lhář. Prostě, konkurz je nejnepříjemnější zážitek, který kdy zažijete. Soutěž je sice stresující, ale ne tak nepříjemná. Předzpívání má různá úskalí. Dojedete na místo jako někdo, kdo shání práci. Lze to přirovnat k pracovnímu pohovoru, který také není příjemný. Pro zpěváka to obnáší, že najednou stojí v sále s velmi špatnou akustikou, árie není nazkoušená s klavíristou. Ten je většinou neschopný, a spíš vám to pokazí, takže jste odkázaný jen na sebe. Během minuty musíte ukázat naprosto veškeré své dovednosti před porotou, která se tváří nejvíce znuděně na světě. Jako by je to vůbec nezajímalo. Určitě existují i výjimky, i to už jsem i zažil. Většinou je to ale nepříjemné, cítíte se jako pokusný křeček, o kterého není vůbec zájem. Výsledek ale vůbec nemusí odpovídat tomu, co vidíte a cítíte. Porota tím, že předstírá nezájem, chce zjistit, jak moc dokážete překonat negativní pocity a stresy.
  • Příručky pro personalisty říkají, že je třeba adepta vystresovat…
    Toto intendanti dokážou úplně nejlépe.
  • Jedete předzpívávat do MET v rámci Lindemannova programu (www.metopera.org). Můžete tento program představit?
    Lindemannův program má jméno podle svého zakladatele. Je jedním z mnoha světových programů určených pro začínající zpěváky, kteří mají potenciál stát se sólisty. Hlavním cílem je vychovat budoucí zpěváky, kteří budou stát na prknech daného operního domu. Normálně by se to dalo nazvat jako operní studium. Při Bavorské státní opeře, kde právě studuji, se to jmenuje Operní studium při Bavorské státní opeře. Podobné studium má např. Covent Garden, Théâtre de Paris, The Chicago Theatre. Všechny programy tohoto typu mají stejnou myšlenku – vychovat talentované a mladé operní zpěváky, nabídnout jim možnosti, aby se mohli dostat na co nejvyšší level.
  • Jak to funguje finančně? Jedná se o nějaký grant, který podpoří studium, ale o ostatní se musíte postarat sám?
    Pokud jste přijati, získáváte zároveň stipendium. Např. v Bavorské státní opeře jsme zaměstnaní, máme podepsanou smlouvu a dostáváme stipendium v podobě měsíční výplaty.
  • Jste k dispozici pro role a vystoupení?
    Ano, jsme plně k dispozici po dobu platnosti smlouvy.
  • Máte možnost koncertovat?
    Mohu koncertovat, ale možnosti jsou limitované. Za dva roky, co jsem v Mnichově, tak jsem musel odmítnout pár koncertů. Nemohl jsem je přijmout, protože smlouva je smlouva a proti tomu se nedá jít. Pokud se dostanu do New Yorku, určitě to tam bude fungovat na podobném principu. I když se samozřejmě budu snažit koncertní pódia neopouštět.
  • V úvodu jste včerejší koncert označil za „první velký profesní záskok“. Musel jste některé árie speciálně docvičovat?
    Úplně všecko jsem pod kůží neměl. Všechny árie zpívám, jen je nemám všechny zažité. Tak jsem musel hodně zapnout mozek, abych se to naučil nazpaměť. Bůh stál při mně. Povedlo se. Na včerejšek opravdu nezapomenu, byl to ojedinělý zážitek. Stát tváří v tvář stojícímu obecenstvu ve Smetanově síni Obecního domu? To je opravdu silná emoce, která vám dá neuvěřitelnou sílu. Za to publiku z upřímného srdce děkuji.
  • Mít všechno v hlavě a zpívat z paměti, to je určitý kredit každého sólisty?
    Podle mě je to taková ne zrovna nutnost, ale krédo sólistů. Když už jím jsi, tak bys měl být schopen zpívat spatra. To je rozdíl mezi sólistou a sborovým zpěvákem. To je ta práce navíc.
