Scéna.cz 

Zkrocení zlé ženy - s hospodyní, co vládne baletu…

Velký balet v Moskvě je od loňského léta vlastníkem unikátní inscenace baletního přepisu Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy. Choreograf Jean-Christophe Maillot, ředitel Les Ballets de Monte Carlo, si za pomoci své rodiny (asistentka choreografie - bývalá primabalerína v Monte Carlu, Maillotova múza a žena Bernice Coppieters, kostýmní designer - syn Augustin) „ochočil“ Velký balet a „přinutil“ vyškolené klasické tanečníky tančit na špičkách „contemporary“ a provádět pohybové divadlo. Povedlo se mu to dokonale a ruští interpreti ukázali, že jsou schopni všeho. Diváci v kinech se o tom mohli přesvědčit při přenosu z Moskvy v neděli 24. ledna.

Jean-Christophe Maillot není pro nás jen slavné jméno z médií. V Národním divadle v Praze hostoval se svým souborem Les Ballets de Monte Carlo v roce 2007 s Romeem a Julií a jeho choreografický styl jsme si mohli vychutnat v Popelce, kterou nastudoval pro Národní divadlo v roce 2011.
Balet „Zkrocení zlé ženy“ na hudbu Scarlattiho vytvořil už v roce 1969 John Cranco pro Ballet Sttutgart a dílo poté převzaly mnohé soubory. Maillot se v Moskvě rozhodl pro své originální pojetí včetně hudedního podkladu. Ten měl být pro Rusi srozumitelný a známý, a tak zvolil Dmitrije Šostakoviče a jeho filmovou a baletní hudbu. Vznikla asambláž z více než dvacítky Šostakovičových děl od dynamických, svižných tónů a „revolučních“ melodií po baletní lyriku, která jakoby byla zkomponována přesně pro dané situace.

V příběhu se Maillot drží základní linie, peripetií s vdavkami dvou sester, hodné Biancy (Olga Smirnova) a „zlé“ Kateřiny (Jekatěrina Krysanova) a jejich nápadníků, k nimž se druží ještě další postavy a budoucí dvojice. Mailot sice prohlašuje, že mu nejde o vytváření návodu pro muže - macha – jak nakládat se ženami ale o setkání dvou výjimečných osobností, které potřebují a nacházejí výjimečné protějšky. Nicméně "krocení" je tam vyhrazena poměrně dlouhá doba - krocení „bičem a cukrem“ nebo jen něžně erotické ochočování, které slaví úspěchy. „Krocen&iacut e;“ jako vlastní „“disciplinace“ nebo působené druhým je dramatickou osou baletu a vychází z něj nejexpresivnější choreografie hlavních protagonistů. Okamžiky spontánní citovosti u Kateřiny, vláčnost, lyričnost, jsou bleskově destruovány drsností, vyzývavostí, agresí – naznačený útok i rány, kopání. Kateřina jedná bezprostředně, tak jak s ní zmítají poryvy náhlé náklonnosti a stud za ně a nevraživost. Zatímco stejně temperamentní Petruccio (Vladislav Lantratov) je zjevný nevychovanec a „drsňák“, ale své chování vůči Kateřině, která ho přitahuje, a své reakce na její „nemístné“ odpovědi má pod ko ntrolou a vychytrale je využívá a zneužívá k tomu, aby dosáhl svého. Několika „přelety“ ovládne scénu, je středem pozornosti. Prostředky jeho drezúry jsou něžné i lascivní doteky a pohlazení, ale také až nepatřičné násilné vláčení, smýkání, pohazování. Od okamžiku, kdy se ukáže na scéně, je celý první akt převážně vyplněn potyčkami mezi těmito dvěma postavami a přestože „boj“ je zpočátku vyrovnaný, je jasné, kdo podlehne- ten jehož city jsou silnější – a tady žádné proklamace neplatí a naopak vidíme, co si autoři myslí - je to žena.

