Scéna.cz 

Pucciniho Bohéma v zajetí kouzelného snu

Státní opera Praha představila ve čtvrtek 24. dubna 2003 dlouho očekávanou premiéru inscenace Pucciniho opery La Boheme v nastudování hostujícího německého režiséra Romana Hovenbitzera. Jejím uvedením na scénu se tak prakticky zrealizoval již druhý projekt tzv. komparativních titulů, jehož cílem je uvést na jevišti SOP vždy dvě různá hudební zpracování totožného literárního námětu. Volba tentokráte padla na slavný Murgerův román Ze života Bohémy, který získal díky hudebnímu zpracování právě dvou slavných veristických autorů – Rugierra Leoncavalla a především Giacoma Pucciniho - světovou proslulost a popularitu.

Režisér Hovenbitzer se ve spolupráci s výtvarníkem Pavlem Bílkem rozhodl, že použije pro obě inscenace stejného scénického řešení, které ale v jednotlivých koncepcích odliší rozdílnou barevnou stylizací jednotlivých jevištních prvků a tím tak zároveň akcentuje částečně odlišný dramatický průběh obou oper. Na rozdíl od inscenace Bohémy Leoncavallovy, kde se setkáváme s opravdu pestrobarevnými jevištními prvky, je scéna Bohémy Pucciniho zahalena pouze do různých odstínů modré, která dílo záměrně zavádí do jakéhosi odosobněného bezčasí chladu a beznaděje, kde se v neurčitém scénickém prostoru retrospektivně odehrává celý příběh jako jakýsi sen titulní hrdinky - na smrt nemocné švadlenky Mimi. Režisér tuto postavu nechává (nepříliš originálně) od začátku představení ulehnout na pohovkou, jež je umístěna na levé straně portálu, kde vyčerpaná dívka naposledy vzpomíná na své přátele a životní lásku. Symbolickým modrým kolem, které je umístěno rovněž v levé přední části jeviště, vstupuje někdy ona, někdy její baletní dvojnice do dění na jevišti, které je ale díky celkově strohé režijní koncepci představě pravého bohémského života velmi vzdáleno. Celé první jednání nedokáže, až na poněkud kýčovitý závěr, kdy se ve střední části jeviště otevře dekorace a Rudolf s Mimi odejdou z mansardy pod průtrží Rudolfových básní, které se na ně z provaziště postupně sesypou, prakticky ničím zaujmout.
Bohužel podobně dopadla rovněž i zbylá tři jednání. Chladná prázdnota, která celkově inscenaci vládne, tak nemůže být zachráněna ani efektním výstupem Musetty, která přijíždí na scénu na stříbrném nosorožci (???) nebo srdceryvným závěrem, kdy na smrtelném loži umírá Mimi-baletka, zatímco se pěvecká představitelka role navrací na „své“ místo na forbíně.

Obsazení jednotlivých rolí bylo o první premiéře víceméně vyrovnané. Největší úspěch po právu sklidili po všech stránkách okouzlující Marina Vyskvorkina jako Musetta a herecky i vokálně přesvědčivý Vladimír Chmelo jako Marcel. Obsazení rolí Mimi a Rudolfa je v této inscenaci spíše sporné. Maria Haan, ačkoliv herecky představě o této postavě plně odpovídá, není po vokální stránce vhodnou interpretkou pro tak dramaticky vypjatý part. Schopnost dramatického projevu naopak nechybí jejímu jevištnímu partnerovi Michalu Lehotskému, ten ale z Rudolfa překvapivě vytváří jen jakousi heroickou postavu bez schopnosti niternějšího citového prožitku.
V ostatních rolích zaujali Martin Matoušek a Ladislav Mlejnek jako Schaunard a Colline, v roli Alcindora vystoupil nestárnoucí René Tuček. V představení se v dobrém světle uvedl rovněž pěvecký sbor SOP, který pod vedením Richarda Melichara směřuje ke stále vyšší interpretační úrovni. Velmi kvalitní hudební nastudování inscenace je dílem hostujícího italského dirigenta Giorgia Croci.

Pokud zvolíte při návštěvě představení ve Stání opeře v Praze právě obě inscenace tohoto komparativního projektu, setkáte se určitě se zajímavými pohledy na současnou jevištní interpretaci veristických oper. Jejich vzájemné srovnávání ale osobně nedoporučuji. Pucciniho Bohéma by se pro vás mohla paradoxně stát velkým zklamáním.