Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dirigent a skladatel Jan Kučera: Kůži na trh nesete dvojnásobně…

autor: archiv Scena.cz

Patří mezi nejvšestrannější české umělce současnosti. Dirigent a skladatel Jan Kučera nám prozradil, že nosí „dvojí kůži na trh“. To dokazuje i jeho absolventský dirigentský koncert na Pražské konzervatoři. V roce 2002 debutoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, v jehož rámci uvedl v premiéře své tři symfonické básně na motivy českých spisovatelů. Na jeho všestrannost nás upozornila sólistka Dagmar Pecková. Říká o něm, že je to jeden „z nejšikovnějších a nejtalentovanějších dirigentů“. Jako skladatel je podepsán pod celou řadou symfonické, komorní, kantátové i písňové tvorby. Rovněž se s jeho tvorbou můžeme setkat na divadelním poli – v katalogu bychom napočítali přes třicet scénických hudeb.

Při setkání s ním jsme si povídali nejen o jeho komické opeře Rudá Marie podle rozhlasového seriálu Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse Tlučhořovi, kterou uvádí na Nové scéně soubor opery Národního divadla (premiéra 7. května 2015), stranou nezůstala ani jeho první sezóna na postu šéfdirigenta Karlovarského symfonického orchestru. Zajímalo nás také, s jakými pocity se pouští do symfonických aranží skladeb například Jaroslava Ježka. U tak renesančního člověka jako Jan Kučera vyvstává otázka: Kde začít? Skladba, dirigování, scénická hudba, post šéfdirigenta, práce se sólisty nebo s orchestrem, setkání s pány Jiřím Lábusem a Oldřichem Kaiserem? Nebudeme napínat, začneme zcela prozaicky…

Prozradíte, zda do nového dne vstáváte jako dirigent nebo skladatel?
Přiznám se, že do hlavy se mi po ránu jako první hrnou rodinné záležitosti. Pro pyšného otce dvou malých dcer je to naprosto zásadní věc! Teprve později nastupuje činnost podle toho, na čem zrovna pracuji, zda jako dirigent nebo jako skladatel. Kdybych to měl vyjádřit procenty, tak dejme tomu sedmdesát procent mé profese je ta dirigentská, dvacet procent skladatelská. Zbytek se snažím jako klavírista nezanedbávat nástroj, u klavíru i skládám. Obě dvě mé hlavní profese jsou takové docela extrémní sporty. Během komponování jste dlouhé dny a týdny sám, u dirigování naopak řídíte a ovlivňujete kolektivní výkon.

Máte několik hudebních světů. Mimo jiné se pohybujete i ve scénické hudbě. Zkušenosti jste sbíral se souborem CD 94. Co tento svět znamená pro Vás? Berete to jako výlet do lesa na chatu?
(Smích.) Je to jedna z mých skladatelských poloh. Rád inscenaci hudebně sloužím. Chci, aby scénická hudba nečněla z příběhu příliš tam, kde nemá, a naopak, aby strhla pozornost tam, kde má opodstatnění a smysl. V současné době mám přes třicet inscenací. Pravda je, že se nevyhýbám ani alternativním projektům – hodně jsme spolupracovali s Miřenkou Čechovou a Spitfire Company (vyhraněný progresivní a experimentální divadelní soubor – pozn. red.). Alternativci většinou lají na usedlejší divadla a konzervativnější publikum, to si zas, někdy právem, ťuká na čelo při experimentech. Osobně jsem to nikdy takto nevnímal, buď je inscenace povedená, nebo ne. Nemám problém napsat podle zadání třeba líbeznou písničku pro Divadlo Na Jezerce, kde jsem dělal již šest inscenací. S Miřenkou to byl zase jiný druh skládání.

Kdybyste nedělal alternativní divadlo, tak byste se asi nepotkal s režisérkou Viktorkou Čermákovou?
Dělal jsem pro ni hudbu v divadle Palace k inscenaci Africká královna a na scéně Aréna v Ostravě Goldflamův text Ženy a panenky. Obě to byly paradoxně spíše konzervativnější inscenace.

A také režírovala Vaši komickou operu Rudá Marie…
Její pojetí a také práce scénografa Jana Štěpánka mě nadchla, i když třeba byla moje vizuální představa při skládání jiná. Do koncepce jsem jim ovšem nezasahoval. Při poslechu Tlučhořů vidím konkrétní místa či vizáž lidí, která může být samozřejmě absolutně odlišná od toho, jak si to představuje někdo jiný.

