Scéna.cz 

La Loba Lenky Vagnerové

V závěru zahajovacího festivalu 15. sezóny Divadla Ponec 27. září se na jeho scéně opět objevila La Loba.
Inscenace choreografky Lenky Vagnerové zaujala hned při své premiéře v roce 2013 a patří stále k tomu nejpozoruhodnějšímu co v našem contemporary vzniklo. Tématicky vychází představení z folklórních představ o ženě, která prochází světem, shromažďuje kosti a má schopnost jim vracet život. Může se pod tím skrývat i něco velice hlubokého a prastarého z kultu Velké matky, Matky Země, dárkyně a obnovitelky života.

La Loba (Andrea Opavská) má různé podoby – starobylou a bezvěkou - žena v jakémsi časově neurčitelném ženském kostýmu – šaty s dlouhou sukní, šátek, šál zakrývající tvář. Šourá se po scéně stařeckým krokem, shrbená pod tíhou věků. Jako pošetilá stařena, které už nevnímá realitu a žije ve svém vlastním světě, v aktuální asociaci jako bláznivá bezdomovkyně, která se udiveně pozastavuje a sbírá předměty – kosti do igelitové tašky. Má svoji dvojnici (Jana Vébrová) - nejdříve stojí mimo, zpívá, vydává různé zvuky, pak ve vzájemné konfrontaci za sahuje do děje.
Ta první shazuje šátek, kazajku a nakonec i dlouhou sukni, je mladá, plná energie, sám nový život povstávající, rodící se ze země. Plazí se po ní, převaluje, vytváří nejroztodivnější propletence, vzdouvá se do prostoru, vznáší se nad povrch a padá a znovu se zanořuje do země. Zpomaleně i rychle, měkce i dravě, vytváří chaotická vlákna podzemních kořenů, neklidnou hladinu valící se řeky.

Jako fantaskní obraz působí otáčení s vlající sukní - „tanec dervišů“ nebo tanec s vlajícími vlákny.
„Krásný“ zpěv zpěvačky se mění ve „vlčí vytí“, chrčení zvířat chystajících se k útoku.. Tanečnice se brání napadení, uskakuje před ranami ale i rány vrací, jakoby se jí zmocnila extáze, síla, která jí vrhá z místo na místo.
V jakémsi groteskním intermezzu sedí na zemi, kolem sebe nasbírané „kosti“, sestavuje z nich nové bytosti. „Oživila“ podivného čtvernožec a vydává se s ním na pouť za kořistí... Zpěvačka překračuje svou kompetenci – chce také „vyrobit“ nějakého tvora, materiál jí má poskytnout tanečnice - „vytahuje“ jí kosti z rukou, nohou i páteře. Její tělo ztrácí oporu, kymácí se v předklonu, udržují je pohromadě jen svaly a šlachy – další z neuvěřitelných pohybových sekvencí Andrey Opavské.

La Loba není omezena časem, posléze prchá od různých rituálů a zkouší si jako jakákoliv dnešní žena, jak ji sluší „nová paruka“.
Zakomponování fragmentárních scén s rozpoznatelným logickým propojením i scén bez patrné souvislosti vytváří složitou stavbu obsahující v pohybové, vizuální i hudební složce nakupení symbolů a asociací, které všechny nelze v běžném sledu zachytit a uvědomit si. Přežívá tak především silný dojem čehosi magického a tajuplného a zejména fascinace tancem Andrey Opavské, která byla za roli „La Loby“ jmenována „Tanečnicí roku 2014“. Podobně hluboko se vtiskne také zpěv Jany Vébrové (hudba Ivan Acher). Kdo viděl „La Lobu“, bude na ní muset myslet ještě dlouho...

www.divadloponec.cz