Ve druhém aktu, kdy už je po svatbě a Kateřina se víceméně dobrovolně ubírá do svého nového domova, to ještě párkrát zaskřípe, ale jinak tento poetický moment „velkého klasického tance“ a lyrické hudby už nic neruší, naopak je rozkošně dotažen v intimitě svatebního lóže pod přikrývkou, kdy je Kateřinino "zkrocení" dovršeno.
Společně s "dialogem" Kateřiny a Petruccia probíhají "dialogy a komunikace" více jednostranného charakteru bez srovnatelné razancea ale srovnatelně komické, namlouvání, koketérie, flirtování, mezi „hodnou“, stydlivou Biancou a Lucemziem (Semjon Čudin), mezi Hortensiem (Igor Tsvirko) a vdavkychtivou vdovou (Julia Grebenčikova), Gremiem (Vjačeslav Lopatin) a hospodyní, která se snaží vše režírovat (Anna Tichomirova) a v této skrumáži udržuje pořádek otec – kupec Baptista (A. Beljakov), zasahuje do ní služebnictvo, dokonce i bandité. Je to krásně nepřehledný chaos, kde se každý prosazuje podle svých sil a umu, lidé se hádají, napadají, posmívají se, sb ližují, s pantomimickou výmluvností každého pohybu, gesta, výrazu. Nápadné jsou „výpady“ a ústupy, přechody z neutrálního postoje na špičky. Takřka by se dalo říci, že si až na pár „znuděných“ piruet a akrobatických skoků v prvním aktu příliš nezatančí a více hrají. Tato geniálně „nahodilá“ choreografická kompozice, rytmus a dynamika dané hudbou přesně vyjadřují a sdělují, to co si má divák „přečíst“, aby děj pochopil, aby rozuměl tomu, co je zde pro něj tanečníky „napsáno“.
Stejní lidé ale již v jasnějších pozicích a vztazích představují společnost na svatbě Biancy na závěr druhého dějství, na níž se dostaví také oslňující společenská hvězda Kateřina a trochu v jejím stínu Petruccio. Ani Maiillot si neušetřil poslední žert (anebo antifeministické gesto?), kdy Kateřina jako příklad pro ostatní ženy i svou sestru Biancu jako jediná poslouží manželovi tím správným šálkem čaje.

Barvitý společenský obraz je „dobarven“ kulisami a kostýmy. Jsou velmi jednoduché a na rozdíl od pestře emotivního, "akčního" děje nehýří barvami – bílé, elegantní dvouramenné schodiště, které se později rozdělí na dvě části, v pozadí bílé trojhranné sloupy, v popředí sedačky stejného trojúhelníkového profilu jako sloupy plus modelace modrým světlem. Na tomto pozadí hravé, vtipné i dramatické "taneční písmo" skvěle vyniká. Bezčasové, spíše civilní kostýmy v kombinacích bílé, šedé, černé (Petruccio, Lucenzio, Hortensio, Baptista, hospodyně, vdova), Bia nca jako „vzorná školačka“ v modré kratší kolové sukni a bílé blůzce a Kateřina v černozeleném korzetu (korzet známe i od zlých sester z "Popelky"), k němuž patří podle okolností delší sukně vpředu rozevřená. Návrháři (scéna Ernest Pignon-Ernest, kostýmy Augustin Maillot, světlo Dominique Drillot) se nenechali svést a drželi se „chladného“ minimalismu, který je excelentním vizuálním doplňkem režijního a choreografického Maillotova konceptu.
Za hudební interpretaci sklidil ovace orchestr Velkého divadla a dirigent Igor Dronov, který měl zpočátku poněkud potíže s „hospodyní“. Již již chtěl mávnout hůlkou, avšak před oponu se vloudila hospodyně na vysokých podpatcích s objemnou taškou, posadila se, přehlédla auditorium a začala si obouvat špičky. Když byla obuta, připravil se Igor Dronov k akci, ale hospodyně se ještě potřebovala nalíčit a opilovat si nehty. Možná se mu zdálo, že ten den vůbec nezačne, ale hospodyně posléze už nabyla dojmu, že vypadá přijatelně a dala pokyn k zahájení.
Najde se snad někde originálnější začátek baletu?
Tvrdí- li oponenti, že Velký balet je skladištěm tradic, je toto Maillotovo dílo dobrým protiargumentem. Spoluprací s takovými tvůrčími osobnostmi jako jsou Niemeyer, Maillot a další dokazuje, že je otevřen pro nové trendy stejně jako další velké světové soubory. Díky baletním přenosům do kin se o tom dozvídá celý svět.
Po této kosmopolitní specialitě přijde na řadu dílo veskrze ruské a sice Spartakus, který bude přenášen do kin ze záznamu 13. března 2016.

Rozhovor Jean-Christoph Maillot o Zkrocení zlé ženy
ZDE