Zmínil jste scénografii. Ani kostýmy nejsou standardní. Odvážná je i scéna na pánských záchodcích. Tam se může odehrávat ledacos. Jak to má fungovat v tomto případě?
Kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové celou operu umocňují, jsou hodně fantasmagorické a dostaly celou věc do snové roviny. Ohledně scény s pánskými záchodky - výkladů je mnoho. Toto je jedno z míst, které v Tlučhořáckém seriálu vůbec není zmíněno. V našem pojetí to funguje jako velká nadsázka. Postavy se musí nějakým způsobem dostat do bunkru. Mají tam jít tajnou chodbou z nějakého veřejného prostoru, v tomto případě je to jakási normalizační Bílá labuť. Vždycky je někdo vyruší a oni dělají, jakože si jen myjí ruce.

Nabízí se otázka, proč jste si zrovna vybral tento díl. Vždyť seriál jich má kolem tisícovky, bylo tedy z čeho vybírat a pokud vím, prý ho znáte důkladně.
Dá se říci, že seriál poslouchám od samého začátku - někdy od roku 1992. Mám v mobilu všech tisíc dílů, ke kterým se letos pánové dopracovali. Některé epizody se skutečně ani po několikátém poslechu neomrzí, jsou úžasně vtipné! Je to společník na cestách i před spaním.
Díl, který jsem zpracoval, jsem nebral a priori jako výsměch komunismu, spíš obecné lidské hlouposti. Líbila se mi forma tří obrazů, která je velmi divadelní, operní. Ten díl má drive! Zhudebnil jsem doslovný přepis improvizace Kaisera a Lábuse s tím, že tam je přidáno pár replik z jiných dílů.

Pojďme k pěveckým partům. Z mého úhlu pohledu jste byl k sólistům velmi náročný…
Nechtěl jsem z toho dělat nějaký triviální muzikál. Je to psáno velmi seriózní operní formou, což dle mého podtrhlo absurditu námětu. Většina lidí vnímá operu jako něco důstojného až patetického, já ji chtěl vytvořit dadaistickou a vtipnou. Sólové party jsem pojal skutečně klasicky, používám tam několik stylů od baroka až po 21. století. Od diváků i od sólistů to vyžaduje značnou dávku smyslu pro humor.
Speciálně musím zmínit Jitku Svobodovou v titulní roli - snad se na mě nebude zlobit, když prozradím, že to původně nechtěla dělat. Nebyla si jistá, zda je to úkol pro ni. Nakonec je v té roli skvělá, zúročila svůj pěvecký i komediální talent, užívá si to a je to znát i v přenosu na publikum.

Kuloáry se nese, že zpěváci jsou nadšení. Prý se díky Rudé Marii mohou oprostit od vážných rolí a titulů.
V žádném případě to ale pro ně není méně náročné než klasická opera. Jejich profesionální příprava je stejná.

A jak se s takovýmto dílem chodí po operních domech?
Před pěti lety jsem v jednom rozhovoru řekl, že nevím, zda bude mít některá z našich scén zájem o operu, v níž není ani jedna kladná postava. Pomalu jsem na ní pracoval, ale nikam ji nenabízel. Když přišel ze strany Národního divadla nápad uvést ji na Nové scéně, neměla ještě kompletní orchestraci. Předčilo to samozřejmě veškerá má očekávání a dokončil jsem ji pak opravdu rychle. Dramaturgicky se hodila do dané sezóny, která byla tematicky vyhraněná vůči zhoubným komunistickým a mocenským vlivům, dvacet pět let od revoluce, Hábova Nová země, Musorgského Boris Godunov…

Proč zrovna název Rudá Marie?
Některé díly mají jen orientační název. Kolikrát ani nenapoví, o co v díle jde. Díl, který jsem vybral, se jmenuje Staliňák, podle jedné minirole, kterou v našem provedení hraje Matěj Ruppert. Přišlo mi, že titul Rudá Marie je údernější a výstižnější.

Evokace mohou být různé: Majerová, Pujmanová…
… nebo Kabrhelová.

