Scéna.cz 

Ivan Hrozný z Velkého divadla v Moskvě

Posledním letošním přenosem z Velkého divadla v Moskvě byl 19. dubna historický balet Ivan Hrozný. Jeho autor Jurij Grigorovič byl inspirován k vytvoření díla Prokofjevovou hudbou zkomponovanou prvotně pro film Sergeje Eisenštejna. Grigorovič propojil v „Ivanu Hrozném“ části této partitury s dalšími Prokofjevovými skladbami - Ruskou předehrou, kantátou Alexandr Něvský a Třetí symfonií a tak vznikl zcela originální hudební podklad pro taneční ztvárnění osudu prvního ruského cara Ivana Hrozného, který možná ani nebyl tak hrozný jak říká jeho přezdívka.
Ivan Hrozný (1530- 1584) se nechal v roce 1547 ve věku pouhých 17 let zvolit prvním ruským carem a hned na počátku své vlády vyvolal nesouhlas části vysoké šlechty - bojarů. Oženil se s Anastázií, která stála po jeho boku 12 let. O Ivanovi se na jedné straně hovoří jako o schopném, vzdělaném panovníkovi, který usiloval o povznesení Rusy, na druhé straně jako o paranoidním krutovládci, který bez milosti likvidoval své odpůrce včetně svého syna. Jeho neadekvátní chování mohla zapříčinit vrozená duševní choroba, která propukla v plné intenzitě po neúspěchu jeho reforem a smrti jeho milované manželky.

Kvůli posílení dramatického napětí vložil Grigorovič do příběhu ústřední dvojice – Ivana (Michail Lobukin) a Anastázie (Anna Nikulina) ještě třetí postavu –knížete Kurbského (Denis Rodkin) – i toto je historická postava- avšak jeho tajná láska k Anastázii je básnickou licencí autora. Grigorovič pojal drama v monumentálním stylu – heroická hudba, velkolepé kulisy oblouků stylizovaného pravoslavného chrámu s šesticí zvonů, převažující červené ladění (kostýmy a scéna – Simon Virsaladze), davové bojové scény. Tento drsný maskulinní svět kontrastuje s ženskou něžností v osobě Anastazi e, sbory žen a dcer bojarů ve světlých řízách, namodralým světelným tónem a lyrickou hudbou zjemňující hegemonii ruských feudálů (zde se patrně děj přibližuje velmi přesně historické realitě). Představení pracuje s řadou inscenačních efektů – již v úvodu jsou zde zvoníci, kteří lany rozhoupávají zvony ve víru jakéhosi folklórního tance a kteří „vyzvánějí“ během představení ještě několikrát, houpání zvonů a rytmus jejich zvuku jakoby se materializoval v příchodu žen. Patří k nim také trůn vztyčený v nadzemské výšině, na němž se zjevuje hlavní postava- car Ivan, celý v černém, již na počátku se záblesky &scar on;ílenství ve tváři. Ta se uvolňuje a proměňuje v blízkosti Anastázie, jejich milostná dueta přetékají něžnými emocemi a představují jakési estetické explozemi tryskající z víru oslavných či bojových scén, spikleneckých pletich a vyjednávání. Z davu vybočuje i Kurbský, kterému je povoleno vyjádřit své city jen v kratičkých okamžicích, o to intenzivněji je musí prožívat.

Dramatickým vrcholem představujícím zlom v životě Ivana Hrozného následovaný zvratem v jeho povaze je smrt Anastázie, která (ne)úmyslně vypije pohár s otráveným vínem určeným Ivanovi. „Pravoslavné“ pohřební obřady, vedené ženami v bílých řízách se svícemi jsou další režijním prostředkem jak zapůsobit na diváky. Právě tak poslední scéna v níž se již šílený car, který se pomstil všem svým protivníkům, zaplétá do lan zvonů, je odtržen od země, uvězněn kdesi v prázdnotě, v poutech vlastní choré mysli, z níž není osvobození.
Balet „Ivan Hrozný“ měl premiéru v Moskvě v roce 1975. Po více než čtvrt století přistoupil balet Velkého divadla v roce 2012 k novému nastudování. Novost se projevuje jak v takřka filmové vizualitě tak v choreografii, kde do neoklasiky pronikly prvky z contemporary a možná i nového cirkusu. „Ivan Hrozný“ měl velký úspěch během světových turné moskevského souboru, k jeho inscenování se však odhodlali málokde (např. Grigorovičova inscenace pro balet Pařížské opery 1976).
Velkolepý „Ivan Hrozný“ tak zůstává poblíže „Spartaka“ výsostně ruskou záležitostí, o to více ruskou, že jde o domácí historii.

Pro příští sezónu chystají v Moskvě pro světové publikum stejně bohatý program jako letos - sérii oblíbených stále žádaných baletů jako je Giselle, Louskáček, Drahokamy doplní Spartakus ale také nově Dáma s kaméliemi, nová verze Dona Quichota nebo Zkrocení zlé ženy, které získalo letos dokonce tři ruské „Thálie“!