  • Zpívali jste zády k dirigentovi…
    Právě tam byla krásná spolupráce s dirigentem Francescem Ciampou a hlavně s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Navzájem jsme se shodli… Stephen nepřijel, zaskakuje mladý tenor, pojďme to prostě udělat co nejlépe, zkusme se vzájemně naladit. A to se nám podařilo. V momentě, kdy tohle nastane, nemusíte se na dirigenta dívat, protože to cítíte. Orchestr Vás vede a následuje s dirigentem v čele, a to je velice vzácná kombinace. Úžasná shoda energií, shoda názoru a cítění.
  • Angela Joy Blue mistrně zvládla Rusalku – Měsíčku na nebi hlubokém zazpívala skvěle…
    Chtěla být perfektní, proto měla text v záloze. Byla to opravdu famózní Rusalka, jedna z nejlepších co jsem kdy slyšel. Omlouvám se všem ostatním Rusalkám. Neslyšel jsem cizinku zpívat lépe česky.
  • Měli jste i štěstí na prvního houslistu Jana Fišera…
    Sedí na správné židli. Coby první houslista, hlava orchestru po dirigentovi. Právě skrz něj proudila ta obrovská podpora a bylo důležité to, že orchestr za námi stál.
  • Opravdu jste udělal divákům v Obecním domě radost. Pojďme ale k MET. Máte předepsaný nějaký repertoár?
    Musím být připravený úplně na všechno, být v pohodě a ukázat své best v čemkoliv. Všechno je na nich. Oni si chtějí vyzkoušet, co ve mně je. Kdybych si měl vybrat, tak si vyberu něco, v čem jsem nejsilnější. Pravděpodobně se mě na tom prvním předzpívání zeptají, co budu zpívat. Zazpívám tu svou nejlepší árii, potom začne dotazování: A máte ještě toto, umíte tohle… A už to pojede.
  • Vezete si nějaký český bylinkový čaj speciál nebo plyšáka, když to přeženu?
    Ne. Jedu tam na čtyři dny, bude to takové v kalupu. Proto si ani neberu svého kocoura. (Smích.) Talismany nemám. Snažím se mít harmonii a klid a mír v hlavě i v srdci. To je podle mě klíč k tomu, jak si udržet zdravý rozum a být schopen zpracovávat všechny stresové situace. Talisman je super, spousta kolegů ho má. Ale já se snažím nepropadat těmto fixačním bodům. Pak to má fatální následky, když talisman náhodou zapomenete.
  • Uvidíte se ještě před odletem s paní profesorkou Chaloupkovou?
    Setkal jsem se s ní včera na koncertě, ale do odjezdu se s ní už neuvidím. Paní Chaloupková je samozřejmě pyšná a spokojená. Ví, že základy, které mi dala, a spolupráce, která probíhá, je prostě správná. Výsledky jsou a je s nimi spokojená.
  • Vraťme se ale o pár let zpět. Pokud se nepletu, díky Vaším pěveckým úspěchům jsme přišli o učitele v mateřské školce. Byl jste v době studií na internátu?
    Na střední jsem byl rok na internátu, a jelikož nemám moc rád instituce, velice rychle jsem odešel. Nechápal jsem, proč bych měl poslouchat nějakou zakomplexovanou vychovatelku, která neví co se svým životem. A tak jsem dojížděl, denně jsem obětoval více než hodinu času na cestu vlakem z Kamenné do Havlíčkova Brodu a odtud do Čáslavi.
  • A co studium na konzervatoři – co Vám dalo a vzalo?
    Konzervatoř mi stále dává a bere, dodělávám ji dálkově. Bylo to poprvé, kdy jsem se začal plně věnovat hudbě. Ten obor mě začal víc a více naplňovat a dávat směr mého života. Pak se začalo dařit, už jsem nemohl být klasickým denním studentem. Skončilo to teď, že jsem druhým rokem v Mnichově a mířím za oceán.
  • Jak s maturitou?
    Jednu už mám. Čeká mě absolventské představení. Budeme dělat zkrácenou verzi Bohémy s orchestrem Konzervatoře ve Východočeském divadle v Pardubicích. Moc se na to těším.
