Scéna.cz 

Les Sauvages - Giulia Nuti

DEUTSCHE HARMONIA MUNDI 88843060462
Les Sauvages. Harpsichord in pre-Revolutionary Paris
Johann Schobert: Sonáta Es dur, op. XIV/1; Jean François Tapray: Les Sauvages avec 4 variations; Johann Gottfried Eckard: Sonáta B dur, op. I/1; Nicolas-Joseph Hüllmandel: Sonáta a moll, op. III/2; Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta a moll, KV 310.
Giulia Nuti – cembalo
Nahráno 28.–31. 1. 2013 v Museo degli Strumenti Musicali v Castello Sforzesco v Miláně, hudební režie Fabio Framba. Vydáno 2014.
Celkový čas 73:20

Cembalo nepatří mezi nástroje, které by byly běžně spojovány s klasicistní hudbou druhé poloviny 18. století. Však také dějiny hudby nás poučují, že po polovině tohoto století jej velmi rychle nahradil populárnější kladívkový klavír. Nicméně jak tomu často bývá, dobová praxe byla mnohem pestřejší, než se vejde do jedné krátké poučky. Cembalo existovalo spolu s klavírem hluboko do 18. století a zejména ve Francii se těšilo velkému zájmu ještě na začátku 19. století, kdy se na vydávaných hudebninách stále objevuje přípis „pro klavír nebo cembalo“. Francouzský clavecin byl ozdobou instrumentáře i každého salonu, protože už samotným provedením se často jednalo o umělecké skvosty, které již pouhou svojí přítomností byly ozdobou salonu. Nástrojaři jako Blanchet či Pascal Taskin právě v té době byli na vrcholu svých tvůrčích sil a jejich instrumenty sklízely respekt a uznání. Upravovaly se však rovněž starší nástroje tak, aby odpovídaly nárokům nové doby. Zvuk jednoho takového cembala přináší nahrávka Les Sauvages s podtitulem „Cembalo v předrevoluční Paříži“. Jedná se o nástroj, který původně vznikl patrně v dílně Ruckerse nebo Coucheta a později byl podobným způsobem přestavěn. Dnes je uložen v Muzeu hudebních nástrojů v italském Miláně. Odpovědí na otázky, jak takový nástroj zněl a jaká hudba se na něm hrávala, je právě tato deska.

Italská cembalistka Giulia Nuti není za cembalem žádným nováčkem a patří mezi respektované hráčky, nicméně i tak je velice vysoký interpretační standard, kterým je celá nahrávka prodchnuta, skutečně ohromující. Její hra je po technické stránce neuvěřitelně precizní. Smysl pro správně zvolené tempo je v každém okamžiku pozlacován dokonalou artikulací, jejíž bohatství a vytříbenost jako by nebraly konce, a citem pro vnitřní čas skladeb. Důležitá je také registrace, kde Nuti využívá maximální barevné i dynamické možnosti nástroje. Posluchač se může seznámit s cembalovým zvukem, který je pro nás nezvykle nakročen mezi klasickými francouzskými nástroji s jemnější barvou a až zvukovou masivností, kterou běžně vídáme kupříkladu u skladeb stylu „sturm und drang“. Bohaté zvukové možnosti mohou při srovnání bez problému konkurovat tehdejším kladívkovým klavírům. Všechny skladby jsou však především skvělé po hudební stránce a ve volných větách dosahuje Nuti takové vzdušnosti, která si v ničem nezadá třeba se smyčcovými nástroji.
Zvoleným programem Giulia Nuti představuje reprezentativní výběr sólové hudby, která v té době na cembalech v pařížských salonech zněla. Konfrontovala se zde francouzská repertoárová tradice s italským stylem a prosazujícími se klasicistními ideály, které přinášeli většinou němečtí hudebníci. Nuti v nich výtečně vystihuje stylové proměny a stává se dokonalou průvodkyní tímto hudebním světem. Příkladem spojení německé hudby s francouzskými stylovými prvky je Sonáta Es dur Johanna Schobarta, který si při své návštěvě Paříže roku 1760 získal velký respekt. Jeho sonáty okouzlily barona Grimma, rodinného přítele rodiny Mozartových. Pozd-ní tradici domácích clavecinistů zde pak zastupují variace na téma Les Sauvages od Jeana Françoise Tapraye. Základem je cembalová kompozice Jeana-Philippa Rameaua (zpracovaná též v opeře Les Indes galantes), k níž jsou připojeny čtyři variace. V nich se jemná hra detailů a ornamentů proměňuje v předvedení vysoké technické brilance, která je v podání Nuti neuvěřitelně strhující. Sonáty Johanna Gottfrieda Eckarda a Nicolase-Josepha Hüllmandela jsou ukázkou typu repertoáru, který byl určen jak cembalu, tak i klavíru. Je v nich podán jasný důkaz, že i v podání cembala tyto kompozice mohou znít skutečně plnohodnotně, a potřebnou majestátností mohou možnosti řady tehdejších klavírů dokonce předčít. Velkou zajímavostí je poslední Sonáta a moll, KV 310 z pera Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart se od dětství učil hře na všechny klávesové nástroje a cembalo jej provázelo po celý život. Tuto sonátu napsal během svého pařížského pobytu roku 1778 a dnes jsou známy dvě cembala, u kterých ji pravděpodobně komponoval. V tomto světle není až tak překvapující, jak dobře vyznívá Mozartova hudba i na tento instrument, a potvrzuje to univerzalitu a otevřenost, která se udržela v repertoáru pro klávesové nástroje až do sklonku klasicismu. Mnoho takových cembal, bohužel, bylo zničeno během francouzské revoluce a jen některé nástroje jsou dodnes pamětníky této doby. Nyní ji skvělým způsobem zprostředkovává rovněž mimořádně zdařilá recenzovaná nahrávka.

Převzato z Hudebních rozhledů 08.