V seriálu i v Rudé Marii vystupuje postava Kotka. Existoval v reálu?
Kotek je záhadný v celém seriálu. Vyřeší všecko a přitom se nikdy neozve jeho hlas. Tlučhořovi s ním komunikují přes telefon. Slyšíme vždycky jen Tlučhoře, Kotka nikdy. Má kontakty na všechny lidi, je schopen vyřešit jakoukoli situaci. Třeba když jim pod okny houká alarm auta, zavolají Kotkovi, a houkání přestane.

Poslední otázka k Rudé Marii. Je pro Vás snazší si operu sám dirigovat nebo byste to raději předal kolegovi jako skladatel?
To, že jsem začal studovat dirigování, bylo proto, abych si skladby mohl dirigovat sám, což je jeden z nejhezčích pocitů, který jako muzikant zažívám. Kůži na trh nesu dvojnásobně. Zhmotníte nějakou svou hudební představu a zároveň do toho vnesete dirigentský vklad. Je to opojné. Když to dopadne špatně, je to jen na vás. Naopak, když se to lidem líbí, tak zaplať pánbůh za to. Nemůžete nikomu nadávat, že vám to zkazil, a zároveň je to docela adrenalin právě v tom očekávání, jaký to bude mít ohlas. Není to sice to prvotní, o co usiluji, ale pozitivní ohlas potěší, to nepopírám.

Znamená to pro Vás dva přípitky, za skladatele i za dirigenta?
(Smích) Po produkci bez debat, protože bezprostředně po představení nebo po koncertu je adrenalin ve vrcholné fázi, člověk je vždycky trochu mimo. Najednou na vás mluví různí lidé, posloucháte je trochu z dálky...

Dagmar Pecková se o Vás zmínila jako o jednom z nejšikovnějších a nejtalentovanějších dirigentů. Jak jste se vlastně seznámili?
K našemu zásadnímu setkání došlo loni v říjnu na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK k jeho 80. narozeninám. Bylo to částečně jazzově pojaté. Dagmar tam zpívala Summertime a jednu mou aranži písně z 30. let. Padli jsme si do noty a na základě toho projevila zájem o tento žánr. Budeme tedy spolu s Jihočeskou komorní filharmonií dělat písně Kurta Weilla, takový kabaretní styl. Spolu s kamarádem a multitalentem Ondřejem Brouskem vytvoříme nové aranže.

To už se dostáváme k dalšímu břehu Vaší činnosti - k aranžování skladeb. S jakými pocity do toho jdete? Trošičku byste měl mít asi úctu k autorovi předlohy, na druhou stranu platí základní pravda, že to, co vy jako skladatel zkomponujete, nikdy nebude původní originál.
Vždycky je to nějaká stylizace, v mém případě symfonická. K písním Jaroslava Ježka, nebo k filmovým melodiím Zdeňka Lišky, Luboše Fišera či Petra Hapky se vždy snažím přistupovat citlivě a aranžemi jim neuškodit. Nechci ale dělat přesnou kopii toho, co zní ve filmu, to bych jen sluchem stahoval to, co se nedochovalo v notách. I když párkrát jsem se ani tomu nevyhnul, protože jsem se chtěl co nejvíc přiblížit originálu. Víc mě baví to nějak pojmout po svém.

Je důležité mít pro interpretaci v uvozovkách svůj „symfoňák“? Znát muzikanty a vědět pro koho to děláte? Nebo je to jedno?
Mám rád, když něco píšu a přesně vím, kdo to bude hrát. Je to inspirativní, už si přesně představuju toho konkrétního člověka. Asi nejmarkantnější je to v mé práci pro Epoque Quartet, vícežánrové smyčcové kvarteto, se kterým pracuji od jeho vzniku a jsem takový jeho neoficiální pátý člen. Je to unikátní, protože jsem si na nich vyzkoušel určité postupy skladatelské a aranžérské, které pak uplatňuji u smyčců ve velkých symfonických orchestrech. Nebo když jsem psal skladbu pro úžasného hornistu Radka Baboráka, tak si tam dovolíte víc, protože víte, že zahraje absolutně všecko.

Co když Vám pošle SMS – Tohle jsi přehnal, toto nezahraji?
To máte potom jistotu, že se ta skladba hrát nebude, když to nezahraje ani on (smích).