  • Jak jste se dostal do Mnichova?
    Vybrali si mě na základě předzpívání, které bylo právě to nepříjemné. Tenkrát projížděli Prahou a paní Nachtigallová se zeptala, zda by si mě poslechli. Stalo se, a hned měli zájem. Bylo vymalováno. Pravda je, že vstup to byl pro mě zásadní. Bavorská státní opera dnes patří k nejkvalitnějším operním domům v Evropě. Takže to byl vstup do jednoho z nejdivočejších baráků v Evropě… Nevím, jak to v Mnichově dělají, ale mají takovou podporu ze strany bavorské vlády, BMW a AUDI, že se tomu nikdo nevyrovná. V Bavorsku si vychovávají nové publikum už od školky. Kultura tam má úžasný dopad na celkový životní styl města. Myslím, že tam by se měli čeští politici a vůbec všichni, kdo mají právo rozhodovat, učit. Uvědomit si, jakou má opera, klasická hudba a další druhy umění vliv k socializaci společnosti. V Mnichově to vidím každý den. My jako operní studium zpíváme a bavíme se s dětmi ve věku čtyř až šesti let. Ptají se nás, jestli to bolí, když zpíváme a jak to děláme, že jsme tak hlasití …Takhle se podchycuje zájem od těch nejmenších, až to vypadá jako něco nadpozemského. Osobně vstup do tohoto domu vnímám jako velké štěstí. A jsem rád, že to pro mě byla první zkušenost, protože je tam neuvěřitelné množství podnětů. Člověk sám má spoustu obav a strachů, musí se naučit to všechno zvládat, prožít, selektovat. Jakmile se to podaří, stane se z vás někdo, kdo už v mladém věku má něco za sebou a je připravený zpívat v jakémkoli operním domě kdekoli na světě.
  • Na co Vás nemůže připravit žádný učitel?
    Žádný učitel Vás nemůže připravit na nic konkrétního. Pouze Vám dává klíč k tomu, co Vás čeká, a jak je možné to zvládnout. Rozhodně Vám ani v náznaku nemůže ukázat, jak to vypadá v realitě. Ta se nedá popsat, musí se zažít. I když si přečtete tisíc chytrých knížek, jak zvládat stres, nepomůže to. Musíte najít řešení sami v sobě. A kantor vám v tom může být oporou, silně pomáhat.
  • Máte kolem sebe hodně nástrah… Co Vás vrátí do reality, když se Vám zatočí z úspěchu hlava?
    Všecky zkušenosti člověka přetváří a nemůžeme být stejní v patnácti a ve dvaceti pěti letech. To je normální proces. Mám to štěstí, že čím větší slávu či pozornost publika a větší pozornost společnosti mám, tak to ve mně vyvolává větší pokoru. A strach, abych dokázal naplnit očekávání. Snažím se neslyšet, když mě někdo chválí, jak mám nádherný hlas… Mám obavy, kdybych to k sobě začal moc pouštět, tak usnu na vavřínech a za pět let budu mrtvý. To bych nechtěl. Smetanova síň ocenila to, co děláme. Musím být za to vděčný, pokračovat dál a nezklamat důvěru. Vztah publika a umělce znamená důvěru a očekávání. Zvlášť u tenora. Zazpívá tu výšku nebo ne?
  • Jak vysoko až zpíváte?
    Docela dost.
  • Tajemství?
    Ne. Jsem ten nejvyšší tenor. Vysokým „c“ nekončím.
  • Praskají okna, když to hodíte do nejkrajnějších výšek?
    Ještě se mi to nestalo… Asi bych měl na tom zapracovat.
  • Máte toho jistě hodně před sebou, držíme palce, určitě se ve světě neztratíte…
    Také doufám. Současná generace je všude zdejší. Jak říkala babička ve filmové pohádce Sůl nad zlato: „Já jsem všude zdejší…“

    Zadáno pro Nachtigal artis

    22.2.2016 12:02:17 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •