Scéna.cz 

Dáma s kaméliemi

Standardní dárkový balíček Labutích jezer, Giselle a Louskáčků rozšířilo Velké divadlo v Moskvě o přímý přenos baletu Dámy s kaméliemi v choreografii Johna Neumeiera. Diváci v kinech už tuto inscenaci mohli vidět před několika lety s hvězdami pařížské opery, tentokrát se v ní předvedli špičkoví tanečníci z Velkého baletu Světlana Zacharova a Edvin Revazov (tančil také v Neumeierově souboru v Hamburku).
John Neumeier vytvořil balet podle stejnojmenného románu Alexandra Dumase ml. na hudbu Frédérica Chopina pro stuttgartský balet v roce 1978, v roce 1981 jej uvedl v Hamburku a v roce 1987 jej zfilmoval. Pro nás může být zajímavé, že roli Armanda ztvárnil ve filmu Ivan Liška.

Balet měl velký ohlas a brzy se jej chopily prestižní zahraniční scény. V ruském prostředí byl dvakrát nastudován v Sankt Petěrburgu (2003 a 2012) a přenášené představení z Velkého divadla v Moskvě mělo premiéru v březnu roku 2014.
Příběh tragické lásky mladého Armanda Duvala a slavné kurtizány Marguerite Gautier sepjal Neumeier událostmi po její smrti, kdy se koná dražba pozůstalosti. Zarmoucený Armand se teprve nyní dozvídá z Margueritina deníku důvody, které vedly k její zdánlivé zradě. Otřesen poznáním, že všechno udělala jen z ohromné lásky k němu, prožívá v myšlenkách znovu různé peripetie jejich vztahu.
Do přítomného okamžiku vstupují na scénu účastníci dramatu, které se právě počíná rozehrávat. K osudovému setkání obou protagonistů dochází v divadle na představení baletu „Manon Lescaut“. Proslulá milenecká dvojice Manon (Anna Tichomirova) a rytíř Des Grieux (Semjon Čudin) předznamenává podobností osudů příští události, zrcadlí to, co se má odehrát. Manon je reflexí Marguerity, opakují se na ní události, které se dějí Marguerite až do úplného konce – smrt v baletním představení následuje reálné smrti Marguerity.

Děj je nanejvýš dramatický a emocionálně „akční“ a takový je i tanec – originální Neumeierova choreografie pracuje s klasickým základem, rozvíjí ho, „zalamuje“, „zdobí“ a „rozčleňuje“ do detailů. Nejen „makropohyby“ těla, ale i „mikrogesta“, výrazy tváře jsou nositeli významu, zakomponovaného do fascinujícího pravdivého výrazu. Podle jednoho z představitelů Armanda, Kevina Haiga (Hamburk 1981), požadoval Neumeier od interpretů aby nehráli, ale místo velkých gest klasických baletů, aby tam prostě jen byli a žili.
Jak blízko má Neumeier ke kinematografii dokumentují v baletu některé filmové prvky – momenty zastavení, (stop dance), kdy se tančící zastaví a zůstává nepohnut po několik sekund než učiní další „krok“. Mlčení, klid mohou někdy vyjádřit více než jednání a dodávají dílu ještě větší přesvědčivost. Z filmu lze odvodit také dialogický posun děje – všechny „rozmluvy“ jsou choreografickými skvosty a zároveň skvostnými „etudami“ civilního herectví – váhání, nejistoty, odmítání, koketérie měnící se ve skutečný cit, štěstí a radost, touha odpoutat a neschopnost učinit to, odhodlávání se k oběti. Světlana Zacharova a Edvin Ravazov přesvědčili každého a možná i sami sebe - podle detailního pohledu do jejich tváří na konci představení. Zde měli opět výhodu diváci v kinech, protože s hrdiny byli v nejtěsnějším kontaktu a mohli zaznamenat i nepatrné „doteky duše“.

„Velké“ rozhodující dialogy Armanda a Marguerite jsou vedle emocionálního náboje charakterizovány i barvami jejích šatů – na počátku lásky – fialová - „adventní“ barva naděje, při vynuceném rozchodu černá - smrt lásky a smrt fyzická. Červená róba zmatené a nemocné hrdinky doprovází už jen její závěrečný „monolog“.
Marguerite a Armand jsou středem díla, avšak kolem nich krouží řada dalších figur, které se výrazněji mohou projevit zejména ve druhém jednání, v uvolněné atmosféře venkovské usedlosti, kam se všichni uchýlili na léto. Celá společnost ve světlých lehkých oděvech se baví, v rozpustilé groteskní scénce si pohrává jedna z dvojic s kloboukem a bičíkem, také služka je zatažena do hry v roztomilé parodii na pas de trois se dvěma mladými pány.

Drtivé city jsou v této části odlehčeny humorem, „na venkov“ se přestěhoval i klavírista, který melodickou Chopinovu hudbu produkuje přímo na scéně. „Pastýřskou idylu“ záhy ukončí návštěva Armandova otce, který žádá po Marguerite, aby se jeho syna vzdala. Tento „strnulý dialog“, v němž Marguerite obětuje svou lásku v Armandův prospěch, jak věří, je tak minimalistický a syrový až z něho jde mráz po zádech a zároveň dojímá.
Stejně pohnutým momentem a jakýmsi kontrapunktem k předešlému je strhující „černý“ duet, poslední milenecký dialog mezi Armandem a Marguerite, v němž energie lásky, která už nebude moci být využita, tryská z každého záchvěvu a exploduje do prostoru.
Sílu příběhu zdůrazňuje scénická jednoduchost, prostředí utvářené převážně světlem a určeném jen několika předměty – stolek, židle, lehátko (John Neumeier), romantický styl navozují estetizující kostýmy Jürgena Rose.

Přenos moskevského představení DÁMY S KAMÉLIEMI v neděli 6. prosince byl určitě mimořádným zážitkem a zvlášť pro baletní gurmány možná tím pravým vánočním dárkem.
Pro široké publikum mají přenosy do kin v tomto roce ještě poslední nabídku z Velkého divadla v Moskvě a sice v neděli 20. prosince již obligátního „vánočního“ Louskáčka.