Nová sezóna 2015/16 v Karlových Varech bude pod Vaší taktovkou. Absolvoval jste konkurz na post šéfdirigenta?
Jmenování šéfdirigenta je většinou v kompetenci ředitele orchestru. Mně tento post nabídl ředitel KSO Šimon Kaňka, který ovšem záhy na svou pozici rezignoval. Situace nestandardní, ale řešitelná. V době, kdy si spolu povídáme, probíhá výběrové řízení na nového ředitele.
Sezóna 2015/16 je každopádně připravena, ze tří čtvrtin je tam můj dramaturgický vklad. Důležitým pozitivním impulsem pro orchestr i karlovarskou veřejnost je nově zrekonstruovaný koncertní sál v Národním domě. Velice se na tu práci těším.

Chtěl jsem se zeptat, zda si na svůj palouček pustíte i jiné soudobé skladatele…
Do sezóny jsme zařadili především ty české. Snažím se mít přehled o tom, co se u nás v tomto směru děje. Provedeme skladby Otomara Kvěcha, Bohuslava Řehoře Jana Hanuše či Ondřeje Brouska. Oslovil jsem také Lukáše Sommera, což je mladý skladatel s velkou budoucností. Pro KSO píše novou skladbu. Moje skladba zazní hned v září na inauguračním koncertě.

Moc se omlouvám, že zabrouzdám do Vaší minulosti. Zaujal mě Váš absolventský koncert – dirigoval jste své symfonické básně. Klobouk dolů před Vaší odvahou.
Byl to neuvěřitelný krok od tehdejšího šéfdirigenta Vladimíra Válka, nebál se dát šanci nezkušenému mladému dirigentovi, hodit ho takzvaně do vody a „ukaž se“. Pro mě je Vladimír Válek takovým hudebním otcem, který mi pootevřel dveře do profesionálního světa, nikdy mu za to nebudu dostatečně vděčný. Díky němu jsem měl absolventský koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v plném Rudolfinu. Prostě něco unikátního. A příležitosti mi dával i nadále.

Přirovnal bych to k bungee jumpingu…
Trémou jsem netrpěl - chce to určitou dávku sebevědomí až drzosti. Teoretická příprava ve škole u klavíru, to je jedna věc, ale potom si stoupnete před orchestr a je všechno úplně jinak. Valí se na vás jakási zvuková stěna a vy ji musíte analyzovat, říct k tomu svou představu. Trvalo mi asi dva roky intenzivní práce s orchestrem, než jsem začal detailněji vnímat jednotlivé nástroje.

Musíte být šéf, mít svůj názor, nesmíte ustoupit. Vy mladý muž, do toho zkušení sólisté. Dali vám zabrat?
Vážně musím říct, že mě tenkrát SOČR přijal velice hezky, to je zásadní z profesních i z psychických důvodů. Vlastní hudební představa o vyznění zkoušené skladby je samozřejmě nutná, druhá věc je jak a zda se mi k ní podaří dospět. Pokud vidím, že některá má představa nefunguje ani na několikátý pokus ideálně, je vhodné od ní ustoupit a najít jiné řešení.

Když si chce orchestr postavit hlavu, dokáže to?
Symfonický orchestr je velice specifický živý organismus, reagující velmi citlivě na všechny podněty. Především rychle pozná, zda je dirigent „při věci“, či nikoli. Někdy je atmosféra vyhrocenější, někdy uvolněná, to je přirozené.

Když vezmeme Vaši schopnost komponovat, určitě je to dar. Nejsou pak pro skladatele nějaká studia spíš svazující?
Škola by měla naučit zejména technické věci, řemeslo a dát možnost vyzkoušet si je v praxi. Jak instrumentovat, v jakých polohách nástroje dobře zní, jak se spolu pojí. Měl jsem štěstí na již zmíněného pana profesora Řehoře. Vážil jsem si toho, že ke mně přistupoval jako k partnerovi a byl to skutečný a vyvážený dialog, alespoň takový, jakého jsem byl v šestnácti letech intelektuálně schopen (smích). Ale asi je nutné si na mnoho věcí přijít sám – hlavně proč to vlastně píšete, co chcete prostřednictvím hudby sdělit.

Na Rudé Marii jsem se bavil, ač jsem na ni šel s předsudkem, že to nemusí být dobré, ani vizuál inscenace mě nepodpořil. Nakonec jsem byl svědkem skutečné mistrné opery..

www.narodni-divadlo.cz

3.8.2015 15:07:41 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!