zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Spitfire Company - Animal Exitus

Animal Exitus

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Jedno z prvních představení České taneční platformy 2015 Animal Exitus v produkci ; (režie Petr Boháč, interpretace Bára Látalová, Miřenka Čechová) mělo premiéru právě před rokem na loňské platformě. Že jde o experimentování nejen ohledně námětu ale i formy, ukazuje netypické rozčlenění prostoru divadla. Židle auditoria se nacházejí i na místě jeviště a uprostřed na vyvýšeném místě je na šikmo postavený průhledný kvádr, kde se bude tančit a hrát. Diváci obdrží sluchátka, aby mohli sledovat slovní komentář k dění avšak jsou upozorněni, že to není nutné, že lze představení shlédnout i bez sluchátek, každé však bude úplně jiné. Dále jsou vyzváni k tomu, aby neváhali opustit své místo a obcházeli „akvarium“ z různých stran. Tak získají o představení opět odlišný d ojem. Již na počátku tak sugeruje moderátor Petr Boháč nepevnou povahu svého projektu, který se bude jevit divákům podle jejich vlastní volby a je dost dobře možné, že každý uvidí úplně něco jiného.

Není pochyb o tom, že vymezený prostor obsahuje dvě takřka nahé tanečnice – barva světlé kůže těla se neliší od kalhotek a od světlého písku na zemi - a strom se svislými holými větvemi – snad vrba. Zpočátku jen sedí opřeny o stěny a celým tělem i výrazem naznačují, že jejich pocity jistě nejsou pozitivní. Ani nesmí být. Celá trojice zkoumá ve svém díle trauma a způsob jak na ně člověk reaguje, jak se s ním vyrovnává. „Není to jejich strach ale můj strach“ vysvětluje svoji osobní angažovanost Petr Boháč. Interpretky v několika fázích postupně procházejí stádii traumatu (jde vlastně o psychické zranění), které uvozuje &sca ron;ok. Slovo „šok“, několikrát opakované, slyší všichni i bez sluchátek. Ulekané posedávání je tedy projevem šoku, stejně tak mátožné otáčení spíše umělých figurín než lidí uzavřených v sobě, odcizených světu, kdesi ve vzdáleném vesmíru - paradoxně téměř na dosah skrze transparentní stěny a svou nahotu. K přefázování dochází během vizuálního „šoku“ – videoprojekce jakýchsi geometrických útvarů a siločar a zesíleného zvuku. Také zpomalené pohyby přecházejí v náhlou křeč, střetnutí, toto schéma se pak ve variacích opakuje.

Za největší trauma, nejhlubší psychickou ránu, z níž se vzpamatováváme po celý život, se považuje narození, ve filozofickém smyslu „vydělení se z jednoty“, nenávratné rozdvojení těl, která už se nikdy nemohou spojit do jednoho. Při zprostředkování těchto myšlenek a pocitů dochází k blízkému kontaktu postav, v určitém okamžiku je tu skutečně takřka jedno tělo, rozdělující se až v akrobatických figurách. Tanečnice nezůstávají jen ve svých „duševních hranicích“, ve svém hranolu, pokoušejí se ho překonat, procházejí jeho stěny, šplhají po jeho hranách. Veškerá psych ická energie vzdoru se nakonec vyčerpává, tělo i duše mohou žít dál smířené nebo odevzdané. Není zde proto žádný efektní konec, jen jakoby nenápadné ustání toho, co se právě děje.
Již při tom nejméně komplikovaném diváckém aktu – při sledování z jednoho místa, při znalosti jen základní struktury tématu a pouze vizuálním vnímáním lze získat dostatek dojmů a myšlenkových podnětů. Změnil by se názor na představení za slovního doprovodu a pohledech do „zákulisí“ opravdu zásadně? Ať je tomu jakkoliv, shoda by zřejmě panovala v tom, že Spitfire Company se svými experimenty nezůstávají na povrchu a jejich apely nevyznívají do němoty.

20.4.2015 08:04:55 Helena Kozlová | rubrika - Recenze